Robin Hood (2010, Ridley Scott)
Obsese Ridleyho Scotta režisérskými a speciálními verzemi je vlastně fascinující. Můžeme se na něj sice trochu hněvat, protože ta nejlepší verze by měla být ideálně ta první a směřující do kin, ale faktem je, že minimálně v případech Království nebeského a Robina Hooda se dodatečně povedlo biják vylepšit. Oproti Království sice nemluvíme o přidání docela zásadních příběhových linek, ale přibylo krve, některé důležité výjevy se dočkaly několika záběrů navíc a postavy se vám více dostanou pod kůži. Několika scén nad rámec kinosestřihu se samozřejmě dočkal i Russel Crowe, pro něhož to byl dost možná poslední film, ve kterém s přivřením oka působil jako uvěřitelný hrdina schopný kosit nepřátele po desítkách, nikoliv jako trochu obtloustlý a zarostlý medvěd. 

Co se však oproti původní verzi příliš nezměnilo, je Ridleyho nekompromisní megalomanie. S tučným dvěstěmilionovým rozpočtem jsme se dočkali minimálního množství CGI a maximálního množství upocených komparzistů, což se v plné kráse ukázalo už při úvodním dobývání hradu Richardem Lvím Srdcem. Rozpakům ze všech stran v případě Robina Hooda však rozumím. Skoro až bolestivě nefunguje romantická linka mezi Robinem a Marian, směšné politikaření ne zrovna přesně obsazeného Oscara Isaaca je plné vaty, zbytečný gang lesních sirotků měl být vystřižen z obou verzí… Scenárista Brian Helgeland si holt nevybral zrovna nejhvězdnější chvilku. Scottův deromantizující pohled na zbojníka z Sherwoodu mám přes to přese všechno rád. (TedGeorge)

Lukostřelci (2011, Han-min Kim)
Polozapomenutá story o korejském sirotkovi, ze kterého vyroste elitní lučištník donuceny popasovat se s invazí mandžuských jednotek a únosem své vyvolené. Příběh odehrávající se zkraje 17. století je plný lesních naháněček a hawkeyovských parádiček. Vyleštěný jihokorejský vizuál je samozřejmostí, tentokrát však svým měřítkem a epikou připomíná spíš filmy Zhang Yimou (např. Klan létajících dýk). Režírující Kim Han-min ale tentokrát pořád ještě sází spíš na vypjaté emoce a hvízdající šípy, než na digibordel jako v o tři roky mladším admirálském velkofilmu 1597: bitva u Myeongryang, což je film o velkolepých lodních bitvách, který v jihokorejské boxoffice pokořil Cameronova Avatara. Možná i proto jsou Lučištníci historicky na okraji zájmu, ale je to velká škoda, protože charismatičtí herci i velkorysé akční scény svádí ke srovnání třeba s Posledním Mohykánem. 

Nenechte se zmást rychle stříhanými americkými trailery, protože film je plný rozvážných sniperských naháněček v členitém terénu, které vám připomenou, proč je luk a šíp mimořádně zákeřnou a efektivní zbraní. Důmyslné krytí, různé druhy šípů, znaková řeč, stopování, to všechno tu najdete. Ačkoliv hlavním cílem filmu je odvyprávět tklivé drama, téma válečné vřavy plné lukostřelců zpracovává do krásných, mnohdy až dechberoucích detailů. (imf)

Král psanec (2018, David Mackenzie)
Dobře si na ten podzim vzpomínám. Hrstka šťastlivců měla možnost vidět s několikaměsíčním předstihem historický biják na festivalu v Torontu a já jim to velké plátno tehdy ukrutně záviděl. Trochu jsem se tenkrát zlobil na Netflix, protože mi přišlo hříšné koukat na stodvacetimilionový výpravný spektákl na televizi a vůbec jsem nechápal, proč se po prvních projekcích rozhodli snímek o 20 minut pokrátit. Dnes už se na streamovacího krále nezlobím, protože Král psanec by bez jejich bezedné šrajtofle očividně nikdy nevznikl, a to by byla velká škoda. Příběh Roberta Bruce navazující na boj statečného Williama Wallace (v původní verzi na něj Bruce dokonce náhodou narazí) a je v režii Mackenzieho chvílemi dechberoucí. 

Už první suverénní desetiminutovka na jeden záběr katapultovala moje očekávání na maximum. Následně se sice trochu zpomalí, ale divák má alespoň čas se platonicky zamilovat do Florence Pugh, obdivovat krásy skotské vysočiny a pozorovat dilema v očích čerstvě korunovaného Chrise Pinea. Režisér celý zbytek filmu sice občas naservíruje epické záběry (skotská korunovace, noční útok lukostřelců na lesní kemp, závěrečná bitva), ale gró filmu je putování party drsných skotských patriotů v čele se zlomeným králem a nesmlouvavým Aaronem Taylorem-Johnsonem alias Douglasem. Pokud vás Král psanec na první dobrou příliš neoslovil, dejte mu druhou šanci. Při pohledu na tragické tržby podobně nákladného Posledního souboje mám pocit, že se dalšího velkého historického spektáklu jen tak nedočkáme. (TedGeorge)

Král (2019, David Michôd)
Timothée Chalamet je král. Hateři klučiny s kučeravými vlasy prominou, ale v pětadvaceti mít za sebou role v oscarových filmech jako Interstellar, Dej mi své jméno, Lady Bird, Malé ženy, Duna (také bude pár zlatých plešounů, uvidíte), to se jen tak nevidí. Zrovna Král se sice žádného ocenění od akademie nedočkal, ale podle mě se jedná o dost možná nejlepší Chalametovu roli, protože jeho drzý a nonkonformní princ/král Hal snímek táhne celou stočtyřicetiminutovou stopáž. Počínaje intrikami na královském dvoře, konče pod jedním kopcem ve Francii, jako mladý a nezkušený panovník s cool sidekickem hraným Joelem Edgertonem (byl i jedním ze scenáristů) vyloženě vládne. Ale komorní film o pletichaření na dvoře anglického krále by se do našeho epického výběru samozřejmě nedostal.

Když se řekne stoletá válka, jistě si vzpomenete především na bitvu u Kreščaku s hojnou českou účastí, ale pozdější bitva u Agincourtu si rozhodně také zaslouží vaši pozornost. Na jedné straně Britové vybavení legendárními dlouhými luky, na druhé těžkotonážní francouzská přesila vedená pyšným a sviňským Robertem Pattinsonem. Až se mi nechce věřit, že Michôd pořídil tuhle bahnitou parádu se stovkami komparzistů za pouhých 23 milionů dolarů, ale stalo se a režírující šikula si zaslouží velkou pochvalu. Nejenom za bitvu, ale i za moderní (a přitom vlastně staromilské) uchopení důležité historické události. (TedGeorge)

A jaké epické středověké pecky máte rádi vy?