Dramaturgie, producentský dohled, nebo prostě jen hbitá ruka někoho zkušeného, kdo úřaduje tzv. shora. Musím poděkovat jednomu ze čtenářů, který mně ve vzkazníku doporučil, zda bych nemohl tohle klišé (svých) recenzí trochu rozvést. A já si s mírným studem uvědomil, že používám zmínky o dramaturgii a dramaturzích v kontextu americké filmové tvorby, která tuhle funkci vlastně nezná, resp. ji rozprostírá mezi řadu jiných producentských a scenáristických rolí. Tak si to pojďme ve zkratce trochu vysvětlit a srovnat.

V československém a českém filmu je dramaturgie ustáleným pojmem, ostatně je to jeden z filmových oborů, který lze dodnes úspěšně studovat. V padesátých a šedesátých letech byl dramaturg ve filmu velký pán. Částečně proto, že fungoval i jako cenzor, částečně proto, že měl rozhodující slovo a mohl scenáristovi i režisérovi mluvit do práce opravdu výrazně. V devadesátých letech došlo k otevření trhu a zkušené dramaturgické skupiny působící zejména v České televizi se začaly postupně rozpadat. S tím slábla také role dramaturgů, jež rázem byla jen poradní. Nemusím dodávat, že režiséři a scenáristé ve třetím tisíciletí buď za dramaturgem už vůbec nešli, nebo ho spíše obcházeli. Až v poslední době se to trochu obrací, protože podmínkou pro získání příspěvků z Fondu na podporu kinematografie je také vyjádření dramaturga k zaslanému námětu/scénáři. 

Vysvětlit, co všechno dramaturg dělá, je poměrně složité. Na divadle je tato role mnohem prominentnější, v podstatě jde o pravou ruku režiséra, která ve scénáři škrtá, přehazuje scény, dává jim větší švih, koherenci a hlídá si tvar a kontinuitu díla jako takového. U filmu významní dramaturgové v dobách normalizace sahali nejen do scénáře, ale také seděli ve střižně, aby zajistili, že „tvar a kontinuita” vydrží až do finálního produktu. Samozřejmě v tom hrála roli i ta cenzura, ale dramaturg v ten moment seděl hned na několika židlích, když to vztáhneme na hollywoodský systém. Byl tím, kdo čte jako první scénář a dává pomyslný palec nahoru a dolů. Byl tzv. script doctorem, který schválený námět a scénář začal obrušovat (podle zadání studia, nikoliv podle politického klimatu jako v Československu). A byl vlastně i producentem, který v případě potřeby ve střižně přebírá otěže nad dílem a nemilosrdně zkracuje, přehazuje a neodvratně mění.

Docela mě pobavil podotek jedné dramaturgyně, jež srovnávala svou práci s filmovou kritikou a řekla, že my kritici si na špatných scénářích cvičíme ostrovtip, kdežto ona musí prokázat empatii a snažit se tvůrcům v zárodku poradit a doufat, že se jim společně povede dílo vylepšit. Přišlo mi zábavné, jak často se naše role prolínají, protože nemálo kritiků padne do pasti, kdy se snaží v rámci recenze s tvůrcem polemizovat a radit mu, jak (příště) něco udělat lépe. To je právě role dramaturga, která se v českém filmu často přehlíží. U netflixovek onou absencí dramaturgie nebo producentského dohledu myslíme spíše benevolentní přístup streamovací platformy k rozhazování peněz na všechny strany.

Méně zkušení tvůrci samozřejmě dohled mají, jenže ani on většinou moc zkušeností nepobral a vynechání některých koleček přítomných ve studiové workflow, v kombinaci se zrychlenou produkcí, vede často ke školáckým chybám. A dělají je i zkušení režiséři, nad nimiž najednou nestojí onen dráb, a jejichž ega nepřipustí potřebnou sebereflexi. V devadesátých letech byli producenti oni démonizovaní mužíci s kufříkem plným peněz, co bezohledně ničí každý tvůrčí záměr. Dnes po nich často beznadějně voláme. Pravda je jako obvykle někde mezi, ale až zase někde slůvko dramaturgie uvidíte, už si pod ním budete moci představit něco konkrétnějšího než jen čarodějnické zaklínadlo řady kritiků.