Už jedeme do finále! Již za pár hodin se při slavnostním zakončení karlovarského festivalu dozvíme vítěze Hlavní soutěže i dalších kategorií letošního ročníku. Hvězdou závěrečného večera pak bude herečka Robin Wright, která už stihla ve Varech uvést klasiku Princezna nevěsta a dnes převezme z rukou Jiřího Bartošky Cenu prezidenta MFF KV. Na naší redakci se pak v posledních dnech začala podepisovat únava z týdenního pobytu ve Varech a neustálého filmového zápřahu. Opět jsme toho však viděli více než dost, takže tu pro vás opět máme solidní dávku filmových tipů, i případných varování, čemu se vyhnout. Minulé díly našich mikrorecenzí najdete pod těmito odkazy (1) (2) (3). Úvod festivalu si můžete připomenout zde.

Lucemburk, Lucemburk

Rozjíždí se to jako Scorsese z východu, pak to šlape jako fajn absurdní komedie se sociálním přesahem a cílovou pásku to protne v pozici fajn oddychovky, jakou chtělo být Prušinovského Grand Prix. „Chcimíry“ určitě vykolejí, že jde o ukrajinský filmový import, rozhodně nečekejte ale nějakou tlačenku, protože tohle je výborná autorská práce, která si sice občas půjčí od Martyho nebo Guye Ritchieho, jinak jde ale o velmi vyspělý kousek na pomezí satiry, sociálního realismu a loserské komedie, která našla svůj originální a specifický tvar. A ta dvojčata v hlavních rolích jsou s jejich posmutnělými pohledy prostě boží. (Cival)

Toulaví králové: Příběh Gogol Bordello

Gogol Bordello už řadu let patří mezi hodně oblíbené festivalové kapely, které baví publikum svou divokostí a originálním mixem rocku a gypsy punku. Že se tedy zrovna tato neotřelá partička dočká svého dokumentu, se asi nabízelo. Bohužel se ho dočkává v poněkud usedlejší formě, než jakou nabízí jejich muzika. Toulaví králové jsou poměrně tradičním dokumentem, který sice umí hezky prodat bouřlivou osobu frontmana Eugenea Hütze a zaměřuje se na neotesanost kapely i její sympatickou multikulturnost, nedokáže to ovšem po vizuální i režijní stránce dostatečně prodat. Film je tak spíše slepencem mnoha kapitol bez zásadnějších silných konfliktů, který se snaží tvůrci držet pohromadě aktuální válkou na Ukrajině. Je to sympatické a fajn, ale pokud nepatříte mezi fanoušky skupiny, asi vám snímek brzy vyvane z hlavy.

Každý den odvahu

Zrestaurovaná klasika Evalda Schorma (znáte možná jeho ještě slavnější Farářův konec) vám připomene, proč je po tomhle moudrém umělci dodnes pojmenováno slovutné pražské kino a proč je jeho tvorba jedním z pilířů té nekonečně vzývané české nové vlny. Prchavý, nelehko popsatelný i uchopitelný vhled do ostravské dělnické komunity a rozjívené mládeže rozhodně nejde divákům na ruku, jde o tuhý umělecký kus, který v ty nejzábavnější momenty těží z přitažlivosti Jany Brejchové, frackovství Josefa Abrháma a charismatu mladého Jana Kačera, který v některé momenty opravdu evokuje onu bájnou rozervanost Jamese Deana. Jde ale o náramně nasnímaný a svérázně vystavěný kousek, jenž zasáhne svým existenciálně sytým celkovým vyzněním, byť v jednotlivostech nepolapitelným. (Cival)

Když vlny utichly

Filipínský samorost, bojovník proti Hollywoodu i evropskému auteurství a především vyznavač stopáží o mnoha stovkách minut. To je Lav Diaz, jehož novinka trvá pouze lehce přes tři hodiny. I díky tomu uteče (samozřejmě na poměry artovky ze sféry slow-cinema) poměrně svižně, ale ne všechny její načrtnuté motivy do sebe zcela uspokojivě zapadnou.

Vyprávění sleduje dva muže, chváleného, leč příliš impulsivního policistu a postaršího padoucha, který se po letech dočkal propuštění z vězení. Má v plánu policistu zabít a my se postupně dozvídáme, že jejich vztah je značně komplikovaný. Oba spáchali mnoho špatného a mají na rukou krev, přesto je nelze jednoduše odsoudit. Diaz předkládá trudný obrázek filipínské společnosti, kterou silně zasáhla snaha nedávného prezidenta Duterteho o vymýcení veškerých drog i jejich uživatelů. Výsledný film přinese řadu opojných a dechberoucích momentů, bohužel ale i několik slepých uliček. (Rimsy)

Všichni lidé budou bratři

Velké dokumentární překvapení (skoro)domácí provenience. Portrét legendárního československého politika Alexandra Dubčeka, kterého z čela strany a rozvolňujícího se režimu smetly tanky vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968, se nedočkal naštěstí rutinního historizujícího uchopení, ale velmi svérázného, živého tvaru, který se nebojí přehlídku vzpomínek, dobových obrazů a životopisných skutečností propojovat s výjevy ze současnosti – často jakoby náhodnými a zavádějícími, ale díky sofistikované střihové skladbě a pečlivému formálnímu uchopení se nerozdrolí, naopak se rozvine v komplexní fresku, působivě přesahující ve významech i do současnosti. Asociativní metoda vede k leckdy groteskním momentům, i k pasážím, které historii či velkou politiku reflektují v jiném světle, často důvtipně shazujícím či naopak prohlubujícím tváří v tvář všednosti a obyčejné existenci. Vynikající kousek. (Cival)

Defraudanti 

Člověk se snaží v karlovarské nabídce filmů nenarazit na ty rádoby artové a přemrštěně dlouhé kousky, ale stejně se aspoň jednou nachytá. Já udělal tuto chybu v případě brazilských Defraudantů. Ti mě mohli varovat svou více než tříhodinovou stopáží, jinak jsem se ale bláhově těšil na náznak kriminálky, satiry a nastavování zrcadla korporátům. Jenže příběh Morána, který se rozhodne coby bankovní úředník ukrást peníze, schovat je, jít si za to sednout a ve spolupráci s kumpánem Románem je na pár let schovat, je tak prázdný a nudný, že budete rádi, když během těch tří hodin neusnete. Chápu, že režisér chtěl natočit snímek o síle svobody, ale natahované scény s extrémně dlouhými záběry, v nichž se minimálně tři minuty přepočítávají peníze nebo se čtyři minuty hraje slovní fotbal, opravdu nejsou pro mě. Měl jsem na to poslat Rimsyho.

Byt č. 10-01

Film debutující režisérky A.V. Rockwell vypráví příběh mladé černošky Inez de la Paz, která vyšla z vězení a ocitla se na ulici. V ten moment začíná poměrně komplikovaný portrét ženy/matky (skvělá Teyana Taylor), která je impulzivní a hrdá, zároveň však láskyplná a taky extrémně cílevědomá. Snímek je pak oknem nejen do jejího vztahu se synem, ale i do New Yorku počínaje devadesátými léty a konče někde v polovině minulého desetiletí. Za tu dobu pak stihne tohle nenápadné, přesto však mnohovrstevnaté sociální drama říct mnohé, nikdy však nesklouzne ke kýči nebo zkratkovitosti, a přitom mu nikdy nedojde šťáva. I proto vás jeho závěr může – tedy pakliže upadnete do deziluze o tom, jak takové příběhy v realitě chodí – solidně udeřit. Snímek sice nemá takovou audiovizuální nadstavbu jako třeba podobný Moonlight, dohání to ale bohatě kontextem a mírou možné interpretace. (Do_Od)

Čarodějnictví

Chilská kolonistická story vycházející ze skutečných reálií o mladé domorodé dívce, jejíž rodina je brutálně zavražděna a ona se uchýlí k praktikování zakázaných rituálů, jimiž začne v řadách osadníků zasévat strach a smrt. Tak přesně na tenhle popis jsem ve Varech taky naletěl, jenom abych záhy zjistil, že to je sice pekelně atmosférické, zároveň ale extrémně nedějové, pomalé, bez jakýchkoli záchytných bodů, bez zajímavé kamery, s dětskou herečkou, která neumí moc hrát, a nakonec takovým koncem nekoncem. 100 minut mi připadalo jako věčnost, a ještě jsem kvůli tomu málem nestihl daleko výživnější český počin Přišla v noci. (Do_Od)

Drak se vrací

Klidně by to mohl být základ pro řežbu jako Barbar, nebo eastern z ranku Je třeba zabít Sekala. Reboot by tedy rozhodně neurazil. Hlavní hrdina by mohl být znovu sošný chlapák s páskou přes oko, jímž je tady trochu proti očekávání „moudrý děda z osmdesátkových televizních pohádek“ Radovan Lukavský. Přezdívku Drak taky nechat a stejně tak story o jeho návratu, spřáhnutí se s cápkem, co mu klátí ženu jeho života, a vydání se s šohajkami proti nebezpečenství. Jen ty ohně kolem splašených kráv by se asi dělaly digitálně. Archetypálně vystavěné drama o nepoddajném mužském dubu, jenž se vrací do vesnice, která ho zrovna nemusí, má velmi silné momenty, to vyhroceně oldschoolově poetické ladění s typicky přepjatou novovlnní hudbou ale přeci jen způsobí, že nad ta kvanta jiných československých pecek ze šedesátek tenhle kus od režiséra Eduarda Grečnera neposunete. (Cival)