Ostře sledované vlaky (1966)

Jak asi víte, nejslavnější spolupráce Bohumila Hrabala a Jiřího Menzela to dotáhla až na Ceny Akademie. Menzel si tam v roce 1968 převzal Oscara pro nejlepší cizojazyčný film, což je na debut (!) vcelku solidní výkon. A taky jeden z hlavních důvodů, proč jsme o něm mohli až do včerejška mluvit jako o nejslavnějším žijícím českém filmaři. Hořkosladký příběh Miloše Hrmy se po právu zapsal nejen do české, ale i do světové filmové historie, protože se jeho smyslnost (vlastně až erotično…) skloubená s menzelovsko-hrabalovskou poetikou stala velkým inspiračním zdrojem a jednou z esencí nové vlny. Jeden ze zlomových snímků české kinematografie v hlavní roli se zasněným Václavem Neckářem.

Rozmarné léto (1967)

Jiří Menzel však nebyl jen milovníkem děl Bohumila Hrabala, ale dvakrát se zaměřil také na knihy dalšího legendárního spisovatele Vladislava Vančury. Adaptace Rozmarného léta je pak možná nejméně diváckým Menzelovým filmem, ale v jeho filmografii má i přesto velmi jedinečné místo. Jedná se totiž dost možná o jeho nejvíce poetický a lyrický počin, jenž má i svými dialogy a vypravěčstvím vlastně blíže ke knihám, než filmu. Právě v tom tkví hlavní síla Rozmarného léta, jež vás buď tímto stylem okouzlí, nebo nechá chladným. Rozhodně by vás ovšem nemělo nechat chladným svou pohodovou, typicky letní atmosférou, neselhávajícím obsazením a opět skvělým scénářem, z něhož pro změnu několik hlášek zase dokázalo zlidovět. (Spooner)

Skřivánci na niti (1969)

Těžko říct, jestli jsou Skřivánci na niti nejslavnější „hrabalovkou“ Jiřího Menzela, já osobně je mám však nejradši. A nejen kvůli tomu, že soudruhy naštval film tak, že ho na dvacet let uložili do trezoru… Příběh lidí, kteří se v padesátých letech protivili režimu a museli kvůli tomu na převýchovu do železáren, kde je fyzická práce měla naučit milovat socialismus, nepostrádá hrabalovskou poetiku, lyrické momenty, zábavné postavičky i tragikomickou atmosféru. Spousta malých příběhů, jednou dojemných, jindy romantických, ale i třeba i humorných, dává občas dokonce zapomenout na to, že jde vlastně o tragický příběh hrdinů semletých krutou a dementní dobou, jejíž absurditu si ovšem hrdinové uvědomovali i ve chvílích, kdy je srazí až na dno. Scéna, kdy Rudolf Hrušinský vysvětluje, jak se budou přetavovat profesoři, prokurátoři a buržoazní výrobci necek, je stejně směšná, jako děsivá. (Mr. Hlad)

Na samotě u lesa (1976)

Češi jsou národem chalupářů, a přesto si na Pražáky na venkově nikdo nikdy nezvyknul a taky asi ani nezvykne. Menzel o téhle občas dost hlučné rivalitě natočil hned několik filmů, ale Na samotě u lesa je jednoznačně nejoblíbenější, už proto že toho trpkého humoru je tu málo a ten laskavý zvýrazňuje svým famózním výkonem Josef Kemr. Panoptikum vesnických postaviček a jejich srážka s pražskou rodinou, která hledá „zasloužený" odpočinek od ruchu velkoměsta, nabízí univerzální poselství platné včera, dnes i zítra. Svěrákovský cit pro kombinaci emocí a úderných hlášek tady nabývá svého ryzího tvaru, který Menzel zvládl vtělit do brilantního a sevřeného celku.