Nolanova prvotina představovala typický nezávislý snímek, pořízený prakticky bez jakéhokoli rozpočtu, guerillovým způsobem natáčení a pouze s přispěním Nolanových přátel, kamarádů a spolužáků. Navzdory tomu zde Nolan položil základy svého režijního přístupu založeného na nelineárnosti vyprávění a rafinované hře s divákem, kdy jednotlivé prvky filmu do sebe zapadnou jako dílky skládačky až při závěrečných titulcích. O hudební stránku se zcela zdarma (ostatně jako všichni ostatní) postaral David Julyan, Nolanův spolužák z University College London. Už tehdy se projevil Nolanův perfekcionismus, když chystaný koncept své prvotiny otestoval nejprve na desetiminutovém krátkém snímku Larceny, doprovázeném hudbou právě Davida Julyana. A jelikož se osvědčil, požádal ho Nolan o složení hudby k vlastnímu filmu.

Což Julyan udělal a stal se tím historicky prvním dvorním skladatelem režiséra, jehož jméno mělo již brzy obletět celý svět. Julyanova hudba přitom korespondovala s velikostí samotného snímku – šlo o velmi komorní ambientní hudební podkres plný elektronických smyček (Opening, Theme) bez jakýchkoli rozmáchlých pasáží, které by podle skladatele samotného působily do takto koncipovaného projektu naprosto nepatřičně. Všechno ve filmu totiž bylo velmi malého měřítka a hudba tento fakt respektovala. Není přitom bez zajímavosti, že první Nolanův dvorní skladatel začal skládat hudbu na Atari ST a ačkoli později přešel na Digital Performer, dodnes tvrdí, že pokud jde o postupy, zůstalo skládání hudby v podstatě stejné jako tehdy.

Pozitivní kritické ohlasy na Sledování přinesly Nolanovi smlouvu na první velký film, do kterého si přivedl celou řadu spolupracovníků ze své prvotiny – včetně Davida Julyana. Tím filmem bylo Memento a jako takové se pro Nolana stalo odrazovým můstkem k jeho neuvěřitelné spanilé jízdě, která trvá dodnes. Nelineárnost vyprávění v něm dostala úplně novou definici, nicméně byla to mj. temná a depresivní hudba Davida Julyana, která stála za intenzivním diváckým zážitkem, o němž někteří kritici tvrdí, že jej Nolan navzdory velkým režijním kouzlům už nikdy nepřekonal. Jestli to tak skutečně je, to už nechám na vás, nicméně pravda je, že hudba Davida Julyena se vám dostane hluboko pod kůži. Na oficiálním soundtracku sice najdete kromě jeho původní hudby také celou řadu dalších interpretů (Thievery Corporation, Paul Oakenfold, Radiohead, David Bowie), nicméně je to právě Julyanovo ambientní „skóre“, které vás vezme na cestu daleko za hranice běžného fungování lidské mysli.

V některých skladbách vás bude doprovázet hlas hlavního hrdiny Leonarda v podání Guye Pearce (Opening Titles/Polaroid Fades), většinou vás ale nechá Julyan plavat v temném elektronickém moři syntezátorových smyček (Remember Me ). Důmyslná stavba příběhu poplatná (ne)fungování Leonardovy paměti se ovšem při skládání hudby nijak zvlášť neprojevila. Sám Julyan to komentoval slovy, že při skládání hudby nesleduje chronologický sled jednotlivých scén. Je to spíš o klíčových momentech, ať už jde o vypjatou emoční scénu nebo cokoli jiného, co jej jako skladatele vtáhne do sebe a přiměje složit něco signifikantního, co následně definuje hudební celek jako takový. Výsledkem Mementa je syrový zvuk skvěle podtrhující Leonardův psychický stav, ztrátu paměti a narůstající obavy z tragické ztráty (Memento (Main Theme)).

 Insomnie – David Julyan (2002)

Třetí Nolanův film zůstal u žánru kriminálního dramatu a stejně tak zůstal i osvědčený skladatel David Julyan. Příběh o nevypočitatelném vrahovi v netradičním podání Robina Williamse a detektivovi s tváří Al Pacina, jehož svědomí rozhodně není bez poskvrny, navíc zasazený do míst, kde slunce půl roku nezapadá, přinesl pro Julyana novou kariérní výzvu. Zatímco u Sledování a Mementa si vystačil s jediným hudebním motivem, spletitý příběh Insomnie postavený na několika výrazných postavách a jejich vzájemných vazbách si vynutil hned několik odlišných hudebních přístupů (Kay’s Theme), Ellie’s Theme, Walter’s Lake House, Will Confronts Walter). Větší rozpočet přinesl i větší hudební možnosti a tak Julyan poprvé pracoval rovněž s orchestrem, byť jej kombinoval se svým osvědčeným syntezátorem (Fog). Navzdory tomu zůstává hudba k Insomnii věrná Julyanově dosavadní tvorbě, tj. pracuje s táhlými dlouhými pasážemi podkreslujícími buď mentální stav jednotlivých postav, nebo doprovázející neutěšené prostředí, v němž se děj odehrává.

Monotónnost hudebních motivů vystoupí do popředí zejména při samostatném poslechu, při němž se posluchač snadno ztratí v nekonečných ambientních tónech. Julyan k tomu sám poznamenává, že nikdy příliš nerozuměl výtkám, že jeho hudba dobře slouží ve filmu, ale nezaujme při samostatném poslechu. Vždyť od toho filmová hudba je – slouží jako hudební doprovod samotnému ději. Nicméně mohla to být právě tato Julyanoa uzavřenost do temných ambientních smyček, která nakonec rozhodla o tom, že se z něho nikdy nestal prvoligový filmový skladatel, přičemž sám Nolan u dalších svých filmů dal nakonec přednost skutečným hudebním velikánům.

 Batman začíná – Hans Zimmer + James Newton Howard (2005)

Tím prvním nebyl nikdo jiný než samotný Hans Zimmer, držitel Oscara za Lvího krále. Když se Nolan rozhodl natočit svou vlastní verzi Batmana, rozhodně neměl v úmyslu udělat superhrdinský film. Právě naopak. Jak se následně stalo Nolanovým dobrým zvykem, jeho cílem byla úmyslná dekonstrukce typického obrazu hlavního hrdiny a jeho opětovná výstavba skrze motivy a elementy, které Nolanovi určitým způsobem imponovaly. Díky tomu jsme získali velmi netypický obrázek Batmana alias Bruce Waynea, k němuž Nolan potřeboval netypický hudební doprovod. A Zimmer byl ideální volbou. Překvapivé však bylo to, že na skládání hudby nebyl sám. Vzhledem k osobnostní dualitě hlavního hrdiny přiměl Zimmer ke spolupráci neméně slavného skladatele Jamese Newtona Howarda, což byl krok, ke kterému v Hollywoodu dochází jenom jednou za desítky let (např. když Alfred Newman a Bernard Hermann společně pracovali na Egypťanovi Sinuhetovi – a to se spal rok 1954!). Společně pak Zimmer s Howardem složili hudbu, která se záměrně vyhýbá jakékoli reminiscenci s goticky laděnými příběhy Tima Burtona (v hudebním podání Dannyho Elfmana) i nestravitelnými podivnostmi Joela Schumachera (a skladatele Elliota Goldenthala).

Batman začíná tím získal velmi specifický hudební styl, který poznáte na první poslech. Není bez zajímavosti, že Zimmer zpočátku nebyl vůbec rozhodnutý hudbu pro Batmana skládat, protože se nechtěl věnovat projektům, u nichž se předpokládá práce s velkými orchestry. Na druhou stranu dlouhá léta usiloval o spolupráci s Howardem, takže nakonec této možnosti využil a společně složili hudbu, která doslova vtiskla Batmanovi tvář. Spolupráce obou skladatelů přitom byla skutečnou autorskou spoluprací na každé jednotlivé skladbě; není to tedy tak, že jednu půlku hudby složil Zimmer a druhou Howard – takt tomu bylo až o pár let později u Temného rytíře. Na každé skladbě z celkových 140 minut hudby k Batman začíná pracovali Zimmer a Howard společně, byť ve výsledku jsou slyšet spíše Zimmerovy syntezátorové techniky než Howardovy orchestrální motivy. Výsledek je dle předpokladu temný a zasmušilý, opírající se o typické Zimmerovy „anarchistické“ způsoby komponování.

Samotný Batmanův motiv (poprvé ke slyšení hned v úvodní skladbě Vespertilio) má podobu pouhých dvou tónů kombinovaných se „živými“ i elektronickými smyčci. Zimmer s Howardem tím chtěli odlišit Nolanova Batmana od všech předchozích verzí, když se oba shodli, že žádný vzletný hymnus by jako hudební charakteristika Nolanova Batmana neobstál. Emočně propracovanější téma přináší až klavírní motiv symbolizující Bruceovo dětství a prožité trauma (Eptesicus a Macrotus), kde vynikne Howardův hudební cit pro emoce. Jinak se ovšem hudba vesměs opírá o Zimmerovu výrazně údernou elektroniku (Molossus), jakou si snadno vybavíte z jiných jeho filmů a kde se Howardovy vlivy prosazují jen velmi obtížně. Díky tomu patří soundtrack k novému Batmanovi k těm albům, na nichž se dva nesmiřitelné tábory Zimmerových fanoušků a odpůrců nikdy neshodnout. Pro jedny zůstává nedostižným lodivodem elektrizující hudby, pro druhé rutinérem bez větší invence.