V půlce září se na internetu zuřivě debatovalo o tom, jestli je filmová hudba v háji nebo ne. Hned dvě videoeseje rozebíraly, jak musejí skladatelé kopírovat "dočasné skladby" použité při stříhání, a poukázaly na několik dalších neduhů, jež dělají filmové soundtracky čím dál tím zaměnitelnějšími (jde hlavně o elektronické skládání). Je Hollywood opravdu ve zvukové krizi? Anebo jen lidé špatně poslouchají? Odpovědět na tyhle otázky není zrovna snadné, za sebe ale říkám, že pořád vznikají OSTčka, která se člověku vryjí do paměti.

 

Čím to hodlám dokázat? Jak už vám došlo z titulku, důkazem bude následující desítka čerstvých hudebních lahůdek. Hned zkraje bych předestřel, že moc nevěřím na obligátní "pokud jste ve filmu nevnímali hudbu, musela být dobrá", takže je tenhle výběr pravým opakem. Navrch nejde ani o nejmelodičtější, nejodvážnější nebo nejvznešenější nová díla. Rozhodovacím faktorem bylo čistě to, jak viditelně soundtrack podpíral samotný film a jak moc mu dával unikátní ksicht.

 

Že už jste si proběhli výběr a odhalili překvapivé množství "nemelodického hluku"? Ano, tomu se v poslední pětiletce, na kterou jsem topku omezil, daří asi nejvíc. A vlastně bych to nebral jako mínus, ovládnutí chaosu nám totiž dopřálo nejednu akční pecku!

Strana 1 z 2

1 2

Anna Karenina - Dario Marianelli

Spolupráce Wright-Marianelli to v roce 2008 dotáhla k Oscarovi za Pokání, takže se od Anny Kareniny nečekalo málo. Italský virtuos se musel opřít o ruské vlivy, které neoddělitelně souvisejí s příběhem, a "nepřekvapivě" se mu to povedlo na jedničku. Soundtrack Anny Kareniny je hravý, osobitý i dojemný a hbitě se přelévá z jedné polohy do druhé. V klidu tak funguje i na samotný poslech, u něhož si vybavíte nejednu zásadní scénu z filmu.

Atlas mraků - Tom Tykwer, Johnny Klimeck, Reinhold Heil

Ozvučit šest zcela odlišných časových rovin nezní jako snadný úkol. Trio Tykwer, Klimeck a Heil se ale téhle výzvy nezaleklo a vyčarovalo obdivuhodně sevřenou kompozici, u níž oceníte krásný klavírní motiv... a vlastně i všechno kolem něj. Atlas mraků hodně stavěl na nezaměnitelné atmosféře, jíž opatřil dalekou minulost i ještě vzdálenější budoucnost. A bez výrazné hudby, která celé dění chytře svazovala dohromady, by jeho působivost možná hluboce klesla.

Captain America: Návrat prvního Avengera - Henry Jackman

Marvelovky jsou poslechově trochu problematické, ta nejlepší se ale naštěstí chlubí i výbornou hudbou. Henry Jackman se v ní opatrně drží pár motivů, jež Kapitánovi nadělil Alan Silvestri, do velké míry však začíná od píky (už kvůli velkému časovému skoku). Co nastoupilo na místo barvitého retra? Především thrillerové dusno s parádně kovovým zvukem, díky němuž film uhání jako zběsilý. Vyloženými highlighty jsou přitom dvě pasáže - autořežba s Furym, jíž pohání vychutnávkové mlácení trubek, a Buckyho těkavý motiv, který tenhle nápad rozehrává do patřičně terminátorských výšin. Kéž se tahle energie lépe přelila do Občanské války, v níž se toho urodilo o dost méně.

Interstellar - Hans Zimmer

Nejvýraznější jméno dnešní filmové hudby (píšu dnešní, mistře Williamsi!) zabodovalo v poslední pětiletce hned několikrát. Nejvíc respektu si ale Zimmer vybojoval Interstellarem, v němž naverboval varhany a spolehlivě všechny vystřelil do vesmíru. Nolanovy kosmické dálavy tak mají na jedné straně příkladně realistický nádech. A na druhé s přehledem plní škatulku "větší než život", protože Zimmer ždíme velké emoce snad z každého motivu a vytváří pocit opulence, o kterém se okolním sci-fi filmům ani nesnilo.

John Carter: Mezi dvěma světy - Michael Giacchino

Velkolepá fantasy z Marsu neslavila zrovna velký úspěch, takže kdekdo přehlédl další skvělou práci Michaela Giacchina (Star Trek!). Nejsnaživější kandidát na "nového Williamse" tu vyrobil staromilský doprovod, který uctívá hollywoodské klasiky a zároveň se snaží přidat špetku moderní dynamiky. Výsledkem je tajuplný i nádherně dobrodružný klenot, jenž si vůbec nezasloužil zapadnout společně s filmem.

Strana 1 z 2

1 2