26 gigabajtů dokumentů o tom, jak to v Hollywoodu chodí. Tenhle hack si ve filmovém světě nijak nezadá se Snowdenovým whistleblowingem a i kvůli němu se rok 2014 stane v šoubyznysu výjimečným, protože v něm hackeři odhalili nejen pohledné herečky a zpěvačky (Fappening), ale teď svlékli i čtvrté největší filmové studio na světě. A některá tajemství by opravdu měla zůstat neodhalena, jak si za chvilku povíme.

 

Sonygate, promiňte mi ten název, jde samozřejmě trochu víc do hloubky. Kromě filmové divize byla napadena i ta herní (opět), což způsobilo dočasné zablokování služby Playstation Network. Nejde přitom o legraci několika fanoušků Xboxu nebo příznivce konkurenčních studií, protože rozsah leaknutých informací je obrovský. Kromě jiného byla zveřejněna čísla pojistek tisíců zaměstnanců, včetně citlivých informací. I kdyby firmu zpětně zažalovala jen desetina zaměstnanců, bude to na PR i finančním odškodnění bolet víc než ten nejmacatější blockbusterový propadák. Pro Sony je tahle hodinka hanby o to delší, že něco podobného - v mnohem větším měřítku, ovšem omezeno pouze na Playstation Network - se stalo v dubnu 2011.

Nemá smysl se teď bavit o tom, že za útok mohou tajemní individuálové, kteří vše spáchali z útulného thajského hotelu (úplně se mi vybaví scéna z Operace Hacker, kdy Hugh Jackman ostošest hackuje, zatímco pod stolem...). FBI po nich jde a možná je dostane. A možná ne. Nezáleží na tom. Záleží na tom, co všechno ještě mají v rukávu. Západní média se teď probírají tisícovkami dokumentů a je ohlášeno ještě pár várek.

 

Začalo to celkem nevinným rozklíčováním rozpočtu připravovaného "trháku" The Interview, ve kterém James Franco a Seth Rogen páchají atentát na severokorejského prezidenta (a taky trochu na diváka). Ani si nezkoušejte myslet, že by snad za útokem mohla stát naštvaná Severní Korea. Nemají na podobně solidní hack techniku ani mozkový trust. The Interview z toho všeho navíc vyjde docela dobře - spousta lidí se teprve teď dozvěděla, že film existuje, a možná na něj o Vánocích dokonce i zajdou. A profláknutí honorářů Rogena (8,4 milionů) a Franca (6,8 milionů)? Já jim to přeju a rozhodně nejde o průšvih jako kdysi zveřejnění kompletního rozpočtu k Sahaře v rámci soudního sporu. To byly panečku jiné cifry a jiné průšvihy.

Co tam máme dál? Screenery k Fury, Annie nebo Panu Turnerovi. Hmm, minimálně v případě Annie a Turnera by se filmy dostaly na internet o týden později, protože se momentálně rozesílají kritikům, zahraničním novinářům kvůli Zlatým glóbům a za pár týdnů vyrazí na svou pouť i screenery k akademikům. Můžete třikrát hádat, kde skončí. Fury už je v kinech dostatečně dlouho, aby to nemohlo tržby ohrozit, takže se zas tak moc nestalo. Ani v případě podobně leaknutých (ale často nedodělaných) pilotů k seriálům. Nesnažím se to zlehčovat, ale nejde o nic, co by komukoliv ve studiu dělalo vrásky na čele.

 

Dostatečně palčivým problémem snad nebude ani zveřejnění výplatních pásek největších hlavounů ve společnosti. Ze sedmnácti dolarových milionářů (počítáno na roční výdělky) je šestnáct bělochů. Plus jedna žena. Některé plátky se samozřejmě rozkřičí do světa a budou žádat rovnoprávnost, ale tahle zpráva bude žhavá přesně jeden den. Všichni totiž vědí, že ve všech ostatních studiích i přidružených korporacích je to stejná písnička. Popojedem k opravdovým problémům.

Předně jsou to takové ty trapnosti, jako když někoho pomlouváte a on se o tom zpětně dozví. V tomhle případě má ovšem zmíněný kravaťák naše sympatie, protože... no protože jenom nahlas vyslovil, co už si všichni myslíme. Hláška "netočíme náhodou až příliš filmů s Adamem Sandlerem?" je opravdové zlato. Sandler se ovšem může jen chytit za nos a dál šoupat nohama, protože jeho hrané filmy jsou i komerčně spíše přítěží a nebýt jeho náhodně objevené animákové kariéry, dost možná už bychom ho v kinech tak často nevídali. Jeho chystaný projekt Pixels byl ovšem jedním z mnoha, které se staly obětí škrtů. Specifických škrtů, které jsou popisovány v dalších zveřejňovaných dokumentech.

 

Rozpočty několika projektů se snižovaly o patnáct, dvacet procent - někde to odnesly hvězdy snížením honorářů (Kevin James se musel u pokračování Policajta ze sámošky spokojit s o poznání nižší gáží), jinde se prostě vyrazila půlka postprodukčního týmu. Tahle damage control je sice pořádným nahlédnutím do zákulisí, ale pořád ještě nemluvíme o tom nejhorším, protože průměrně vnímavému fanouškovi musí být jasné, že tyhle věci se prostě dějí, protože studio chce v první, druhé i poslední řadě hlavně vydělat. Jenže kolik vlastně ty filmy sypou? Naneštěstí pro Sony některé dokumenty odkrývají i tohle.

Už samotný rozpis plánovaných tržeb je věc, která Sony určitě hodně bolí. Podle aktuálních propočtů studio na každou investovanou miliardu dolarů očekává 500 - 600 milionů dolarů zisku (podle počtu blockbusterů, resp. tentpoles (událostí sezóny) v daném roce). Nový kápo Doug Belgrad ovšem chtěl do budoucna tenhle poměr trochu zlepšit - menší investice při zachování vyšších zisků. Restrukturalizovalo (=propouštělo) se tak ve většině dceřiných společností a všechny rozpočty prošly novou prověrkou (viz výše). Součástí dokumentu jsou ale i modelové příklady, tzv. case studies, na kterých je prezentováno, kolik konkrétní filmy z dřívějška vydělaly.

 

A tohle je opravdová petarda, protože právě skutečné zisky si každé studio hlídá jako oko v hlavě. Smí o nich vědět jen největší hlavouni a konkrétní účetní, kteří jsou za uzávěrku zodpovědní. Důvody si jistě dovodíte. Nejde jen o placení daní a další nepříjemnosti, ale také vyplácení procentuálních zisků koproducentům, hercům a dalším zúčastněným. Smlouvy jsou často komplikované - někde se vyplácí procenta z čistého zisku, jinde z hrubých tržeb, ale s čísly se dá jednoznačně kouzlit. Právě proto nemáte šanci zjistit, kolik který film opravdu vydělal. Do nákladů se rozpočítají reklamní kampaně na celé čtvrtletí, zamíchá se to se slevami, protože část reklam běžela na stanicích vlastněných přímo Sony, namixujete to s příjmy z product placementu, úlevami od státu, na jehož území se natáčelo, a už se v tom nikdo nikdy nevyzná.

Pokud vás hollywoodská matematika zajímá, tak si dosaďte proměnné - This is the End je komedie, jejíž úspěch vlastně Rogenovi a Francovi zaručil, že si mohou natočit The Interview. Film stál 32 milionů, celosvětově vydělal 126 milionů a podle dokumentů je v padesátimilionovém plusu. Náklady na The Interview byly něco přes čtyřicet milionů, takže se všichni mohou usmívat.

 

V plusu skončil i Kapitán Phillips, ale tady už se vaše kalkulačky trochu zavaří. Film podle všeho stál 55 milionů a jeho celosvětové tržby činily 218 milionů. Očekáváte, že tedy bude ve větším plusu než This is the End? Omyl, profit Kapitána je pouhých 38 milionů. A teď si hezky lámejte hlavičky. Určitě vám nepomůže podobný oscarový příklad - American Hustle stál 40 milionů a vydělal jich 250. Přesto Sony hlásí profit pod hranicí třiceti milionů. To uplácení Akademie rozhodně není levné a nebo mají doma Weinsteini opravdu záchody z ryzího zlata.

Občas má ovšem některý ze zaměstnanců docela dobrý postřeh. Nebýt hacku, pravděpodobně by skončil v koši: "Ostatní studia adaptují knižní série ostošest. Harry Potter, Hunger Games... jeden film každý rok nebo dva. Jediná série, kterou máme my, je Spider-Man. A přesto nám trvalo skoro pět let, než jsme se od trojky posunuli k rebootu? Četl vůbec někdo report z roku 2012? Disney si koupí Marvelu zajistil, že na brandu se Spider-Manem ročně vydělá 300 milionů dolarů. A my tu značku nechali pět let ležet ladem. Já se ptám PROČ?".

 

Co je nejpřínosnější pro mne osobně? Leaknuté powerpointové prezentace k filmům, podnikovým strategiím nebo náborovým kampaním. Nejen že jsou graficky na úrovni devadesátých let a zjevně je vyráběli nebozí elévové, ale ta hromada korporátního slangu v nich mi krásně připomněla Dilbertovy stripy od Scotta Adamse. Ne že bych snad měl pocit, že Hollywood ví, kam se vlastně řítí - ostatně na tohle téma se v redakci i podcastu vtipkuje často a nedávný Karlův článek to anketou jen potvrdil - 70% diváků si vybírá film až v kině. Jak chcete na tuhle mlčící, ignorantskou většinu zacílit? Nijak, ale stejně to zkusíte.

Prezentace vypovídají o tom, že Hollywood se nejen vlastní setrvačností někam řítí a zoufale se chytá čehokoliv, co vzejde z testovacích projekcí, anket a focus groups, ale navíc potvrzují i pravdivost ohrané historky se psem. "Co kdyby měl hlavní hrdina psa? Všichni moji sousedi mají psa a prý se jim to osvědčilo. Když bude ve filmu pes, určitě přijde víc lidí." Do některých filmů naštěstí pes nainstalovat nejde, ale to neznamená, že se o to někdo v libovolném stádiu produkce alespoň nepokusil.

 

Vzpomeňte si na to, až se zas jednou budete při odchodu z kina odvolávat na selský rozum. Uvědomte si, že filmové studio je neohebná korporace jako každá jiná. Tohle může být pro někoho sprcha, pro jiného budíček nebo jen potvrzení známých pravd. Tak či onak z toho roste větší husí kůže než z jakéhokoliv letošního hororu.