Lidská fantazie. Nejsilnější ze zbraní, které máme v našem arzenálu. Díky ní ožívají v nevídaných barvách a odstínech příběhy z tištěných řádků, komiksové panely i mluvené slovo. Postavy, kulisy, chutě i pachy si můžeme podle našich vlastních zkušeností a zážitků postavit doslova od nuly. Film oproti tomu umožňuje podstatně užší interpretaci, dostává se k vám hotový produkt, který má vše pevně dané. Proč tedy právě tenhle formát vyprávění milujeme? Umožňuje nám totiž ocenit fantazii ostatních. Tvůrců, kteří oblíbené postavy interpretovali podle svých nejlepších možností a představ.

Zdlouhavější vysvětlivku na úvod asi nejočekávanější recenze posledních měsíců jsem si nemohl odpustit, protože Kevinu Feigemu a jeho osvědčeným kumpánům bratrům Russoovým se povedlo něco, co lze ocenit až s větším odstupem (časovým i obecným). Dokázali nám během deseti let, ale ve skutečnosti až během posledních několika filmů, naprosto nenásilně vnutit tu svou představivost a svou verzi jako dokonale fungující svět s vlastními robustními pravidly. A Avengers: Infinity War a Endgame jsou v podstatě zátěžovým testem, zda-li tenhle megalomanský projekt funguje do posledních detailů. Jedná se o test, který se dost možná už nikdy nebude opakovat, minimálně ne se stejným pocitem překvapení pro současnou generaci filmových diváků. I proto je Endgame koncem jedné velké éry a velkou událostí, se kterou letos, ostatní značky prominou, skutečně nesnese srovnání vůbec nic z mediální sféry.

Avengers: Endgame: FOTOGALERIE

Největším překvapením ze všech je ale citelný odklon od rachejtlové Infinity War, v níž se děj tříští na tisíce kousků, ve snaze dopřát každému jeho patnáct vteřin absolutní slávy. Početné týmy si tu trhají vděčné hlášky, money shoty i důležité góly do branky soupeře. Feige a Russoové jsou ale zjevně o dva kroky před námi. Nesledujeme generický kočičkopejskovský blockbuster, ale jen mimořádně epické přesouvání šachových figur. Kdo správně tipoval, že v Endgame dostanou nejvíc prostoru přeživší, tj. stará garda původních Avengers (s čestnými výjimkami), ten bude sklízet své ovoce. 

Rozhodně však ne způsobem, jaký servírují ukázky. Ty odhalují jen asi první čtvrtinu filmu a zcela opomíjejí předtitulkovou scénu, která je svým způsobem hrozně kostrbatá, ale zároveň je prostředníčkem všem fandovským teoriím ve stylu “proč Thanose nezabít tak či onak”. Po tomhle krátkém mači s komunitou už se rozbíhá tříhodinová cesta do absolutního finále, která je opravdovou horskou dráhou emocí. Krůček za krůčkem staví Russoové do popředí velké emoce a komplexní vztahy mezi postavami, resp. mezi postavami a diváky. Moc dobře vědí, že staví nejen na rozehrané šachové partii, ale hlavně na desetiletém intenzivním vztahu MCU s divákem. Už proto Endgame nejlépe zafunguje na skalní fandy, kteří pochopí všechny drobné narážky a pomrknutí. Tentokrát ale nejde jen o čirý fan service, je to i odměna pro diváky předchozích filmů - rozvíjení existujících motivů, vztahů a poselství. 

Tím samozřejmě netvrdím, že je Endgame konverzační drama, ale humor běžně spojovaný s Avengers ustupuje do pozadí, stejně jako jednotlivé akční kousky, ze kterých se tak dobře stříhají trailery. A přesto není Endgame jen nafouklou nostalgií a utahováním volných příběhových tkaniček. Je to film, co vás překvapí, dojme, ohromí i převálcuje. Spolu s Infinity War jde o jednu z velkých dějových ság a vůbec bych se nebránil srovnání s trilogiemi Star Wars nebo Matrixem. Vedle detailního světa tu totiž vystrkují růžky i jasně definovaná morální poselství, opět stavějící na předchozích filmech a hlavně charakterech postav.

Kdo řeší, jestli umře ten či onen, případně kdo nakonec zatne Thanosovi tipec, ten se ochuzuje o velkou část zážitku. Kdo sází jen na dechberoucí záběry finálního souboje, ten se chce k rozuzlení dostat nudnou zkratkou. Russoovi si dávají na čas a ve své “jediné správné verzi ze čtrnácti milionů možných” vítězí hlavně díky nevídané kombinatorice, jež vrací do hry postavy, které by podle onoho ročního spekulování, podloženého pokročilou bullshit matematikou na diskuzních fórech, měly být dávno out. A nakonec nejsou a nikdo se nemůže zlobit, protože návraty i odchody důležitých figur, stejně jako celkové ohlížení za dekádou úspěchů a pádů celého MCU, je tak elegantní krasojízdou, že ji vlastně nelze rozložit na plusy a mínusy. Důležitý je finální součet, který je u mě výrazně plusový. 

Takové to “líp to udělat nešlo” je v mnohých komentářích neuvěřitelnou pochvalou, jejíž význam mnozí úplně nedocení. Infinity War miluju kvůli jednotlivostem a samotnému nápadu dát všechno a všechny dohromady, přesně v duchu komiksových předloh. Jde o nesmělou formaci troufalého snu Kevina Feigeho, ale přesto do třetice (mluvíme o Avengers) fungující, protože první a druzí Avengers jsou pomyslnými dětskými krůčky, jakousi metodou pokusu a omylu. Kdo ale mohl tušit, že si čtyřka (nebo spíš druhá část trojky) ukousne tak obrovské sousto. A překvapivě se jím nedusí, ale labužnicky si ho vychutnává. Endgame mě emočně zevnitř totálně rozstřílelo, protože do mnoha postav a celého světa jsem byl neuvěřitelně investovaný. Svírání žaludku a srdce ale doprovází i masáž bránice a momenty absolutního nadšení, když tvůrci citují nejen předchozí filmy, ale i události v komiksových předlohách. A opět to dělají tak citlivě, že si v daném okamžiku najde to své totální nerd i rekreační filmožrout.

Mohl bych se z toho snadno vymluvit tím, že Endgame je lakmusovým papírkem vašeho vztahu k MCU jako takovému. Jenže tohle je MOJE recenze a MOJE hodnocení, takže to pojďme zaokrouhlit tím, co jsem si z toho odnesl já. Představivost, tu zbraň z úvodního odstavce, si brousím už mnoho let. A s komiksy, i těmi od Marvelu, jsem v devadesátkách vyrůstal. Nebylo vždy snadné je sehnat, ale kombinace vizuálního stylu, brilantní kresby a jednoduchých, leč fungujících premis a postav mne jako malého kluka logicky uchvátila. 

Přehrajte si trailer Někdo má pohádky, někdo má fantasy nebo sci-fi. Já měl vždycky komiksy. Bavily mne první povedené hollywoodské adaptace z přelomu století, ale projekt MCU jsem sledoval s obrovským zaujetím, ochoten oslavovat triumfy a kritizovat pády, nicméně vždy fandit pionýrům v pozadí. Na Endgame jsem se těšil, ale to co jsem dostal překonalo moje nejsmělejší představy. Nestydím se říct, že jsem na několika místech brečel dojetím a že mi tvůrci jako dlouholetému fandovi účinkujících postav, ale i komiksových příběhů a jejich pravidel dali ten nejlepší možný dárek. Je to štempl absolutního hodnocení? Ne nutně, protože ani velký osobní význam, ani punc velkolepé události a grandiózního zakončení velké ságy nemusí znamenat, že… ale… víte vy co? Je to MOJE recenze a MOJE vnímání filmových světů tenhle film obohatil jako máloco v posledních letech. Takže ano, pojďme si po dvaceti letech v branži zase zahrát na ty nekritické fandy, co střílí desítky od boku. Cestou z Endgame jsem se totiž zase cítil jako teenager, co musí všechnu tu radost a endorfiny rozmáznout na co nejvíc řádcích. Chci ten pocit zažívat znovu a znovu a Endgame je krom všeho ostatního příslibem, že velké příběhy a fascinující světy budeme na stříbrném plátně potkávat bez ohledu na to, co máme nakoukáno či odžito.