Jára Cimrman ležící, spící, 1983
Na prvním cimrmanovském výletu na stříbrné plátno je přece jen vidět, že Svěrák a Smoljak teprve hledali ideální formát pro převedení svébytně divadelního tématu do filmu. Spíše než o ucelený film se tedy jedná o jakousi revue epizodek z života největšího žijícího génia – včetně rámování zcela v souladu s mystifikační povahou titulního hrdiny. Film nepřímo ukazuje křehkost národního pýchy, historickou spornost skutečné povahy našeho národa i jeho hrdinů.

Vložení Cimrmana do dějinných reálií nepodbízivě předkládá zamyšlení, jak snadno mohlo leccos být jinak. Znáte to – není to pravda, ale mohla by být! Nostalgií prodchnutý návrat do dob císaře pána a hledání české identity však stejně jako ostatní cimrmanovské projekty dobře funguje i na povrchní úrovni hlášek a bizarních scének. Vždyť kdo by nepamatoval pozdě přicházejícího vynálezce či nápaditého dramatika stojícího za slavným Vichrem z hor! (Rimsy)

Tři veteráni, 1983
Když přijde čas Vánoc a zapne se televize, člověk má pocit, že před pohádkami neuteče. A i když jich u nás v minulosti vzniklo strašlivé množství a české televize servírují každý rok novinky, Tři veteráni zůstávají i po letech vlastně dost unikátní podívanou. A zdaleka nejenom proto, že v ní nejsou čerti a že princezna je vlastně celkem mrcha. Ovšem ta kvalita se tu dala vlastně docela čekat. Předlohu napsal Jan Werich a klasik Oldřich Lipský nejenom že se postavil za kameru, ale pomohl Zdeňku Svěrákovi i se scénářem. A sám Svěrák tu navíc září jako parádní patolízalský rádce. 

Hlavně jde ovšem o pohádku, co se nebojí jít trošku jiným směrem, než jsme v žánru zvyklí a laskavý humor se tu míchá s hláškami, které jsou mnohdy dost nepohádkové. Stejně jako trojice hrdinů, bývalý vojáků, kteří si musí tvrdě narazit hubu, než jim dojde, že nemít prachy, nevadí, ale nemít srdce, to teda sakra vadí. Trio Hrušínský, Čepek a Somr je dokonale naladěné na stejnou notu a člověk jim drží palce i v momentech, kdy se nechovají zrovna hrdinsky. Chytrý scénář se navíc nebojí ohýbat pohádková klišé a v jistých momentech je to celé kouzelným způsobem bizarní. Tři veteráni možná nesednou každému, jsou však důkazem toho, že pohádky lze dělat originálně. A když se člověk naladí na podobnou vlnu jako tvůrci, strašně si to užije. (Mr. Hlad)

Rozpuštěný a vypuštěný, 1984
Jak asi všichni správní cimrmanologové vědí, detektivní komedie Rozpuštěný a vypuštěný vychází ze hry Vražda v salonním coupé. Zatímco mnoho fandů kultovního divadla tvrdí, že v porovnání s předlohou filmový případ inspektora Trachty malinko ztrácí na svém lesku, já ho považuji vlastně za nejlepší a nejvýstižnější převedení cimrmanovské poetiky do celovečerní podoby. Došlo zde totiž k dokonale funkčnímu skloubení divadelního kouzla s filmovým jazykem, které se navíc parádně veze na vlně tehdejších žánrových parodií. I díky tomu mi tato detektivní hříčka vždy přišla svébytnější, celistvější a funkčnější než na můj vkus až příliš fanouškovsky zaměřený Jára Cimrman ležící, spící. 

Rozpuštěný a vypuštěný opět naplno ukazuje všechny Svěrákovy i Smoljakovy trademarky, skvěle si hraje s budováním a gradací jednotlivých komických situací a Jiří Zahajský je coby Trachta prostě bezkonkurenční. I když právě kvůli jeho obsazení nepanovala na place mezi Svěrákem a Smoljakem ideální atmosféra a zdánlivě neoddělitelné duo se nepěkně rozhádalo. Na výsledku to naštěstí není vůbec znát a Rozpuštěný a vypuštěný je pro mě jeden z jejich nejkouzelnějších a nejhravějších počinů vůbec. (Spooner)

Vesničko má středisková, 1985
Feel good podívaná o životě v jedné vesnici na sklonku socialismu, kdy lidi ještě neřešili politiku, ale zajímalo je, jak to vypadá s pivem na sedmém schodě a s kým bude jezdit Otík po žních. Film, který umí být vtipný i dojemný, drsný i legrační a díky hromadě skvělých herců a zábavných hrdinů ho lze vidět naprosto kdykoliv. Situace jsou stejně tak poetické, jako exitsenciálně výživné i jednoduše vtipné, takže není divu, že se i z Vesničky stala absolutní klasika, a když z ní vytáhnete libovolný dialogový střípek v běžné konverzaci, nejspíš terč neminete.

Možná nejpromakanější Svěrákův scénář, který umí střídat nálady s neskutečnou lehkostí, to i díky jemnému Menzelovu režijnímu vedení dotáhl až na nominaci na Oscara. Mistr Svěrák se zde objevuje i v drobné roli umělce-proutníka, jak pro něj bylo ostatně po celý život typické - o avantýrách sice v civilu vždy gentlemansky pomlčel, ve všech scénářích, jakožto i na hereckých štacích (Jako jed, Co je vám, doktore?) se okolo něj ale mladší ženské točily ve velkém. A nutno uznat, že vlastně nikdy ne vyloženě trapně a ulepeně. (Cival)

Nejistá sezóna, 1987
Divadlo Járy Cimrmana je nej a jeho hry nekonečnou studnicí zábavy, legendárních promluv a absurdně podané moudrosti. Ne nadarmo se stal Jára největším Čechem - nejen kvůli svým skillz, ale i díky kvalitě her, které se k jeho otisku v historii vážou. I tak bych si ale nedokázal představit, že film ze zákulisí Cimrmanova divadla může obstát proti jiným projektům stejných tvůrců. Jenže opravdu si s nimi v ničem nezadá.

Nejistá sezóna je vykutáleně vymyšlený pohled za oponu legendární scény, jejího tvůrčího procesu a mikrokosmu vztahů mezi chlapíky, co spolu dlouhé roky rozesmívají republiku. Je to pohled nejen úsměvný, přátelský a trochu nostalgický, ale i s nezanedbatelným existenciálním přesahem, který se lehce nadrzle dotýká i společenské situace a všech těch otravných schvalovaček režimu. Nejistá sezóna vás nechce poslat do diváckých kolen a nemá příběh v pravém slova smyslu, přesto si ji minimálně jednou ročně loupnu a už po jedné Smoljakově režijní poznámce si ji musím zase znova zamilovat. (Cival)