Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru  hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Obyvatelé města andělů už si v posledních letech zvykli, že jim tu a tam hasičská helikoptéra vysaje bazén, aby za kopcem zchladila nějaký ten lesní požár. Jenže co bylo dřív párkrát ročně, to se proměnilo v měsíční a v sezóně i častější úkaz. Lesní požáry na některých místech zbavily vršky kopců nejen vegetace, ale i stálých obyvatel. Kdo si zaplatil za prestižní adresu s výhledem, daleko nad ubíjejícím šrumcem “tam dole”, ten občas hořce lituje.

Aktuální požáry jsou ovšem extrémem i v kontextu posledních let, protože je rozfoukává největší bouře za jednu nebo dokonce dvě dekády. Je to jako když z plných plic fouknete do doutnajícího krbu a z uhlíků vyšlehnou nové plameny, lačně olizující nová polena. I proto úřady evakuovaly desítky tisíc lidí, mezi nimi i řadu celebrit z kopců nad Los Angeles. Požáry si nevybírají, takže pro některé ze slavných jmen už je to rutina. Nikoliv však bez nervů, protože hodnota nemovitostí ve zmíněných lokalitách je obrovská a přijít takhle o dům jen s částečným plněním pojistky může být i pro tváře z malé obrazovky či velkého plátna likvidační.

Ve zbytku newsletteru lze probírané události vnímat jako “business as usual”, ale Hollywood má momentálně návaly úzkosti nejen ze staronového skoroužprezidenta, teď se k tomu ještě přidala apokalypsa jak z katastrofického filmu, kvůli níž byla zrušena celá řada důležitých akcí. Doufejme, že se vše podaří uhasit a škody na životech i majetku budou minimální.

Netflix: Kdo šetří, má za tři

Koukali jste v neděli na Zlaté glóby? Věnoval jsem jim samostatný post, ale mnohem důležitější je, že spousta lidí pak utíkala na Netflix, kde je prý ta oceňovaná Emilia Pérez. Hledali, hledali a nenašli. Možná je to tím, že mám české rozhraní, řekli si. Přepnuli na anglické (tenhle “lifehack” pořád spousta lidí nezná a netuší, že si tak odemkne cestu k pětinásobku filmů, leč občas bez dabingu nebo české podpory jako takové), ale Emilia se jim stále nezjevila. Co s tím?

Už jsme to řešili u režijního debutu Anny Kendrick Woman of the Hour, který se objevil na Netflixu jen v USA, Kanadě a na několika vybraných trzích. Jinde se ho ochotně ujali lokální distributoři a např. v ČR se nedávno objevil jako Hra s vrahem na Maxu (odkoupený právě od regionálního držitele práv). Emilia Pérez je na tom podobně, Netflix si ji podržel pro USA a Kanadu, ale zahraniční práva prodal nebo prodává. A se ziskem několika sošek a potenciálním útokem na Oscary by se mu tahle taktika mohla vyplatit.

Pro českého uživatele služby to zas tak skvělá zpráva není, protože žil léta v domnění, že tzv. netflixovky, ať už se jedná o filmy nebo seriály, prostě vždycky najde na každém Netflixu. Neexistuje, že by nová sezóna Wednesday nebo Stranger Things odpremiérovala jen v USA a v ČR museli lidé čekat, až ji od Netflixu koupí třeba Voyo. To bychom se totiž vraceli do dob lineární televize, kdy se u nás americké seriály objevovaly s mnohaletým zpožděním. Tady se sice bavíme o týdnech nebo měsících, ale potíž je v tom, že nakonec ani nevíte, kde daný titul hledat.

My už teď např. víme, že Emilia Pérez se objeví v únoru v českých kinech, kam ji zakoupila distribuční společnost Aerofilms. A já už se konečně přiznám, že jsem vás vodil za nos, protože Emilia Pérez je normální francouzská produkce, které se tleskalo v Cannes, přičemž až následně Netflix koupil anglosaská distribuční práva za osm milionů EUR a s odstupem cca šesti měsíců film pověsil na americkou verzi služby, kde se tvářil, že je “jeho”, jak to jenom Netflix umí. V rámci reportování Glóbů a jim předcházející kampaně se tak o Emilii rovnou mluvilo jako o netflixovce, ačkoliv je to absolutně zavádějící.

Podobně i zmíněná Woman of the Hour nakonec nebyla čistokrevnou netflixovkou a platforma si vyzobala anglosaská práva až po premiéře na TIFF. Nemusíme se tedy vlastně bát, že by Netflix u svých filmů nějak porcoval medvěda a naučil se hecovat jednotlivé regiony. Za mírné dezinfo z mé strany mohou neobyčejně neprůhledné vody, které služba svým označováním filmů úmyslně kalí.

Netflixu to logicky vyhovuje, protože méně pozorní diváci si myslí, že je to všechno jeho zásluha a jeho šikovnost. Občas to vyžaduje trpělivost a zručnost forenzních detektivů ze seriálového CSI, abyste dokázali opak. Jistotou ale zůstává, že orientovat se podle amerických a nikoliv globálních netflixovských premiér, může být velmi ošidné.

Jsou filmy opravdu tak dlouhé, jak si všichni myslíme?

Minule jsem psal o tom, že jsou seriály kratší a filmy delší. A vlastně jsem to tak úplně nedovysvětlil na té straně celovečeráků. Existuje k tomu celý článek v archivu, v němž jsme přišli nejen na to, že jsme starší a čas vnímáme jinak, ale hlavně nám došlo, že závěrečné titulky se za dekádu a půl víc než zdvojnásobily ve své stopáži a často jsou hlavním viníkem.

Ale proč si neudělat srovnání stopáže Top 10 tržebně nejúspěšnějších filmů posledních pěti let v Severní Americe?

2020: 124+119+99+123+141+109+101+135+124+100=1175 minut

2021: 148+132+97+134+143+156+163+97+124+115=1309

2022: 130+161+126+192+147+87+176+118+148+122=1407

2023: 114+92+140+150+180+135+192+124+169+131=1427

2024: 96+128+160+100+94+105+166+122+115+94=1180

Co z toho vychází kromě toho, že loni uspělo hrozně moc animáků? Vůbec nic. Ale že jste to vy, spočítal jsem vám legendární rok 1999. Deset nejúspěšnějších blockbusterů dalo dohromady… 1068 minut. Že by anomálie? Ok, pojďme zkusit 2015. Kolik tipujete? 1245 minut. Pointa? Krátké ročníky se střídají s delšími. Vždycky se najdou tříhodinové eposy jako Duna nebo Oppenheimer, záplavy krátkých animovaných jednohubek, ale i anomálie jako téměř tříhodinový John Wick nebo poslední James Bond.

Disneyho právníci nebudou mít co žrát

Vzpomínáte si, jak FUBO zažalovalo Disneyho, Warnery a Fox TV za antimonopolní chování jen pár týdnů před spuštěním jejich crossplatformy VENU? A jak tomu soud vyhověl, takže už si právníci od Disneyho začali brousit hlasivky? Bob Iger nakonec nenechal nic náhodě a vytáhnul z kapsy mrzkých 220 milionů dolarů (ano, vypadá to, že budeme mít o jeden Star Wars nebo Marvel seriál míň… to samo o sobě považuji za výhru).

Fubo tak přes noc změnilo majitele, resp. získalo majoritního vlastníka (Disney teď vlastní 70 %), soudní spor tím okamžitě přestal existovat a cesta na trh pro VENU je volná. Jako bonus Disney získal necelé dva miliony předplatitelů stávající služby. Trojice spiklenců potřebuje službu dostat do oběhu pokud možno nejpozději v únoru, kdy se rozjedou všechny důležité sportovní svátky. Disney však letos chystá i novou podobu ESPN+, takže je velkým otazníkem, jestli bude mít VENU tak růžovou budoucnost, jakou mu ještě před pár měsíci jeho sudičky prorokovaly. Zvlášť když Warneři nemají moc co nabídnout.

Bude to ještě zajímavé přetahování, ale Igerovi jde primárně o stavbu zdi proti rozpínajícím se streamerům, kteří nakupují sportovní práva nalevo napravo. I proto utratil drobné za to, aby nemusel čekat dlouhých deset měsíců na verdikt soudu.

Netflix mezitím rozjel svou pětimiliardovou sázku na wrestling. Pořád ještě nevíme, zda tyto přenosy promluví do žebříčků sledovanosti, nebo jestli vůbec Netflix hodlá aplikovat stejnou metriku (u vánočních fotbalů se o to pokusil). Už teď je ale jasné, že první tříhodinovka proběhla bez technických kiksů a protočilo se na ní hodně reklamy (včetně promoklipů na netflixovský obsah). Cirkus, pohádka, náboženství… pro každého něco jiného, ale kdo neodolal a nakouknul, ten musel ocenit televizní řemeslo a promyšlenou dramaturgii.

Až čas ukáže, jestli dovede Netflix každotýdenním wrestlingovým svátkem uchvátit i evropského diváka. Rozhodně je to něco jiného než Roland Garros, MS v hokeji nebo Premier League. A právě proto bychom se mohli ještě hodně divit, jak tahle sázka na globální nejistotu promítne do letošních čísel.

Je proč se těšit na Oscary?

Určitě. To je ta krátká verze, ale kvůli té jste si asi e-mail neotevřeli. Oscaři zůstávají jedničkou a zlatým hřebem nejrůznějších předávání. Pod postem o Zlatých glóbech na Substacku se mě někdo ptal, jestli jsou pořád ještě Zlaté glóby tou dvojkou (napsal jsem to v textu v úvozovkách). Ano, určitě i díky jakési setrvačnosti stojí nad Critics Choice Awards, nejrůznějšími lokálními předáváními losangeleských, newyorských nebo chicagských kritiků, jakkoliv z nich lze možná spolehlivěji vyvěštit oscarové laureáty. Je to ovšem závod jednookých mezi slepými. I ti Oscaři jsou pro mnohé zbytečně dlouhou show s chřadnoucími ratingy, která by klidně mohla být soukromou večeří pro pár vyvolených jako za starých časů. Jenže se pořád na televizních právech narýžují miliony dolarů, z nichž se pak zaplatí stovka sošek, poplatí elektřina v muzeu Akademie a možná i nějaká ta opulentní kulisa ze sádrokartonu.

Mnohem víc peněz se utratí za marketing a medializaci nominovaných. Právě tyhle stovky milionů udržují celý podnik v chodu, takže i kdyby na to ve výsledku nikdo nekoukal, přetrvá ta aura toho, že jste (málem) vyhráli. Jen se prostě musí nechat dostatek času, aby všichni všechno viděli, nechali se dobře nakrmit a přemluvit, aby hlasovali pro to či ono. Zároveň Oscaři nesmí zkřížit cestu fotbalu nebo jiným vylomeninám, takže se prostě předává až v březnu, což je letos absurdnější o to víc, čím se medializují shortlisty jednotlivých kategorií a z celé “cesty za Oscarem” se dělá shyamalanovský napínák.

Je to podobná Potěmkinova vesnice jako chodník slávy na Sunset Boulevard a prezentace této části Los Angeles jako domova Hollywoodu, ačkoliv hvězdy bydlí v kopcích nad ním a ateliéry jsou ještě dál. Pokud se v nich tedy ještě někdy něco omylem točí, protože všichni víme, že je mnohem levnější vypadnout z města, státu či světadílu.

Ale koukat se budu, o tom žádná. Co jiného taky v březnu dělat, zvlášť když tam bude Conan!

P. S. Jednou větou se vrátí už příští týden z novoroční dovolené…