The Atlantic nedávno publikoval článek s názvem: „Videohry jsou lepší, když nemají příběh“, který doprovázel perex: „Film, televize i literatura je vypráví lépe, tak proč jsou jimi videohry stále tak posedlé?“. Herní komunita na to zareagovala celkem ostře. Bylo to ale právem? Nemá autor výše zmíněného článku přece jen tak trochu pravdu? Pokud byste si dopřáli tak jako já víkendový maraton nejnovější herní bondovky 007 First Light od studia IO Interactive (série Hitman), nejspíš byste shodně se mnou uznali, že větší blábol jste v životě nečetli.

Kdo si totiž myslí, že by třeba takové The Last of Us bylo lepší, kdyby to byla jen hra, ve které se střílí zombíci, je zjevně padlý na hlavu. Na druhou stranu, jeden konkrétní herní „žánr“ o kterém by bylo možné vést takové diskuze, by se historicky našel. Jde samozřejmě o hry podle filmů. Nebo ještě jinak, hry místo filmů. A zůstat můžeme klidně u agenta s povolením zabíjet. Na jedno Golden Eye 007 z roku 1997 totiž připadá X cash grabů jako 007: Quantum of Solace, James Bond 007: Blood Stone nebo třeba 007 Legends.

První zmiňovaná videohra je přitom dodnes považována za zlatý standard her podle filmů ne proto, že by snad vyprávěla příběh dost možná nejlepší bondovky s Piercem Brosnanem lépe, nýbrž proto, že se tehdy vývojářům povedlo stvořit na tu dobu strhující first-person shooter, který slavil úspěch i jako multiplayerový titul. O to spíš si myslím, že jestli se někdy onen kontroverzní článek alespoň vzdáleně blížil realitě, bylo to v dobách, kdy gameplay tvořil alfu a omegu videoherního odvětví a příběh byl spíš jen takový milý bonus. Když se nepovedl, nevadí. Dnes je tomu ale přece jen jinak a ty nejlepší videohry často musí přijít nejen s naprosto bezchybným gameplayem, ale ještě navíc je musí doprovázet příběh, který hráče chytne a nepustí. Severský God of War. Zmiňované The Last of Us. Clair Obscur: Expedition 33. Indiana Jones and the Great Circle. A ano, spoilery, čerstvě už i 007 First Light.

V této debatě bychom samozřejmě mohli pokračovat dlouho, pojďme se už ale podívat na to, co dělá z nejnovějšího počinu dánského studia tak povedenou hru, ale ještě mnohem lepší „filmovou“ bondovku. Na First Light je totiž nutno dívat se dvěma různými pohledy. A protože jsme na filmovém webu, začneme tímto.

Historicky bych hrané bondovky rozdělil na pre-craigovskou éru a po ní. Před Craigem jsme dostávali v podstatě samostatné ucelené filmy, kde se sice opakovali herci jako Connery, Moore, Dalton nebo Brosnan, a dokonce se i zlehka budovala organizace Spectre, ale opravdovou kontinuitu byste hledali marně. To přišlo až s Craigem. A přesně na to nyní navazuje First Light, de facto restart bondovské značky, který shodou okolností stihl dorazit dřív než ten další filmový.

Nová hra je tak nejen originem hlavní postavy, zde ztvárněné charismatickým Irčanem Patrickem Gibsonem, ale zároveň doslova rebootem špionážního programu MI6 přezdívaného „00“. Vše začíná od nuly. A vše začíná jak jinak než prologem hodným této legendární franšízy. Naše první setkání s Jamesem Bondem je na palubě helikoptéry převážející SAS na misi na Islandu, kde teroristé převzali kontrolu nad výzkumnou laboratoří. Než se však nadějeme, jsou naše helikoptéry sestřeleny a Bond zažívá své první znovuzrození – první klasický trademark. Záhy zjišťujeme, že Bond nebyl vůbec součástí mise vyslaného SAS týmu, nýbrž pouhým členem palubní posádky, protože jak se později dozvíme, má historii problémů s autoritou. Nebo jak říká on, autorita má historii problémů s ním. Tak či tak, MI6 přebírá velení a Bond se chtě nechtě stává důležitým pěšákem, kterého ale v případě potřeby nebude nijak těžké obětovat.

Samotný příběh má dvanáct až patnáct hodin, je rozdělen do několika kapitol, odehrává se v rozmezí několika měsíců a vezme vás na globální jízdu, kdy se podíváme i do exotických krajin typu Slovensko...

Následuje seznamování s herními mechanismy (o nich za malou chvíli), ale hlavně taky s Bondovým charakterem. Na povrch se derou první příklady jeho pověstného důvtipu, vzdělání a nakonec dochází i na první zabití. Byť v sebeobraně. O jedno neuposlechnutí přímého rozkazu a odpálení celé stanice později následuje střih a nastupují úvodní titulky za doprovodu titulní bondovské skladby od Lany Del Rey. A jestli někdo do té doby měl třeba pochyby, jak moc mají tvůrci nakoukáno nebo jak věrně se budou držet konkrétních postupů, může veškeré předchozí obavy zahodit do koše, protože ačkoliv je to jen začátek, je to rovněž perfektní ilustrace toho, jak moc tvůrci Bondovi jako postavě i jako franšíze rozumí, a jak detailní a upřímnou péči mu v tomhle médiu dopřáli.

Samotný příběh má dvanáct až patnáct hodin (průměrná hrací doba je kolem dvaceti), je rozdělen do několika kapitol, odehrává se v rozmezí několika měsíců a vezme vás na globální jízdu, kdy se podíváme jak do exotických krajin typu Slovensko či Mauritánie, tak do rušných ulic Londýna. Víc spoilerovat nebudu, ale o pestrý výběr lokací ve First Light vskutku není nouze.

A nouze není koneckonců ani o doslovné narážky na jednotlivé filmy. Nejen, že se po nich jmenují všelijaké trofeje a achievementy, celá hra je v podstatě mírně nadneseno fúzí všeho, co jsme doposud v hrané tvorbě s Bondem zažili. Záporák je kupříkladu mixem megalomana ze Zítřek nikdy neumírá a někoho jako byl C s tváří Andrew Scotta ve Spectre. Tvůrci ale teasují fandy i jinak. Třeba co se gadgetů týče. Návrat výbušných per a laserových hodinek je samozřejmostí, pustit Bonda za volant nového Astonu zamknutého hluboko v útrobách Q laboratoře se ale jen tak nepoštěstí. A je to dobře.

Hra jednoduše nic neuspěchává. Zapomeňte, že z vás po prologu MI6 okamžitě udělá 007. Tady přichází největší výhoda daného média, s postavou i nebezpečným světem, ve kterém se ocitla, se totiž budete seznamovat pozvolna, postupně, v rámci několika hodin, přičemž dojde na představení celé řady vedlejších postav (a nemyslím tím jen ty tradiční jako M či Moneypenny), ale důležitých lidí, které v tomto konkrétním bondovském univerzu více či méně budoucího agenta s povolením zabíjet utváří. Proč se k ženám chová tak, jak to známe z filmů? O koho a za jakých okolností přišel, že raději zůstává osamělý a citově se neváže? Jak objevil svůj oblíbený drink? Jen pár příkladů, které hra postupně rozkryje.

Přiznávám, je to právě práce se samotnou postavou mladičkého Jamese Bonda, která mě na First Light bavila nejvíc. Jeho postupný přerod v agenta jeho veličenstva, který je ochoten za Anglii obětovat vlastní život. Něco, co jsem mimo jiné čekal, že dostanu v budoucím filmu, ale nyní už vlastně nepotřebuji, protože to hra zvládla tak zatraceně skvěle. A byť bych hrozně rád pokračoval v básnění nad zbytkem příběhu, jak graduje, jak jsem se platonicky zabouchl do zdejší femme fatale, nebo jak boží set pieces tvůrci pro svůj příběh vytvořili, něco mi říká, že tenhle text bude už tak dost dlouhý, a my se pořád ještě nedostali k tomu druhému úhlu pohledu: Gameplay aneb herní stránka věci.

Nebudu chodit dlouze kolem horké kaše a na férovku přiznám, že mě hra frustrovala častěji, než by se mi líbilo. Na jedné straně tu byl totiž ten strhující příběh, jenž mě nutil pokračovat, a na té druhé herní mechanismy, které…mě úplně neuchvátily. Prkenným pohybem počínaje (srovnání s Uncharted nepřipadá v úvahu, byť lehkou inspiraci tvůrci nezapřou), přes maličko repetitivní používání gadgetů a nesmyslné chování NPCs, kdy před nimi zapálíte koš a oni se otočí a jdou zjišťovat příčinu, i když jste byli doslova metr od nich, až po jeden z nejrutinnějších gunplayů z nedávné doby. Ne snad, že by cokoli z toho bylo vyloženě špatně implementováno, to vůbec, ale v kombinaci s tím, jak pohlcený jsem byl zápletkou, mě žádná z těch věcí přímo neoslnila. Což třeba u druhého The Last of Us neplatilo, protože tam mě konstantně fascinovala nejen story, ale i neuvěřitelně propracovaná až revoluční hratelnost.

Když to vezmu proporcionálně, dobrých 80 % hry tvoří investigace, pohyb, snaha o to se někam dostat, něco se dozvědět, počítám do toho i všechny cutscény, a to je ta zábavná část, a zbylých 20 % je akce, u které jsem se mnohdy trápil. Čerstvě po dohrání Saros si nemyslím, že bych měl obyčejně nějaké problémy s natrénováním herních mechanik, ale u First Light na klasickou střední obtížnost byl každý combat a každá „aréna“ s nepřáteli na zneškodnění (ať už formou stealth či střílení) tak trochu očistec, kterým jsem si musel projít několikrát, než jsem byl schopný jej pokořit. Což ruku v ruce s nepochopitelně dlouhými loading časy (testováno na PC i PS5 Pro) opravdu na zážitku moc nepřidávalo.

Čert vem, jak jsou souboje naskriptované, čert vem míru quick time eventů (ba naopak, já jsem takových věcí fanoušek, protože to pomáhá dotvářet tu filmovou atmosféru), vážně ale nepamatuji hru, u které by mi nálada tak prudce klesla pokaždé, když jsem se musel chopit zbraně a jít se prostřílet nějakým levelem. A ano, časem jsem taky zjistil, že když se budu snažit hru hrát jako hru, a ne se pokoušet o co nejstylovější a nejvíc bond-esque průchody, tak to sice bude vypadat debilně, ale aspoň mě to posune v příběhu dál. Jen nevěřím tomu, že zrovna tohle byl tvůrčí záměr, a pokud ano, byl jednoznačně mylný.

Opět však zdůrazňuji, neznamená to, že by samotné mechanismy byly nějak rozbité, špatné nebo na dnešní dobu zastaralé. Jenom zkrátka nijak neposouvají laťku toho, co je v tomto žánru možné. Snad jen to střílení bych označil za meh, to ale může být subjektivní. Používání gadgetů na vyřešení všech vašich problémů je pak sice repetitivní, ale pořád cool. Stejně tak jsem si extrémně užíval reaktivitu světa kolem. Chcete na nepřátele shodit most? Můžete. Chcete po někom hodit cihlu a pak mu dát elektrický šok rozbitím hlavy o server wall? Jen do toho. Současně s tím se můžete po levelech dlouze procházet, objevovat krásy nádherně vyrendrovaného světa (graficky hra bere dech) a pokoušet se o hledání alternativních cest, jak projít konkrétním levelem. Jinými slovy přesně ta míra svobody, jakou byste od tvůrců série Hitman čekali.

Pojí se s tím i taktický režim TacSim, který představuje úplně samostatný aspekt hry, jenž se bude dál vyvíjet a skrze který vás bude chtít IOI udržet ve hře déle. Nicméně přiznávám, zatím jsem neměl nutkání na tuhle část hry sáhnout. Částečně mě tlačil čas, částečně jsem chtěl nechat uzrát příběh po jeho skončení a částečně mě opravdu děsí představa, že bych najednou měl ve zdejší akci strávit 100 % času s minimem nového děje. Ale poslední Hitman takto zůstal naživu docela dlouho, takže je klidně možné, že to bude fungovat i u Bonda.

Co se technického stavu hry týče, testoval jsem hru na PS5 Pro i PC (Steam i GeForce Now) a za celou dobu hraní jsem zaznamenal jen minimální množství bugů. Nejhorší byly ty loading časy, které se snad podaří v nejbližší době patchnout. Nvidia nám poskytla kopii na omezený čas k testování služby GeForce Now ve verzi Ultimate. To nabízí 4K rozlišení, plynulé hraní díky DLSS 4 s Multi Frame Generation a cloudové hraní s výkonem třídy highendové grafické karty GeForce RTX 5080. Zkrátka a dobře, pokud na Bonda nemáte mašinu, tohle je cesta, jak si hru vychutnat ve vší parádě bez investování do nového PC. K Ultimate ročnímu předplatnému je teď hra navíc jako dárek. Službu předtím můžete i krátce otestovat v podobě free passu, takže za zkoušku doslova nic nedáte.

Každopádně, abych to nějak rozseknul. 007 First Light položilo pevné příběhové základy budoucího herního univerza s agentem 007, na kterých půjde dál stavět a které klidně mohou vést k vytvoření početné herní fanbase a kdo ví, třeba přivést k celoživotnímu dílu Iana Fleminga i novou generaci fandů. Pro ty stávající představuje hra ani ne tak odvážný, jako spíš naprosto sebevědomý a vybroušený krok vstříc nové éře, v níž si s Bondem užijete daleko víc zábavy a napětí než v rámci jednoho dvouhodinového filmu. Je to skvěle odvyprávěné dobrodružství plné překvapivých zvratů, emocí i blockbusterové akce, jehož jedinou slabinou je poněkud strohý gameplay, což je velmi pravděpodobně dáno i enginem, na kterém hra běží. Pokud vám tedy nevadí hrát Bonda jako Hitmana, akorát s bohatším a lepším dějem, budete nadšení. Já byl koneckonců extrémně nadšený, i když jsem si to hraní místy tolik neužíval. Průměrem mi to však vychází na solidní devítku, což není tak daleko od průměru na Metacriticu.

Verdikt: To nejlepší z bondovek hezky na jednom místě v mimořádně vtahujícím a pečlivém zpracování, které první oficiální dobrodružství tohoto Jamese Bonda vystřeluje mezi vzácnou skupinku „filmových her“, které se nejen povedly, ale dokonce i předčily veškerá očekávání. Denis Villeneuve to bude mít po tomto blockbusterovém úvodu s charismatickým Patrickem Gibsonem velmi těžké.

Hodnocení: 9/10