10. Patrola (2012, r. David Ayer)
S postupujícími roky to vypadá, že Patrola byl v kariéře Davida Ayera spíš zázrak než cokoliv jiného. Nebo měl jednoduše kliku, protože jejích kvalit už s žádným svým dalším filmem nedosáhl. V tomhle extrémně drsném policejním dramatu se mu povedlo spojit cit pro špinavé ulice L.A., atraktivní formu, kdy využíval kamery přidělané na uniformách hrdinů, a v neposlední řadě skvělé herce a zajímavé postavy. Hrdinové Patroly byli vlastně úplně obyčejní chlapi, kteří ale stáli v první linii v boji proti gangům, agresivním magorům a vyfetovaným psychopatům. A strašně si to užívali. 

Ayerovi se v Patrole povedlo namíchat hodně zajímavou atmosféru, kdy střídal okamžiky pohody a rodinného života s chvílemi, kdy Jake Gyllenhaal a Michael Pena vyráží víceméně do války. A diváky posadil režisér hned za ně. Patrola je strašná jízda, u níž jsem se stejně jako hrdinové cítil doslova nabušený adrenalinem a stejně jako oni jsem pak hodně zásadně prožíval, když je realita kopla do hlavy. Když jsem kdysi na Patrolu vyrazil, moc jsem netušil, na co jdu. A dostal jsem thriller, který fungoval jak v akční rovině, tak i v té emocionální a navíc šlo o přesně ten typ filmu, co nutí tvůrce být kvůli nedostatku financí kreativnější a nápaditější. A to mě vždycky strašně baví.

9. Wind River (2017, r. Taylor Sheridan)
V posledních deseti letech určitě vznikly lepší filmy než Wind River, ale režijní debut Taylora Sheridana spojil několik věcí, pro jaké mám slabost. A za to dostal body navíc a místo v tomhle žebříčku. Drsný thriller o mrtvé dívce nalezené uprostřed divočiny ve Wyomingu je na první pohled obyčejná detektivka z neokoukaného prostředí. Ovšem právě to prostředí posouvá Wind River o pár levelů výš. Wyoming a rezervace Wind River jsou divočina. Taková, v níž agentka z velkého města nedovede fungovat a bez pomoci by tu nejspíš ani nepřežila. Lidi jsou tu stejně drsní jako příroda a na spoustu míst zákon nedosáhne. Dvě století zpátky tu platilo právo silnějšího a vlastně se na tom moc nezměnilo. 

Sheridan natočil moderní western, zasadil ho do atraktivních kulis a zkombinoval chlapáckost s nepříjemnou atmosférou koutu světa, na který zbytek civilizace zapomněl a nechal v něm zabydlet se hrdiny, co dělají všechno pro to, aby tu nepřišli o rozum. A ne každému se to daří. Nádherně natočená a (zdaleka nejen kvůli zimnímu prostředí) mrazivá podívaná, jejíž síla tkví v tom, že se nebojí své jednoduchosti a právě na ní staví. A díky tomu člověka naprosto pohltí, sežvýká a vyplivne navzdory tomu, že to celé skončí šťastně. Víceméně, protože při závěrečných titulcích budete nejspíš přesvědčení, že ve Wind River jsou i ty šťastné konce vlastně docela drsné. A hodně vydřené. 

8. Whiplash (2014, r. Damien Chazelle)
Miluju filmy, které jsou fyzické. U kterých vidím, že režisér a jeho herci dovedli scénu dotlačit do extrému, kdy reálně dřou, potí se nebo třeba krvácí. Kdy si sáhnou kvůli roli a filmu na dno. Prostě to, co občas dělá Darren Aronofsky a co předvedl v Černé labuti. Mně však přeci jen v tomhle směru sedlo víc bubenické peklo Whiplash, protože na rozdíl od baletního dramatu s Natalií Portman je tady ten konflikt nejen fyzický a nejen vnitřní, ale proti sobě stojí dva stejně odhodlaní hrdinové, které člověk chápe a zároveň oba trošku nenávidí, protože fakt nejsou úplně normální. 

Zatímco Miles Teller je ochotný kvůli svému snu zničit svůj vztah a vlastně mu nevadí, že jde ve stopách svého učitele, J. K. Simmons, tu září jako geniální hudebník a učitel, jenž pohrdá průměrností a každým, kdo nedá bubnování maximum. Bez ohledu na to, co ho to bude stát. Konflikty těch dvou, kdy člověk neví, jak moc se respektují, jestli se Simmons pokouší Tellera zlomit, motivovat nebo jde prostě o psychopata, co chce ubližovat lidem, jsou úžasné. Stejně jako scény, kdy mladý muzikant bubnuje bez přehánění až do krve. 

7. Příchozí (2016, r. Denis Villeneuve)
Že existuje režisér Denis Villeneuve, jsem zjistil před lety v Karlových Varech, kde jsem viděl jeho drama Polytechnika. A i když se mi docela líbilo, rozhodně jsem nečekal, že zrovna z něj vyroste za pár let filmař, jehož kariéru budu pečlivě sledovat. Jenže pak přišlo skvělé Zmizení, vynikající Sicario a nakonec i Příchozí. A teď mu budu zobat z ruky, i kdyby točil další sezónu Tvoje tvář má známý hlas. Právě Příchozí ho definitivně zacementovali ve škatulce filmařů, kteří umí točit divácky atraktivní filmy, do nichž se ale nebojí propašovat nějaké to poselství a motivy, o nichž divák přemýšlí i dlouho po tom, co film skončil. A vybalancovat zábavu s poselstvím a ambicemi je zatraceně těžké a moc filmařů to nedovede. 

Příchozí v sobě mají něco z tajemna Blízkých setkání třetího druhu, zároveň se však nebojí být dospělejší a divákům i hrdinům pokládají otázky, na jaké je sakra těžké najít odpověď. Film se nebojí být vědecký, ale i hodně emocionální a osobní. Dovede řešit na jedné straně potenciální meziplanetární konflikt a vedle toho Amy Adams, která se musí vyrovnávat s osobním traumatem. Příchozí jsou sebevědomě vystavěná sci-fi, co se obejde bez laciných atrakcí a přitom dovede člověka naprosto vtáhnout. A navíc skvěle vypadají a zní.