-- 

Co je dnes vlastně na světě jisté? Snad jen to, že v půlce října se v obchodech objeví záplavy čokoládových Mikulášů a adventních kalendářů, pomyslné trailery vánočního období, zabalené do nekonečných rolí celofánu a rudého alobalu. V kinech tohle období znamená určité zpomalení komerčních hitů, ale v zákulisí si to vynahrazujeme říjnovými čtvrtletními reporty, případně v týdnu vyhlášením nového Jamese Bonda. Skutečně jsem šokován. že to Amazon nepojal jako velkolepou reality show, ale možná to celé hodnotím předčasně. Tak o tom snad příště, mohli bychom se ohlédnout za celou historií reakcí na bondovské castingy, ačkoliv je to trochu dál od Hollywoodu, rozhodně to továrnu na sny pravidelně ovlivňovalo a všichni představitelé Bonda si do ní dřív nebo později cestičku našli.

Nejpodivuhodnější vývoj situace v posledních dnech je s přehledem u Netflixu. Mluvil jsem o tom, co je vlastně dnes jisté. Podle Teda Sarandose zůstává společnost věrná svým dlouhodobým závazkům a na její “misi” se nic nemění. Tedy kromě toho, že Netflix začal posílat víc filmů do kin, reportovat tržby, propustil jednorázově nejvíc lidí ve své historii a obměnil svůj “obsahový” tým poprvé po víc než deseti letech. Angličtina má pro to hezký výraz SNAFU (Situation Normal: All Fucked Up), který ovšem odkazuje spíš k byrokracii, v níž je všechno na levačku tak nějak konstantně. Ted Sarandos by si hrozně přál, aby v takové situaci nebyl.

 

Výměna jeho levých a pravých rukou proběhla těsně před účetní závěrkou uplynulého čtvrtletí, ale jakkoliv Netflix většinu metrik splnil, Wall Street se mu přesvědčit nepodařilo. Akcie spadly, odhady insiderů jsou nemilosrdné a pochyby o úspěchu v následujících kvartálech na optimismu též nepřidají. Netflix přitom letos vygeneruje čistý zisk přes 10 miliard dolarů. Problém je, že neroste, a to se neodpouští. Co víc, jeho zásah do severoamerické sledovanosti, kulturního zeitgeistu i počtu televizních či filmových ocenění se ve srovnání s rokem 2023 povážlivě snížil.

Angažmá Petera Rice signalizuje změnu, zároveň však jeho otisk neuvidíme dřív než za rok, za dva. Nejproblematičtější jsou však v kontextu takového kroku Sarandosovy zmínky o tom, že je vše normální a na stále stejných kolejích. Pokud nejvyšší šéf nehlásí změnu kurzu, jak mají pokus o změny reflektovat trhy nebo samotní zaměstnanci? Netflix se zoufale snaží dát najevo, že drží prst na tepu doby, zároveň nechce vyplašit své konzervativní předplatitele. Výsledkem je nejistota, která zmítá celým Hollywoodem. Kam kráčí celý showbusiness? Vyhraje ten, kdo bude jasně komunikovat své další kroky, nebo se diváci stávají rukojmím CEO, kteří absolutně netuší, co jim všemocný neprůhledný algoritmus poradí v následujících pěti minutách?

 

 

Stačí se podívat na čím dál tím kratší okna mezi rebootováním televizních seriálů (zapomeňte na Baywatch, blíží se restartovaný Glee!), nekonečnou záplavu původně domácích formátů v kinech - v USA se bude rok po premiéře v kinech promítat Heated Rivalry, u nás se chodí do multiplexů na Zrádce. A co teprve nejrůznější re-releasy, díky nimž to v amerických kinech skutečně vypadá jako v doupěti zastydlých nostalgiků. Neberte mě špatně, sami v Aeru tyhle návraty v čase praktikujeme, ale když se podíváte do letošního distribučního kalendáře, najdete týden co týden v releasech víc starých jubilejních filmů než nových premiér. A to je rozhodně posun oproti nultým a desátým letům směrem k sázkám na jistotu a nevyslovenému “dobře už bylo”.

Recyklace všeho starého a osvědčeného nás ovšem teprve čeká s pozvolným nástupem A.I., k němuž se řada tvůrců začíná přiznávat, hlásit, nebo alespoň vymezovat. Zapomeňte na klauzule v rámcových smlouvách s hollywoodskými cechy. Technologie už si nachází cestičku nejen do excelovských tabulek, kde je pro mnohé exekutivce je lékem na vlastní nerozhodnost nebo rovnou snahu vyhnout se zodpovědnosti. A to jsme teprve na prahu nových počátků, které pro nás chystá Skydance…

John Malone, slavný kabelovkový kovboj a šedá eminence, která stála za Discovery a převzetím Warnerů před pěti lety, se rozpovídal o zákulisí aktuálního mergeru. Netflixu prý vláda řekla, že nasadí všechny páky, aby Ted Sarandos Warnery nezískal. To je plus mínus důvod, který jsme si dokázali dovodit. Ostatně David Ellison opakovaně prohlašoval, že oni mají cestičku k mergeru umetenou, kdežto Netflix bude čelit mnoha překážkám. Někdo to považoval za blafování před akcionáři, jiný za zcela reálnou výhružku. Slovům pětaosmdesátiletého Malonea nemusíte věřit, ale před týdnem také prohlásil, že Elon Musk pomůže svého kamarádovi Larrymu Ellisonovi a nainvestuje do Skydance 10 miliard vlastních dolarů, aby ulevil obřímu dluhu a vrátil společnosti důvěru finančních trhů.

A co se nestalo? Elon investuje… zatím tedy “jen” miliardu dolarů, ale už dnes je evidentní, že toto gesto nezůstane osamoceno. Navíc může ponoukat tisíce Muskových oveček, ať nakoupí dluhopisy Skydance, což může mít ve výsledku značný efekt na finanční zdraví celé firmy. Do politiky tentokrát nebudu zabíhat, sami si spočítejte, co Muskova investice znamená pro nezávislou žurnalistiku, která bude dozorována podobně nezávislou radou mediálních jestřábů. Jako obvykle platí “Follow the money”. A tenhle balík má na sobě poměrně výraznou jmenovku.

Akcie Legendary vyskočily vzhůru poté, co se objevily spekulace o možné akvizici ze strany Legendary. Mohlo by se jednat o další průzkumný balónek ze strany Lionsgate, ve snaze rozvířit zájem potenciálních investorů, ale tyhle “drby” vlastně dávají smysl. Legendary minulý týden do kin uvedl Street Fightera v koprodukci s Capcomem (autoři videoherní předlohy), ale většinu smetany slíznul distribuující Paramount/Skydance. Běžný divák neřeší loga před filmem, nebo mnohdy komplikovanou producentskou strukturu, která se za projektem ukrývá.

 

V rámci severoamerické distribuce tak rozhoduje podpis. Velká studia jako Warner Bros. nebo Paramount si často distribucí přivydělávají. Je to pro ně snadno vydělaných pár milionů, protože do filmu samotného neinvestují ani pětník, ale v případě jeho komerčního úspěchu mohou slíznout mediální smetanu, když je pár novinářů nesprávně označí za strůjce aktuálního hitu. Jistě si vzpomenete na Warnery, kteří do kin uvedli řadu věcí od Applu, ale Paramount svého času poslal do multiplexů Iron Mana a umožnil tak Marvelu v roce 2008 roztáhnout křídla, aby si ho všimnul Disney. Paramount pak distribuoval i pár filmů po akvizici, než doběhla původní smlouva.

Dávalo by tedy smysl, že by si Legendary koupili Lionsgate. Kromě katalogu a zázemí by tím získali i severoamerickou distribuci. Ta je pro Legendary zásadní. V podstatě by jim asi i vyhovoval tamní systém, kdy Lionsgate práva mimo USA rozprodává předem, aby umořila finanční prostředky vložené do produkce. Že by se nám tu rýsovalo nové sebevědomé ministudio? Ještě je otázka, jak by se tedy v důsledku jmenovalo, ale vzhledem k tomu, že nic není oficiální, tak zatím opravdu předbíháme.

Občas se vyplatí mít bohatého tatínka. Travise Knighta můžete znát jako režiséra filmů Bumblebee nebo Masters of the Universe (letošní adaptace). Nebo jako šéfa animačního studia Laika. Jak se k tomu dostal a proč může do kin o tomto víkendu poslat stamilionový Wildwood, kouzelně vypadající stopmotion, bez absolutní šance na komerční návratnost?

 

Protože jeho otec je Phil Knight. Nic vám to neříká? Možná si vzpomenete na postavu Bena Afflecka ve filmu Air. Excentrického spolumajitele firmy Nike, pohádkově zbohatnuvšího na podpisu smlouvy s Michaelem Jordanem. Ano, ano… ten Phil Knight je tatínkem Travise Knighta. Když byl Travis malý, jeho otec zainvestoval do animačního studia, z něhož se postupem času stala Laika, jak ji známe dnes.

 

Když máte podobné zázemí, můžete si dovolit ledacos. Třeba pracovat na adaptaci knižního Wildwoodu patnáct let. Nebo při její distribuci zcela obejít Hollywood, jako se to v minulosti povedlo třeba Taylor Swift. Travis Knight si uvědomuje, že Wildwood je riskantní projekt, do kterého by většina hollywoodských studií napřímo neinvestovala. A nechtěl jim svěřit distribuci a riskovat, že odfláknou propagaci a jeho magnum opus tak prošumí kiny, aby kravaťáci následně shrábnuli několikamilionové všimné.

 

Proto se domluvil s distribučkou Fathom Entertainment (dříve Fathom Events), což je tzv. specialty distributor, orientující se primárně na re-releasy a projekty, které se hodí do tradičních hollywoodských škatulek. Hodně přitom pomáhá, že Fathom vlastní firma, v níž se schází zájmy Regalu, AMC a Cinemarku, tedy tří největších kinořetězců v USA. Laika už si u Fathomu udělala dobré jméno re-releasy v minulosti, zejména pak téměř rekordním znovuuvedením animáku Coraline. Ten si ve 3D re-releasu předloni odnesl z amerických kin 12.5 milionu dolarů během prodlouženého víkendu (pátý nejnavštěvovanější film onoho slotu), v Anglii se stal komerčně nejúspěšnějším re-releasem vůbec a v některých zemích utržil víc než v době svého původního uvedení.

Takže až se po víkendu bude analyzovat, že na stamilionový animák přišla jen hrstka lidí a je to pravděpodobně umíráček Laiky v přímém přenosu, stačí se podívat na širší souvislosti. Tohle je srdcovka dotažená do kin vší silou a za peníze z vlastní šrajtofle, nebo tedy za peníze ze šrajtofle tatínka. Phil Knight letos oslavil 88, ale jeho jmění se stále odhaduje na cca 26 miliard dolarů. Jeho investice do vlastního potomka udělá nejen o tomto víkendu radost mnoha divákům.

Bob Iger vydává novou knihu, tentokrát možná opravdu naposledy (jmenuje se One Last Time). Ale známe tyhle sliby. Pokud si brousíte zuby, doporučil bych počkat na recenze. Předchozí Bobův životopis je spíš takové hlazení po srsti. Mnohem víc vám dá např. legendární Disneywar z roku 2005. Nebo životopis In My Own Time od Christophera Lloyda (včera oslavil 88. narozeniny), který vychází v úterý 27. října i v audioverzi, kterou namluvil sám autor. Všichni víme, že to bude jako kdyby nám někdo lil med přímo do uší.