Dodnes mám v živé paměti, jak jsem seděl na Transformers 3 a najednou začala hrát totální vykrádačka Mind Heist z Počátku. Jistě, už dlouho jsem věděl, že se (nejen) velké filmy stříhají na hudbu z předchozích klasik a skladatelé záhy musejí složit "něco podobného". Nikde to ale nebylo tak očividné jako u robotí mely, která člověka akorát donutila myslet na snového DiCapria.

Tohle je samozřejmě jen jeden z mnoha důkazů, jak je dnešní blockbusterová hudba málo výrazná. Asi nejhůř jsou na tom plošně marvelovky, z nichž za 8 let vypadly snad jen dva zapamatovatelné motivy (ano, Kapitán Amerika a Avengers, oboje paradoxně od Alana Silvestriho). Právě do téhle comicsové líhně se na začátku týdne pustila videoesej The Marvel Symphonic Universe z nepřekonatelného kanálu Every Frame a Painting. A jak nejspíš víte, jejím závěrem bylo, že za všechno může právě zmíněná "temp music".

Internet uznale pokýval hlavou, zabědoval nad marveláckými flákači a jelo se dál. Včera se ale ukázalo, že tahle záležitost není u konce, protože na esej Tonyho Zhou reagoval Dan Golding s videem nazvaným A Theory of Film Music. Co se v něm dozvíte? Že to s vinou temp music není zas tak horké, protože se používá minimálně od Star Wars. A taky že kritika filmové hudby sahá dál než 8 let do minulosti a že za všechno může spíš Hans Zimmer se svým královstvím elektronického skladatelství.

Takže... ano, jako tradičně je to celé o kontextu. A ačkoliv se filmová hudba nezlepší ze dne na den, tahle nová videa alespoň posouvají debatu a vytahují spoustu zajímavých postřehů. Mrkněte se na ně a hurá do diskuze!