Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Ne, že by se toho v Hollywoodu za zavřenými dveřmi nedělo zatraceně hodně, ale když kravaťáci panikaří, nastává navenek často zvláštní ticho před bouří. A ptáci letí pryč, což je znamení, že se blíží něco velkého. Jedním z největších… ptáků byl letos jednoznačně Nelson Peltz. Vzpomínáte, jak jsem říkal, že s Perlmutterem dělají rozbroje v Disneym čistě proto, aby vyhnali cenu akcií nahoru (to když Iger pod jejich nátlakem sliboval hory, doly) a následně draze prodali? Peltz se právě zbavil akcií za kulaťoučkou miliardu dolarů. A vezme ty peníze a vloží je jinam, kde časem něco podobného. Ale za odlivem akcionářů nestojí jen podobní - s odpuštěním - vychcánkové, nálada v továrně na sny je ponurá a ve filmových studiích mají úspory uložené skutečně jen ti největší střelci.

V nedávném monotematickém speciálu pro předplatitele, jsme řešili, že Hollywood hoří a dochází k jistému vystřízlivění konzumentů (že se to neděje jen u filmů, ale třeba i u her je patrné, viz. např. toto velmi trefné video). Vy neplatící, ale nadšeně hltající a fandící, teď dostaneme malou ochutnávku, jak ony VIP příspěvky vypadají, protože dnes volně navážeme na ten zmíněný. Hollywood hoří. Jak ho spravit a jde to vůbec? Má smysl dupnout na brzdu, začít masivně šetřit a překopat celý systém s tím, že až se za tři roky změny projeví, preference publika už budou úplně jinde? Je tam to publikum ještě, nebo odešlo úplně jinam?

Podobné otázky jsem pokládal v tom minulém textu, to jen abyste se dostali tzv. na koleje. Je nutné zmínit, že se v historickém kontextu Hollywood vrací po dvou dekádách pohádkových výdělků a spolehlivého chodu, kdy ho konečně vzali na milost nejrůznější investiční fondy a drobní akcionáři, do původního stavu, který trval… celé minulé století. Výroba filmů byla vždy vrtkavým byznysem s nejistými výsledky. Tu a tam přišel jackpot, z něhož si urvalo peníze pár vyvolených, pohádkově bohaté hvězdy stříbrného plátna jste mohli spočítat na prstech obou rukou, newslettery jako je tenhle, by tehdy neexistovaly, protože v novinách se řešila umělecká kvalita filmu, nikoliv víkendový otvírák, nebo rozpočet.

Ale to je všechno voda pod mostem. Jsme tady a teď, Hollywood se naučil spoléhat na své blockbustery, sousedící občas v distribučním kalendáři s nějakou tou indie, laciným horůrkem, nebo oscarovou šancí. Filmy se středními rozpočty vymřely, tu a tam se k té hodnotě podívá Xtý sequel něčeho, co začalo jako low-budgetová série, ale vyškrábalo se to díky zájmu publika výš (typicky John Wick), nebo chce někdo někomu za něco udělat radost a nadstřelí rozpočet o dvacet, třicet milionů nad rozumnou hodnotu (Tenkrát v Hollywoodu, Bullet Train, svým způsobem i Kaskadér), což většinou vede ke smutnému sčítání ztrát.

Průměrný rozpočet podle statistik je cca 70 milionů dolarů, ale takový průměrný film v dnešním studiovém systému v podstatě neexistuje. Pojďme se podívat na nabídku Warnerů v loňském roce. Když pomineme distribuční dealy, zbývá nám 12 produkcí a koprodukcí:

Magic Mike’s Last Dance, Shazam! Fury of the Gods, Evil Dead Rise, The Flash, Barbie, Meg 2: The Trench, Blue Beetle, The Nun II, Wonka, Aquaman and the Lost Kingdom a The Color Purple.

Přeloženo do pragmatické češtiny: levný Soderbergh, tři filmy od DC s přepumpovanými rozpočty (a jeden Blue Beetle natočený levněji, ale propadnuvší o to víc), Meg 2 je v podstatě mid-budget, ale těžko ho nazývat hollywoodským filmem, když v něm má většinu peněz Čína. Co nám zbývá? Laciný horor zastupuje Jeptiška, oscarovku zas remake Purpurové barvy. Jediný Wonka by se s přimhouřením oka dal přirovnat k mid-budgetu (125 milionů dolarů!) a taky na něm studio vydělalo balík. Náhoda? Nemyslím si.

Jedna vlaštovka přece jaro nedělá, Vašku. To sis ohnul! Ok, ok. Tak jdeme na Paramount: šestý Vřískot (levný horor), Dungeons & Dragons (tohle by byla ta hezká výjimka, jenže film stál 150 milionů dolarů), Xtí Transformeři, osmá Mission: Impossible a kdyby dal někdo Paramountu šanci, určitě by tam někde byl i čtvrtý Star Trek. Všechno předražené filmy, co dostaly studio na pokraj krachu. Animovaná Tlapková patrola nebo Želvy ninja jsou mid-budgetové, ale to se u animáků dlouhodobě daří (produkce Illumination, aktuální Garfield), protože tam snáz kontrolujete náklady.

Tím se konečně dostáváme k titulku dnešního článku. Pokud tedy nechcete ještě shrnout loňskou nabídku Universalu a Sony. Hmm? Ok, u Sony/Columbia byste mě dostali. Sony jediná totiž skutečně mid-budgety jede (Equalizer 3, Gran Turismo, Spider-Verse, Garfield), ale s výjimkou animovaného Spider-Mana na žádném z nich nevydělala, takže opět smolík, nebo možná spíš varovný vykřičník.

Z výše uvedeného vyplývá, že průměrný blockbuster stojí 200 (spíš 250) milionů dolarů, vygeneruje zhruba tisícovku pracovních míst (třetina až půlka připadá na CGI profese) a “sežere” dalších 100 až 150 milionů dolarů na propagaci a distribuci. Mluvíme VELMI zjednodušeně, ale opravdu je občas potřeba to načrtnout takhle, aby to pochopil každý. 200+150 = 350 milionů dolarů. Na tržbách necháme půlku kinařům a za něco si chceme koupit nové auto a zrekonstruovat půlku z osmnácti koupelen naší vily. Takže násobíme rozpočet třemi. Průměrný blockbuster by tedy měl v kinech utržit cca 600 až 700 milionů dolarů. A vyložené hity by měly sahat po miliardě. Šance, že se to letos povede byť jen jedinému filmu, se po neslavném otvíráku letních hitů, povážlivě tenčí.

Jistě, studia mají další příjmy. Když už ne z DVD, tak z prodeje v prvních, druhých a třetích VOD oknech. Mohou ještě trochu podojit domácí kabelovky i zahraniční televizní stanice. Pár desítek milionů se ještě někde “najde”. Ovšem éra zlatých kinohitů, které se zaplatily po třech týdnech v multiplexech, je fuč. Technicky vzato letos není v plusu nikdo, máme tu jednooké mezi slepými, třeba druhou Dunu a Godzillu v mači s King Kongem, což jsou ale - ke smůle Warnerů - obojí projekty masivně koprodukované zvenku, v tomto případě jdou dolary do kapsy Legendary Entertainment. Ale tam řeč odvádět nechci.

Jde o to, že tu chybí ty jackpoty, z nichž by se zaplatily jiné průšvihy a na konci roku byste mohli do účetní závěrky napsat alespoň tu hořkosladkou nulu. Hlasy, které volají po snížení počtu produkcí (utratíme méně peněz, ale blockbustery budou stát stejně, ne-li víc), pravděpodobně studioví hlavouni nevyslyší. Utratili by méně, ale také by méně vydělali, resp. snížila by se jim šance, že se některým z filmů trefí do vkusu publika a zisky jim pokryjí ztráty ze všeho ostatního. Pokud místo dvanácti produkcí natočíte ročně pět, musíte vždy trefit terč. Všichni jsme viděli, kam to vedlo u Disneyho a ty seznamy konkurence o několik odstavců výše naznačují, že slepá ulička, do níž Myšák zavedl všechny ostatní, opravdu nikam nevede.

Jenže co teď? Na byznysu ždímání velkých IP mají založený model všichni (kromě živořící Sony). Warneři pojedou DC, Pána prstenů, Harryho Pottera a hororový svět Jamese Wana. Universal bude dojit dinosaury, Rychle a zběsile a animáky od Illumination. U Disneyho nemusím tu trojčlenku snad ani jmenovat (čtvrtým mušketýrem k Pixaru, Star Wars a Marvelu jsou hrané pohádky), Paramount má již zmíněný Star Trek, Toma Cruise, Vřískoty a Transformery. Zapomněl jsem na někoho? Vždyť i Lionsgate jako mini-major visí na John Wickovi a Hunger Games. To jsou ty stanové tyče, které brání tomu, aby se šapitó zhroutilo a diváci definitivně odešli jinam.

Takže šetřit peníze a radikálně seškrtat rozpočty. Ok, jenže náš žánrový mix hraje proti nám. Lacino se dají pořídit jen horory, které lidi přestávají zajímat, rodinné filmy a animáky, na které nám rodinky přestávají chodit a vyčkávají na streamech. Blockbusterovou základnu tvoří fantasy, sci-fi a akční filmy (komiksy jsou kombinací všech tří), kde pořád ještě potřebujeme nějakou hvězdu, resp. ramínko, na které navlečeme kostým/uniformu/latexovou pláštěnku. A musí se zachraňovat svět nebo galaxie, což nás stojí desítky milionů dolarů na armádě CGI dělníků.

Počet pracovních míst lze možná seškrtat o deset procent, jenže pak narážíte na každém kroku na odbory. Nemůžete si najmout někoho zvenčí, takhle to v Hollywoodu nefunguje. Někdo se nedávno ptal, jestli je schopen v Los Angeles za 150 tisíc dolarů natočit pilot pro televizní seriál. A odpověď zkušených šéfů štábů je strohá. Podobné peníze vám vystačí tak možná na dva dny natáčení v laciném ateliéru za městem s tzv. skeleton crew (štábem osekaným na kost), neznámými herci a při důsledném dodržování osmihodinových směn. Pak totiž náklady za přesčasy rostou raketově a kdokoliv se zkušenostmi si řekne o peníze nad rámec odborových základů. A vy se začnete topit ve fakturách.

Manévrovací prostor je tedy minimální, u velkých produkcí jakékoliv zaváhání stojí desítky milionů dolarů (aktuálně osmá Mission: Impossible nebo formulový film Kosinskiho a Pitta). Loňské stávky spolu s vyššími cenami energií, nájmů a stále přísnými opatřeními po Covidu (všude se testuje a rouškuje, protože si právě nikdo nemůže dovolit ztratit herce z důvodu nemoci) vyhnaly denní náklady na natáčení blockbusterů daleko přes milion dolarů. Ano, třicetidenní natáčení vás i v případě bezproblémové produkce, klidně vyjde na 50 až 60 milionů dolarů.

Což jsou peníze, které si dnes řada rozumbradů představuje jako ideální rozpočet, jež by se v kinech zaplatil. Teď si k tomu přičtěte honoráře pro hvězdy, náročnou postprodukci, peníze utopené ve zdlouhavé preprodukci a jste na těch 200 milionech, o kterých jsme se bavili. Odečtěte těch deset procent, ale zároveň si uvědomte, že veškeré veřejně dostupné informace o rozpočtech jsou studiem podstřelené tak o 15 %.

Můžeme točit v ateliérech, začít produkovat víc komedií, dramat a KVALITNÍCH thrillerů za 50 milionů dolarů sakumprásk. Pošlete VFX firmy na trestnou lavici, vraťte herce na výplatní pásku jako zaměstnance, recyklujte kulisy v ateliérech a natočte v jednom domě klidně pět filmů jako za starých zlatých časů! Zní to náramně, ale podobní “producenti” pak budou jako první křičet, že ty blockbustery najednou vypadají jako “netflixovky”. Proč? Protože tam se všechno tohle (s výjimkou těch skromných honorářů - ale co není, to brzy může být!) aplikuje už několik let a bohužel je to vidět.

Zkrácené preprodukce, velmi efektivně využité ateliéry, dlouholeté smlouvy s herci i celými štáby, natáčení mimo USA “za babku”, celá řada laciných žánrů (komedie, romantiky, dramata), které v kinech nefrčí a studia si o ně ani neopřou kolo. Netflix má obrovský rozpočet na roční produkci (17 miliard dolarů), ale natočí toho víc než zbytek Hollywoodu dohromady - a to mluvíme jenom o filmech. Jedna sezóna AAA seriálu má přitom třeba osm epizod s rozpočtem na epizodu 25 milionů dolarů, takže jsme za šest hodin obsahu na utracených 200 milionech dolarů, nebo na cca 80 milionech za průměrný hollywoodský film, když to přepočteme na 2 hodiny 15 minut, což začíná být průměrnou blockbusterovou stopáží.

Pokud tedy seriály po přepočtu stojí osmdesát a vy chcete mít lepší herce, fazónu, CGI, prostě všechno, tak logicky musíte stát víc. I hodinové sazby odborů si to myslí, takže ten boj s utahováním opasků prostě nemůžete vyhrát. A změnit ten žánrový mix, aby vám jako u Sony lidi přišli do kina jednou ročně na Venoma a nikdo pořádně netušil proč? To je opravdová noční můra. Místo neklidného spaní proto budeme raději nervózně, leč pasivně pozorovat vyprazdňující se kinosály.

Ani jednou jsem v textu nepoukázal na to, kam se ti (zejména hodně mladí) diváci ztrácí. Všichni to víme a Hollywood na to neumí odpovědět. Možná to už neumí vůbec nikdo. Nebudu opakovat závěry z minulého článku, každý si může rozsvítit svůj malý displej z kapsy a nahlédnout do vlastní (nebo potomkovy) historie, aby viděl, čím tráví tři, čtyři hodiny denně.

Proč se k tomu obloukem vracím? Protože ta fragmentarizace obsahu, publika a pozornosti zasáhla stejnou silou úplně všechny. Filmový, televizní i herní průmysl. A jakkoliv se všichni tváří statečně, nabízejí jen hezká slůvka a nikoliv pádná řešení.

Představa, že stačí dodat KVALITNÍ (musím to slovo opět napsat velkými písmeny, protože je nutné ho říct hodně nahlas, abyste si uvědomili, jak moc je to prázdná floskule v aktuální situaci) obsah a publikum se dostaví samo, byla vyvrácena v posledních několika staletích tak desetkrát denně, takže nebudeme plýtvat znaky. Zapněte si schválně někdy televizi. Nebo dojděte k sousedce, resp. obejděte barák či blok… někdo určitě ještě bude mít doma předplacenou kabelovku. Přineste pizzu nebo kafe a schválně si při sousedském klábosení proběhněte pár televizních stanic. Co uvidíte? Reality shows, nekonečné telenovely (už nekupujeme ty mexické, umíme je natáčet sami), televizní soutěže, zprávy a sportovní přenosy. To jsou nejlevnější televizní formáty. Těch pár seriálů jako imagovku je potřeba zprodukovat, ale je nutné tam důsledně hledět na náklady. A filmy? Výhradně pro televizi je produkuje jen ČT díky koncesionářské záchranné síti, případně někam cintnou peníze nebo bártry komerční televize, ale jen v případě, že se najde dost product placementu nebo jde o sázku na jistotu, která přitáhne diváky do kin (existuje takový jistý “vejdělek” ještě vůbec?).

Na západě těch běžných televizních stanic, které by produkovaly samy pro sebe hrané seriály, rok od roku ubývá. A když už, jde o laciné procedurálky se scénáři vysátými z černých kronik, protože true crime je zjevně nesmrtelný žánr (na rozdíl od lidí v něm účinkujících). Televize se tedy snaží optimalizovat, seč jim síly snaží. Připomíná to spíš závod ke dnu, ale ty trendy jsou v posledních patnácti letech patrné. Co zkusí v následující pětiletce Hollywood? Těžko říct, ale kdybyste nahlédli do televizního programu z roku 2009 a pak zkusili udělat totéž u stejné stanice letos, pravděpodobně byste měli pocit, že jste v hodně nešťastném paralelním vesmíru.

Slibuju, že příští text už bude optimističtější. I já si po vzoru Hollywoodu uvědomuju, že velké hrozby si je nutné držet od těla a udržovat konzumenta šťastného a spokojeného.

---

Optimismem vás nabije alespoň tohle MZ Live: