Joe a Anthony Russo mimochodem v rozhovorech rozhodně nepůsobí jako otroci Feigeovy vize. Po dokončení druhé půlky Infinity War totiž dávají Marvelu sbohem a zakládají své vlastní studio. A víte co? Chtějí ho vést přesně tak, jako se to naučili u Marvelu - přímá komunikace s tvůrci, flexibilní plánování, rovné šance pro mladé talenty, ale i kamarádčofty pro osvědčené spoluhráče. Příklad za všechny? Jeden z jejich dvorních scenáristů se začetl do komiksu Deadly Class a nadšeně jim o něm vyprávěl. Když spolu mluvili druhý den, oznámili mu, že koupili práva na zfilmování a teď mají objednávku televizního pilotu. To všechno během pouhých tří měsíců. Nový produkční label se bude věnovat televizi, filmům, ale občas ho budou bratři živit i z blockbusterů, takže jejich návrat k Marvelu, aby si tu vydělali na svoje srdcové projekty, není vyloučený. Povede se jim ale i v podstatně komornějším měřítku zopakovat úspěch receptu MCU?

Odpověď asi všichni tušíme. Ostatně většina lidí pochybuje, že by MCU po své úvodní desetiletce dokázalo překročit svůj vlastní stín. I sám Kevin Feige naznačuje, že se celý vesmír bude časově dělit na události před druhou půlí Infinity War a na události po ní. Do budoucna už se ostatně ani nepočítá s dosavadním dělením na fáze, protože i u Marvelu tuší, že k uspokojení neustále se zvětšujících davů bude potřeba vymyslet něco nového. A to nové dost možná vyrve ze země kořeny, jež celý ten vesmír držely pohromadě. On totiž žádný strom neroste do nebe a historie nás v případě mnoha veleúspěšných a zdánlivě nekonečných sérií poučila v tom, že všechno hezké musí jednou skončit. Matematika je v tomhle směru neúprosná. Marvelovky do sebe natáhly drtivou většinu hereckého talentu v Hollywoodu i mimo něj. Z neznámých tváří udělaly hvězdy, z hvězd udělaly vděčné vedlejší postavy. Řada superhrdinských celebrit po Infinity War marvelácký svět opustí, mnozí i s rizikovým dogmatem herců jedné role. Jenže show must go on. Plánů pro další dekádu může mít Kevin Feige hned několik a spadat do nich může (vlastně musí) i případná akvizice licencí od 20th Century Fox. Feige ale momentálně dělá to nejrozumnější co může. Stejně jako před deseti lety neodhaluje své karty.

Vůbec přitom nejde o hrozbu konkurence, ba právě naopak. Infinity War dotáhla MCU na absolutní možný vrchol. Lucasfilm (potažmo Disney) dokonce svému studiu ve studiu gratuloval všeříkajícím obrázkem, když Infinity War při víkendovém otvíráku překonala návrat Star Wars. Rukavice Tonyho Starka na něm přebírá světelný meč jako pomyslnou popkulturní štafetu. Vizuální vzkaz jako by říkal: teď jste vy tím fenoménem číslo jedna. Teď jste to vy, kdo uchvátil globální publikum a má ho v hrsti. Přitom i Star Wars při svém comebacku využívají řadu marveláckých receptů - provazování jednotlivých filmů, střídání originů/spinoffů a hlavních “týmovek” ve snaze obsadit důležité sezónní termíny apod. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Tam kde Marvel dobývá nové mety a zkouší nabídnout neokoukané, tam se Star Wars zatím marně snaží sblížit tábory pamětníků a nových příznivců brandu.

Do téhle pasti nostalgie a nevděčného srovnávání se ovšem Marvel po dekádě na trhu chtě nechtě dostává také. Až stará garda, která pomáhala tenhle vesmír nastartovat, definitivně odejde, bude to velký boj o sympatie v podání nějakých těch nových Avengers. Marvel si půdu pro své vlastní předávání štafetového kolíku připravuje už několik filmů, ale zároveň tuší, jak moc kritický tenhle okamžik bude. A to navzdory tomu, že v komiksech už při podobných týmových či generačních obměnách asistoval mnohokrát. Kevin Feige totiž moc dobře ví, že pravidla tištěných barevných panelů a filmových políček nejsou psána stejným jazykem. Šance na další dekádu nabitou úspěšnými hity jsou ovšem nemalé. Marvel má totiž v kapse dlouhatánskou komiksovou historii plnou výrazných eventů, takže může zásobit své scenáristy nekonečnou studnou inspirace.

Především ale po bezmála dvaceti filmech tak nějak ví, v čem tkví jeho přednosti. Někoho může štvát, že Marvel neinvenčně dojí své trumfy a že se místo toho, aby se pouštěl na nejistý led žánrových experimentů, drží převážně v klidných vodách stejnobarevného mainstreamu Jenže to už zase zapomínáme, že se pohybujeme v žánru hollywoodského blockbusteru. Marvel byl už tehdy v roce 2008 projektován jako továrna na hity. Neúspěch nebyl přípustný a to načrtlo na dlouhá léta budoucnost studia jako takového. Nedávné odchylky od osvědčené formy jsou opravdu pouze odchylkami. Základní recept zůstává stejný a zatím přesvědčivě stíhá odhadnout, co divák od svých (super)hrdinů očekává.

Možná se při čtení ošíváte, protože zrovna pro vás je Marvel tím velkým hollywoodským bubákem, co urychluje homogenizaci masové kultury a táhne tím svým jediným směrem celý jeden šíleně populární žánr. Pro fanoušky těch postav ale Kevin Feige dokázal během deseti let vystavět pomník, který skutečně v historii nemá obdoby. Globální tržby navíc dokládají, že k úspěchu není potřeba encyklopedická znalost předlohy. My zaostalí Evropani z postkomunistických zemí máme svým způsobem výhodu - nejsme s Avengers tak moc sžití, abychom řešili drobné nuance v kostýmech nebo dějových linkách. To, co jednotliví superhrdinové představují, ale zůstává stejné a stejně univerzálně srozumitelné napříč naší modrou planetou. Feige a všichni, kterými se obklopil, jsou navíc dílem talentovaní tvůrci a dílem komiksoví nerdové. Je to krásně vidět zejména na Russoových, stačí si vzpomenout na jejich festival popkulturních narážek v Community. A pak těmhle bláznům dejte čtvrt miliardy dolarů a řekněte jim, že mohou plnit sny nejen sobě, ale i všem ostatním. Konečně oživit ten epický komiksový panel s pomocí špičkových triků. Vykoumat, jak do jedné scény dostat třímetrového fialového titána, ukecaného a po zuby ozbrojeného mývala, obřího Hulkbustera a blonďatého poloboha se žhnoucím kladivem.

Na marvelovky se chodí nejen proto, že to ti borci za kamerou mají dobře zvládnuté a nemusí s každým rozhodnutím běhat za týmem právníků, účetních a kravaťáků. Marvel nabídnul v nelehké době (je náhodou, že se nástup Iron Mana kryje s nástupem finanční krize?) čirý filmový eskapismus do světa, kde má každý dostatek svalové hmoty, fištrónu a jízlivých hlášek. Všichni jsou buď hrozně hodní nebo hrozně zlí a ti jedni nakonec vždycky zvítězí nad druhými. Hollywood nikdy tradiční pohádky neuměl, ale zjednodušené alegorie barevných filmových komiksů v podstatě nejsou ničím jiným, než klasikou, jež nás provázela od dětství. A i v dospělosti občas vedle velkého umění potřebujeme filmy, v nichž se ujistíme, že princ získá princeznu, drak přijde o hlavu a zlo bude potrestáno. Černobílá řešení a magické resuscitace nemusí sedět každému, ale stejně jako očekáváme, že se James Bond vrátí v dalším filmu (navzdory mnoha napínavým situacím prezentovaným v trailerech), tak nějak víme, že marveláčtí superhrdinové nepřicházejí do kina zemřít. Do úzkých se dostávají, aby předvedli plnou paletu svých schopností, nebo se vypořádali s nějakým tím dilematem.

To, že víte, nebo alespoň doufáte, že víte, jak to dopadne, je svým způsobem součást prožitku. Stejně jako to pomrkávání do kamery, superhrdinské nástupy na scénu a neustálé vzájemné popichování avengerů. V Americe tomu říkají feel good a Kevin Feige přišel na to, jak to sypat z rukávu bez ohledu na jména v závěrečných titulcích. A filmový Marvel je tak silný právě proto, že zbytek Hollywoodu koncem devadesátek nějak poztrácel know-how na tenhle feel good recept. Tím neříkám, že nikdo podobnou fan service tu a tam nenatočí. Jenže Marvel to sype co tři, čtyři měsíce a udělal si z toho stejný trademark jako v komiksech, kdy miliony věrných příznivců týden co týden okukují, co je nového na pultech a hledají další a další dobrodružství svých oblíbenců. Vědí přesně, co tam najdou. Fanoušci komiksů už tu hru znají dávno, ti filmoví se ji brzy naučí. Jestli budou mít hrdinové MCU stejnou výdrž jako ti tištění, nic jiného jim ani nezbývá. Prvních deset let totiž přesvědčivě ukázalo, s jakou razancí lze tenhle recept aplikovat. A také jak velký hlad po novodobých pohádkách vlastně byl, je a bude. Alespoň do té doby, dokud si vypravěč udrží náskok před svým publikem.