Jakožto náročni diváci jsme si zvykli, že od studia A24 můžeme téměř vždy očekávat ambiciózní látku, jež se nebojí vykročit ze zavedených šablon toho, co na plátně běžně vídáme. Nejinak je tomu u posledního snímku z této stáje To se mi snad zdá, který stojí rozkročen mezi satirickou komedií a absurdní hororovou podívanou. Pravděpodobně by ale okolo fláku nebylo takové haló, nebýt Nicolase Cage. Ten si hlavní rolí připsal další trumf do své nadité filmografie. Oproti posledním rokům, které příliš necílily na mainstreamové publikum, jde navíc o nebývale seriózní látku, která dává prostor Cageovu umu vyniknout. Povedlo se mu dokázat, že herecky na to stále má?

Jak to vidí Mr. Hlad:
Mám radost, když vidím Nicolase Cage ve víceméně normální roli a když se jako herec snaží. To se mi snad zdá je jeho definitivním návratem mezi herce, které je potřeba brát vážně. Jen musíme doufat, že se dostanou k zajímavé látce. Tady se to povedlo, samotná zápletka je lehce absurdní a obejde se bez vysvětlování, proč se průměrný vysokoškolský učitel objevuje ve snech lidí po celém světě. Ale o tom to úplně není. To se mi snad zdá se nebojí otevírat vícero témat, ať jde o krizi středního věku, nespokojenost s vlastní průměrností a neschopností před ní utéct, ale i vyrovnávání se s nečekanou slávou, která může mít někdy hodně ošklivou podobu. Je to chytré, originální, vtipné, občas nečekaně temné, vychytralé a zábavné. Jen škoda, že Kristoffer Borgli není tak nápaditý režisér jako třeba Spike Jonze a k chytrému scénáři a skvělému Cageovi nepřihodil i víc audiovizuálních nápadů. 

Jak to vidí kOCOUR:
To se mi snad zdá! Kdybych si měl tipnout, zda se Nicolas Cage ještě někdy dočká dobře napsané role, kterou navíc dokáže uhrát s přehledem oscarového velikána, vsadil bych se s vámi o metr piv, že už k tomu nedojde. A hle, nastupující režisérská hvězda Kristoffer Borgli (koukejte si na HBO Max doplnit jeho skvělé Je mi ze sebe špatně) dokáže z upadajícího mistra vymáčknout tolik šťávy, že by se za to nemusel stydět ani Nicolas Cage z Adaptace. To se mi snad zdá srší chytrými nápady, Cage to má všechno šité na míru a zjevně si hraní naprosto užívá. Vzlety a pády obyčejného smrtelníka v soukolí sociálních médií, bezradnost nad veřejným míněním versus dobré úmysly, pomíjivá sláva, která se lehce nabyla a lehce pozbyla, to jsou ty nejzajímavější zástupci z kanonády motivů v příběhu, který jede nonstop na plný plyn a pohybuje se vždycky o krok před divákem.

Realita všedních dní se mísí se snovým bizárem a film ve svých nejsilnějších momentech dává vzpomenout na highlighty režijní kariéry Michela Gondryho, avšak v mnohem přístupnější a méně rozlítané formě. Jedinou velkou výhradu mám k poslední patnáctiminutovce, která náhle setřásá Borgliho režijní i scenáristické jistoty a ve snaze film velkolepě ukončit na sci-fi notě sklouzává k průměrné epizodě Black Mirror. Přijde mi, že nastíněná premisa funguje mnohem lépe ve spletité emocionální rovině než při uchopení do pevných technologických kleští, kde se vytrácí prostor pro fantazii. Pořád však velmi slušná práce, Borgliho se určitě vyplatí do budoucna sledovat.

Novinku od A24 jsem měl možnost vidět už před Vánoci a popravdě musím říct, že se mi do hlavy až tolik nezaryla. Řemeslně je to zvládnuté, po stránce konceptu minimálně v první polovině sympaticky vtahující a zároveň trochu děsivé, ale ke konci se děj začíná rozpadat. Tvůrci sice řeší velkou škálu témat, jen málokteré však dotáhnou do konce. Zachraňoval to tak především další skvělý výkon Cage a taky vizuální nápady z první poloviny, pokud ale někdo bude čekat suverénní mindfuck s prvotřídní gradací, nejspíš bude mírně zklamán.

Jak to vidí Rimsy:
Ani několik týdnů po projekci si nejsem jistý, jak se k ambiciózní hororové novince od A24 vlastně postavit. Jde totiž o kompetentně zpracovanou kombinaci faktorů, které v jejich tvorbě už pár let vídáme a které obvykle zábavně a neotřele posouvají možnosti hororového žánru o kus dál. Zde se však nejde zbavit dojmu určité vyčpělosti, vyprázdněnosti a spoléhání se na údernost samotného námětu. Ten přitom skutečně poutavý je a pouhé řemeslně zdatně zpracování jeho očekávaného vývoje vydá na několik desítek minut příjemně diskomfortní zábavy.

Postupem času ale přestanou řeči o Jungovi a Mandelově efektu, přirovnávání Cageovy postavy k Freddymu Kruegerovi či satira na moderní influencerské startupy stačit a divák by chtěl něco silnějšího, hlubšího; což ale nepřijde. Výsledkem působí trochu nedotaženě a příliš spokojeně se sebou samým podobně jako třeba novější epizody Černého zrcadla. I tak jde o vtahující podívanou, jež dokáže udržet pozornost a napětí – jen je škoda, že do sebe jednotlivé dílky skládačky nakonec tak úplně nezapadnou.

Recenzi čekejte velmi brzy.