Varování: Následující text (poslední narozeninový) je jednak poměrně dlouhý, zadruhé dost osobní a mapuje zejména ranou éru webu. Ocení ho proto do velké míry jen ortodoxní příznivci MZ... a kolegové z redakce. Aneb takové malé slovo do vlastních řad. :)

Na začátku bylo slovo. Slovo „trailer“ - jímž se lid český učil pojmenovávat filmové upoutávky. A fandové kinematografie si začali zvykat na to, že v době zrychlujícího internetu se lze úderným reklamám na filmy věnovat systematicky a mapovat skrze ně rozhodující část světové nabídky. Tak vznikla TrailerZone.

Když už jsem se v záchvatu nostalgické sebereflexe, říznuté narcistním obhlížením toho, co po nás zůstává, rozhodl zmapovat dosavadních pět let existence MovieZone, musel jsem se nutně vrátit až do bodu nula. k0C0URovi tehdy bylo nějakých dvaadvacet a imfovi jen o ždibec víc. Jeden už s úspěchem završil kariéru trhače lístků v multiplexu a přesunul se k psaní a programování, druhý si své cinefilně-geekovské já naplno uspokojoval jako šéfredaktor elitního atlasáckého magazínu Filmpub.cz. Nenudili se. Jenže ani k0C0URova povinnost hrabat se ve všelijakých kódovacích jazycích, které normálním osobám připomínají spíš klingonské šifry, než něco, z čeho má vzniknout úhledná webovka, dostatečně nezaměstnala. A protože totéž platilo o imfově libůstce v sepisování témat na dvacet tisíc znaků (vystřihnutých obvykle za hodinu čistého času), rozhodli se v roce 2003 napnout své síly jinam. A tak si při jedné z těch dlouhých debat na ICQ usmysleli, že si zkusí udělat ještě jeden malý projekt bokem. Jen tak na koleně. Sami pro sebe. Pro radost. A pro zkrácení dlouhé chvíle. Takhle nějak se zrodil malinký web o plošinových gameskách… málem.

Naštěstí si oba výtečníci prvotní ideu rychle rozmysleli a vsadili radši na uzounce vyprofilovaný web, specializovaný výhradně na filmové upoutávky: TrailerZone.net.

20 uživatelů denně

K prvním trailerům se ještě můžete prolistovat v našem archivu. Tři obrázky, pár linků (dnes už  jsou v mrtvolném rozkladu), krátký popisek a charakteristický imfův „flow“ a k0C0URovo mazlení se se slovíčky. Některé věci se holt nemění. Poslání bylo ale tehdy výrazně skromnější, protože se vyzobávaly jen ty největší pecky a nejatraktivnější tituly.

Léto 2003 se nezdá být tak daleko. Ale v době překotného rozvoje sítě je každý rok ekvivalentem dekády. Stačí si uvědomit, že do vzniku YouTube tehdy ještě zbývaly dva roky a že úkol „stáhnout si novej trailer“ onehdy u leckoho obnášel čekání na šestou hodinu večerní, kdy telefonní operátoři milostivě zprostředkovávali levnější připojení. Po něm následovalo trpělivé čekání u modemu, až jím proteče ten patnáctimegový macek v nejlepší dostupné kvalitě. O HD nikdo ani nesnil. Za sebe ale můžu potvrdit, že trailery na Tróju nebo Pána prstenů dokázaly strhnout i při přehrávání v okýnku, které bylo jen o trochu rozměrnější než poštovní známka.

Velké stěhování trailerů z kin na internet teprve probíhalo, takže lačným uživatelům stačila ke štěstí i nárazová aktualizace dvakrát týdně, kdy duo nadšenců vystřílelo svoje dojmy na adresu těch nejdůležitějších ukázek. Okolo TrailerZone se i tak zformovalo pevné uživatelské jádro a nenápadný web pro pár nadšenců byl na světě.

400 uživatelů denně

Jenže hrát si na písečku nelze věčně. Buď z toho vyrostete, nebo se to změní v závazek, povinnost, práci. TrailerZone se pozvolna rozvíjela, čímž ale rostla nutnost ládovat web pravidelně novou náplní. Proto jsem v létě 2004 narukoval já. Teď už můžu přiznat, že pro výrobu prvních popisků jsem pečlivě nastudovával styl imfa s k0C0URem. „Jó, sypat ta slova ze sebe alespoň z poloviny tak cool způsobem jako ti dva frajeři. To by bylo něco!“

Začátečnícká nervozita ale po čase opadla, majetkový podíl na webu mi narostl na třetinu (jakkoliv byla hodnota TrailerZone tehdy nulová, cítil jsem se jako výherce jackpotu v Euromiliónech a začal přemítat, jestli nainvestuju nejdřív do pšenice nebo do ropných vrtů) a dvojice věrných kumpánů brzo poznala, že si na sebe upletla bič. Nevím, kolik kibicujících vzkazů jsem za ty roky rozeslal, nevím, kolik zlé krve se zvířilo, a pak zase vybublalo, když na mobilech pípaly SMSky typu: „Napiš pls rychle o traileru na Scooby-Doo 2. Lidi už to probíraj v diskuzi! Bude hroznej průser, když se to do hodiny neobjeví na stránkách!“. Ale rozhodně to chtělo hodně trpělivosti se občas vzájemně nesežrat, když se ze zábavy stávala pravidelná robota bez okamžité odměny.

TraileZone každopádně rychle najela na každodenní aktualizaci. Přibyly klipy, začaly se probírat menší filmy Na obzoru a začaly se hodnotit i filmy samotné. Nejprve ve formě jakýchsi prvních dojmů, které těžily z toho, že jsme spoustu snímků viděli v předstihu daleko před oficiální premiérou. Z odstavečků se ale docela brzy vyvinuly klasické recenze standardního rozsahu, jejichž odlišením bylo to, že vycházely hned den dva poté, co nám inkriminovaný biják proletěl před očima. Dnes už se to může zdát jako samozřejmost, protože podobnou taktiku praktikuje každý druhý filmový web. Tehdy to nicméně byla zvláštnost. Jenže hlad po informacích, po dojmech, klidně i po kusých reakcích je na internetu znát čím dál tím víc – dnes vám Twitter vpálí do očí „mikrorecenze“ ještě před tím, než doběhnou závěrečné titulky na slavnostní premiéře.

Nebudu zapírat, že naším motivem k psaní recenzí před premiérou tehdy byla jednak zištná snaha vydělit se od přímé konkurence (toho času velmi silné a početné), ale i touha po tom být svým způsobem exkluzivní (protože první) a hned v začátcích spolunastavovat, jak se k novince bude na českém internetu přistupovat. A co si budeme nalhávat - zabíralo to. I proto se dnes k téhle taktice kdekdo přiklání. Staromilcům to může připadat zbytečné a uspěchané, můžou v tom spatřovat vítězství rychlosti nad rozvahou, vykutálenosti nad samotnou myšlenkovou kvalitou. Ale v globální éře, napěchované „jinými“ zdroji, „jinými“ filmovými přehlídkami a „jinými“ projekcemi v úplně „jiných“ zemích, do kterých si doletíte během dvou hodin, je zájem informovat teď hned a tady vlastně úplně logický a přirozený.

1000 uživatelů denně

Problém: Recenze jsme tehdy psali pro drobnou TrailerZone i pro etablovaný FilmPub. Přitom v nás pořád klíčila touha založit si vlastní plnohodnotný filmový web a šlápnout do toho naplno. Dělat to samé – ale na vlastním. Řeknu to asi směšně, ale v případě odchodu z Atlasu se projevila klasická nástraha kapitalismu: Cpete energii do něčeho, co není vaše, přinášíte nápady a umanutost do projektu, který máte rádi, ale nemáte nad ním kontrolu. Nedočkáte se změn, protože v korporátní hierarchii se momentálně vyznávají jiné cíle. A když byste náhodou natrefili na nějakou zlatou žílu a obnažili jí, její plody sklidí ti nahoře. Tedy ne že bychom se k nějaké zlaté žíle byť jen přiblížili… chci tím jen říct, že dělat na vlastním je prostě něco úplně jiného. Jde o povznášející zážitek, který se těžko vysvětluje. Ale každý, kdo měl někdy SVŮJ stánek s párky v rohlíku, svou továrnu na kalibraci zkumavek nebo svůj web o pohlavních chorobách ho naprosto pochopí.

Nejen liknavost Atlasu nás tehdy prostě motivovala k tomu si načárat na papír vlastní plnohodnotný filmový web, vytipovat si doménu MovieZone.cz a nainvestovat stavební spoření do výroby grafiky. Bylo zřejmé, že tím imf přijde o teplé místečko šéfredaktora, a že i nám se zavřou finanční kohoutky a budeme studentsky sušit hubu a psát bez honorářů. Netušili jsme ale, že to přijde prakticky hned na druhý den. Informační dálnice byla sakra rychlá a střelhbitě po ní dojela informace o tom, co se chystá, až k projektovým šéfům FilmPubu. Logicky to nikoho moc nepotěšilo. A ani nás ne, protože jsme se vlastně pod vlivem okolnosti rozkmotřili s manažerem FilmPubu Thomasem, který nás přitom do světa psaní o filmu víceméně vytáhl a my ho nejen za to respektovali.

Nicméně, je to vlastně docela klasický model, kterému se možná ani nelze vyhnout. Při každém takovém štěpení, každém podobném odchodu prostě vzplanou emoce, a to i když probíhá exodus výrazně citlivějším způsobem, než jakým tomu bylo v našem případě. Ne nadarmo se říká, že když se kácí les, lítají třísky. Když vás začne nahlodávat touha, že vlastnímu chlebodárci postavíte konkurenci – ne proto, že byste mu chtěli vrazit nůž do zad, ale kvůli tomu, že hrozně moc chcete něco podobného sami zbudovat – budou ty třísky vždycky poletovat vůkol. Tak to prostě chodí.

Rozchod nicméně vedl k tomu, že se zrod MovieZone uspíšil a 2. října 2005 se už poprvé zjevily namodrale-šedé stránky, jejichž rozvržení vlastně trvá dodnes. Byl to mimochodem poslední redesign, který se setkal s významně pozitivní odezvou, což je, jak známo, věc naprosto nevídaná. V 90% případů na internetu spustí změna grafiky vlnu výtek, kritiky a fackování, my jsme si tehdy naopak užívali luxusu pochval a kladných reakcí.

Vlastně už tehdy byla na MovieZone nabalena specificky věrná, úzká, ale fandovsky oddaná skupina uživatelů. Její existence vždycky dělala z MovieZone dost jedinečný projekt - komunitně silný, v přístupu k uživatelům osobnější a i díky tomu trochu jiný, než jak bývalo (a je) zvykem. Samozřejmě se vždycky ozývaly hlasy pro a proti. Zvenčí kdekomu není po chuti to kamarádíčkování, žoviální plkání a místy až zuřivá podpora redakce ze strany uživatelů, kteří umlátí každého nového drzouna, jenž si to zamíří do diskuze, aby nám oznámil, že jsme idioti a nemáme právo se tudíž vyjadřovat ani ke kvalitám Gumídků.

Jenže díky tomu se jednak povedlo udržet diskuze na slušné úrovni a nebrodit se jen rasistickými, politicky přihrocenými a jinak otravnými splašky. A zároveň jsme nejen díky téhle bezprostřední podpoře mohli zůstat sví, psát od začátku až doteď tak, jak nám „zobák narostl“, jak jsme filmy cítili, viděli a jak se nám snímky líbily nebo protivily. Před pěti lety se s naším přístupem leckdo těžko smiřoval, protože jsme poměrně neomaleně vyjadřovali své názory, bez přehnaných kompromisů, zato se zarputilostí – možná jsme se chovali lehkomyslně, nerozvážně a povrchně, ale určitě upřímně. Krásně to bylo vidět třeba na českých filmech, k nimž mainstreamová (zejména) tištěná média přistupovala paušálně ochranitelsky a blahosklonně přehlížela marasmus, do kterého domácí kinematografie zabředla. I filmy jako Jedna ruka netleská nebo Horem pádem byly v měsíčnících vynášeny na výsluní. Mirka Spáčilová se nežinýrovala a sepisovala PR texty pro báječnou komedii Doblba. Náš pohled byl výrazně jiný… tak jako na spoustu dalších věcí, které hýbaly filmovým průmyslem.

5000 uživatelů denně

S novou MovieZone samozřejmě vyrašily i nové psavecké povinnosti, takže jsme na palubu museli pozvat další fachmany. Nejdřív se připojil Petr Siska alias Shushika, hlava pomazaná, otevřená a veskrze vzdělaná, muž jednak starší a zároveň rozvážnější (ne nadarmo na jeho adresu směřovala většina fórů o artróze - vždyť mu mělo být za pár let už skoro třicet!). Podařilo se nám ho přesvědčit, ať jistý přivýdělek z upadajícího Filmwebu vymění za nejistou řeholi na MovieZone. Nula korun odměny, sto procent osobní satisfakce. Shushika naštěstí přijal a web utěšeně rostl. Jenže samozřejmě stále ne do rozměrů, kdy by přestal být fanouškovskou záležitostí, jíž člověk krmí nejen prací, ale i halíři z vlastního prasátka (tehdy ještě existovaly).

Ono dělat takový filmový web není žádná legrace. Jedna věc je vypsat se okamžitě po projekci z největšího letního bijáku. Stejně tak snadno se hodnotí upoutávka na nový blockbuster Bruckheimera nebo Spielberga. Nejhorší je ale to vyplňování prázdných míst – to vědomí, že zítra ráno zase musí vyjít novinka, pozítří recenze a k tomu ještě dva trailery, i když na skladě jsou jen dvě upoutávky na nějaké evropské zběsilosti. Když má tuhle robotu člověk dělat jen s naivní vidinou budoucího prosazení, není to žádná legrace. Nejlíp to ví samozřejmě ti, kterým se kritickou bariéru, kdy se nadšenecký projekt láme v profi web, nepodařilo zdolat.

Jak už pár let víte – třeba jen podle těch blikajících reklam – my mezi ně naštěstí nepatříme. V září 2006 jsme začali vyjednávat se společností Miton o zaprodání našich duší a brzo se jí i odevzdali. Oficiálně to sice znamenalo ztrátu nezávislosti a skok do područí cizích mocipánů, ale zároveň to přineslo i jistotu, že články na MovieZone budou vycházet dál a že budeme moct fungovat víceméně jako klasický web se vším všudy. Načasování bylo v téhle chvíli ideální, protože tak jak se nám hromadila potřeba splácet hypotéky z regulérních zaměstnání a jak zvyšovaly svoje nároky naše zlatokopecké milenky, rostla i důležitost otázky, jak dlouho to ještě vydržíme. Jak tak kutám v hlavě, myslím, že to bylo právě zhruba v létě 2006, kdy jsme nad pivem rozjímali, jak dlouho to ještě zvládneme táhnout bez záchranného kruhu od silného partnera. Tři měsíce? Půl roku? Maximálně rok? Spolupráce s Mitonem tyhle úvahy naštěstí zaplašila… Navíc jsme mohli přestat řešit otázky spojené s placením hostingu, jenž se při rostoucím náporu uživatelů dost prodražoval - nebo co chvíli padal (a to nejen když se nahrnulo patnáct tisíc lidí kvůli nové upoutávce na Epizodu 3 Hvězdných válek).

Elán nám ale dodaly i nové personální přírůstky. V září jsme z FilmPubu přetáhli osobu, která se tam onehdy přivalila právě za námi – jenže my pláchli a on zůstal. Na podzim 2006 se už ale vrhl na MZ, což mě vedlo k sepsání hřejivé vítací zprávy, ve které Mr. Hlada přirovnávám k hladomoru (inu, byl jsem šprýmař). Tenhle liberecký chasník postupně vyrostl v tahouna, na kterém leží velká část každodenního informačního servisu: a samozřejmě rozhodující procento cynických hlášek a hnusně ironických poznámek. Prostě nic moc roztomilého. Ale život holt nemůže být jen růžový.

V téže novince se mimochodem mluví o dalších externích přispěvatelích. Už tehdy k nám začal psát duro, slovenský bard, z jehož kalamáře vzešlo mnoho respektované fantasy literatury (onehdy přispíval pouze do blogu, o tři roky později se nám podařilo prolobbovat u pana starosty, aby k jeho salaši byla zavedena elektřina, takže jakmile jsme pak k němu dopravili počítač, mohl milý duro začít přispívat pravidelně i do trailerové a recenzní sekce – a stát se plnohodnotnou součástí redakčního kolektivu).

Na spolupráci jsme se na podzim 2006 domluvili i s Witch. Během následujících měsíců k nám doručila hned několik moudrých textů, psaných z trochu jiné perspektivy, než jakou jsme prosazovali my – ostatně i kvůli téhle rozdílnosti pohledů ji MovieZone moc k srdci nepřirostla a její autorský podíl se postupně marginalizoval (její výborná pojednání teď můžete číst třeba na Aktuálně).

Na Aktuálně samozřejmě zakořenila i naše nejcennější akvizice z téhle doby, Tetsuo alias Kamil Fila. Do blogu sice přispěl jen párkrát, ale každý z nich rozhodně stál za to. Vzpomínáme s úctou… a dál pozorně sledujeme. I proto, že právě filmová rubrika Aktuálně představuje spolu s ČSFD a MovieZone, alespoň po mém soudu, základní studnu informací pro mladé filmového fanouška, který chce o chystaných a uváděných snímcích vědět i něco víc. Na každém webu najdete něco jiného, každý vám poslouží ke slepení výsledného komplexního obrázku.

10000 uživatelů denně

Zbytek je už historie poměrně nedávná, a to i v kontextu střemhlavého dění na internetu. Hůř se hodnotí, těžko se s odstupem glosuje. Ale asi to bude jako se vším: Některé věci se povedly, jiné ne. Za některé mluví čísla – trvalý nárůst uživatelů potvrzuje pocit, že se nám celkem dařilo stíhat nové trendy a zapracovávat je do struktury webu, tak aby byl pořád atraktivním magazínem. HD trailery, streamovaná videa, Blu-raye, české titulky, to všechno se povedlo zavést právě ve chvíli, kdy po tom byla poptávka. Na druhou stranu nemáme vlastní oddělení projekťáků, kodérů a grafiků, nejsme Facebook ani Gogole, takže spousta věcí samozřejmě trvá, odkládá se, zkrátka se nezlepšuje ani zdaleka tak rychle, jak bychom si přáli. Koneckonců, nový design už měl být na světě pár týdnů, a přitom… no snad s ním oslavíme alespoň nový rok.

Podstatný je hlavně fakt, že tvůrčí svoboda nám zůstala. Pořád si píšeme o tom, co nás baví a co nás zajímá. Nikdo nás nenutí do názorových kompromisů (snad jen rostoucí věk a s ním i trochu větší uvážlivost), nikdo nám nepřikazuje a neháže klacky pod nohy – můžeme dělat věci pro radost, což je situace v dnešním mediálním světě jedinečná a k nezaplacení. Vlastně nám tak trochu i závidím. :)) Protože i když už nesedíme každou středu večer v hospodě U Havrana nad půllitrem Kozla a nehádáme se tam, jestli je lepší Spielberg nebo Scorsese, pořád se potkáváme alespoň na webu. Na webu, kde se několik kamarádů baví o tom, co je baví. Akorát to přelévají do písmenek a mají za to nějakou tu kačku.

Pravda, pořád mě mrzí, že nás nestrhly třeba reality nebo akcie. Kdybychom do nich fušovali se stejným nadšením, dost možná bychom se teď váleli na Bahamách a sledovali souhru mořských vln s pohybem pupíků opálených tanečnic. A do toho srkali Cuba Libre. Psavectví a novinařina je oproti tomu obor finančně nevděčný, protože člověk dostává zaplaceno věcmi, které nejdou nahmatat – odměnou je dobrý pocit, že něčím potěšil čtenáře, ukojení ega z toho, že někdo jeho tvorbu sleduje nebo na ni dá (nebo dokonce zná jeho jméno, jejda, to je radosti!), potažmo vidina toho, že když bude psát a psát a upíše se málem jako magor k smrti, možná bude jednou šéfovat jiným podobně narušeným jedincům.

Podobné pohnutky k nám postupně přivály i stčka, jenž nás svého času začal zlobit na jednom z konkurenčních projektů a díky své orientaci na trailerové scéně nám zatápěl víc než ostatní soupeřící projekty (co si budeme nalhávat - většina z nich věří, že jim bude stačit prostě jen dělat totéž, co děláme my). Tak jsme ho přetáhli a udělali z něj trvalou pracovní sílu. O dva roky později jsme měli podobné úmysly s Karlem Ryškou, jedním z nejtalentovanějších lidí další pisálkovské generace. O to víc se nám hodilo, že přesně v danou chvíli práskl s přispíváním na svůj domovský web a my ho tak alespoň nemuseli lámat sliby, že mu bude Hlad každý den ráno vařit vajíčka a já žehlit ponožky, když přejde na MovieZone.

15000 uživatelů denně

Jak díky téhle mladé krvi, tak i kvůli externím recenzentům Ondřeji Vosmíkovi a Vítku „marigoldovi“ Schmarcovi se MovieZone postupem času stala ještě standardnějším filmovým magazínem. Vlastně už sami připomínáme FilmPub nebo Kinofil, stránky, na kterých jsme vyrůstali a vůči kterým jsme se vymezovali… i když jsme vlastně chtěli být jako ony.

Jak roste čtenářská základna, mění se i web samotný. Pro někoho k lepšímu, pro jiné zas k něčemu čím dál tím víc zaměnitelnějšímu. Každý vývoj s sebou přináší nástrahy i přísliby, něco horšího i lepšího. A nikdy se nelze zavděčit všem, zvlášť když se čtenářská základna mění. Přicházejí noví a ti dlouholetí stárnou a mění svůj pohled na život i na umění. A redaktoři jakbysmet. Neverending story.

A dál…

Co říct závěrem? Nedávno jsem se Shushikou probíral začátky MovieZone, konkrétně první texty do rubriky V.I.M. Zapochyboval jsem o jejich úrovni, protože když se k nim člověk vrátí, vidí občas jistou neohrabanost a rozhodně menší jistotu ve formulaci myšlenek. Shushika mi tenhle dojem odkýval. Ale poznamenal, že z těch nadšených textíků doslova prýští obrovská láska k filmům. A to je to nejdůležitější.