Cristian Mungiu patří ke stálicím v žánru evropských sociálních dramat. Ke své novince Fjord si však přizval i herce, kteří jsou momentálně velmi v kurzu. Renate Reinsve na sebe pravidelně upozorňuje blyštivými nominacemi a Sebastian Stan za sebou dávno nechal Winter Soldiera, neboť jde o jednoho z nejvšestrannějších herců dneška. Okolo seversky laděného soudního dramatu, v němž se rumunsko-norská rodinka usadí na odlehlém fjordu, tak panuje logicky velký halas. Snímek právě vstupuje do kin a my měli již ve Varech možnost snímek zhlédnout. Co na něj říkáme?

Jak to vidí Rimsy:

Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to málo – ať už na poměry vítěze Zlaté palmy, anebo i samotného Cristiana Mungia. Jeho Zkouška dospělosti je učebnicovým zástupcem rumunské nové vlny z hlediska utahování šroubů, přísně realistického řetězení událostí, které krok po kroku vyhrocují události až do nevyhnutelně tragických důsledků. Zato R.M.N. je mnohem hravější, magickým realismem nasáklé dílo, které provokuje právě svou nepolapitelností. A o emočních dopadech 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů není třeba se bavit.

Právě proto mě mrzí, že se u Fjordu Mungiu spokojil s až příliš odtažitým, bezpohlavním zpracováním silného tématu, u čehož se může opřít o zdařilé herecké výkony (a to zdaleka nejen ústřední hvězdné dvojice). Když totiž znáte premisu, velkou část stopáže sledujete „pouze“ vyprávění toho, co se dá vzhledem k dané situaci čekat. Jednotlivé scény jsou samozřejmě působivé, z leckterých kroků Barnevernetu se musí otevírat kudla v kapse i nerodičům a argumentačně si Mungiu záměrně zachovává nestrannost a nadhled, což je celkem osvěžující. Těžko se však bráním dojmu, že situace mohly být vyšponovány ještě důsledněji či zpracovány stylisticky výrazněji. Takhle je pro mě Fjord „jen“ zdařile ambivalentní disputací nad tím, že konzervativní i liberální extrémy jsou cestou do pekel.

Jak to vidí krauset:

Fjordy jsou vytvořeny působením ledovců a literární metoda ledovce buduje též snímek Cristiana Mungiua. I v něm jsme totiž přímými svědky pouhého zlomku toho, co potřebujeme vědět, abychom dramatickou situaci dokázali zcela jasně vyhodnotit. Tato neurčitost však neznamená, že by nám film nenabídl plně prokreslené figury. Naopak! Lisbet Gheorghiu v podání tradičně bravurní Renate Reinsve je jednou z nejzajímavěji nezařaditelných postav posledních let. 

Fjord mě z pozice někoho, kdo se ztotožňuje s norským přístupem k fyzickým trestům, nutil vést neustálou polemiku s děním na plátně. Tím spíše, že z konzervativních rodičů učinil režisér protagonisty, čímž nás nutí jim podvědomě stranit. Tak už kážou zákony vyprávění. Během soudního procesu se však neuchyluje k jednoduchým odpovědím ani ke karikatuře kohokoliv ze zúčastněných. Je zřejmé, že rodičům škodí jejich přísná náboženská výchova, zejména tehdy, když jejich dcera otevřeně vystupuje proti lesbické spolužačce. Mungiu se ptá: kde končí tolerance zdánlivě svobodomyslné země, jakou je Norsko? Jeho dílo si nanejvýš vytříbeně pohrává s Popperovým paradoxem tolerance, tedy myšlenkou, že budeme-li nekonečně tolerantní k netoleranci, zejména té násilné, může to vést až ke ztrátě svobody.

Promyšlené kompozice (norská vlajka třepetající se za oknem ve chvíli, kdy matku navštíví poněkud dogmatická sociální pracovnice Barnevernetu) nikdy nezastiňují civilní podání tohoto rodinného soudního dramatu. V jednom okamžiku je obývací pokoj Gheorghiů zalit ostře bílým světlem odrážejícím se od okolních zasněžených svahů, a stává se téměř monochromatickým. Ale to ani v nejmenším neplatí pro Mungiův nejednoznačný snímek, který hraje všemi odstíny šedé.  

Jak to vidí crom:

Když na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes získáte druhou Zlatou palmu, už to bude něco znamenat. Jistě, takový Iñárritu se dvěma Oscary taky nedokázal svého Diggera prodat úplně každému, ale Cristian Mungiu není Iñárritu. V dobrém i zlém. Rumunský režisér postrádá potřebu prezentovat své umělecké postoje velkolepým až pompézním způsobem; místo toho se soustředí na sdělení obsahu civilním a skoro až intimně skromným pohledem na věc. Což je případ i jeho posledního snímku Fjord. Ten přitom bude v české společnosti rezonovat o něco víc než zmíněný Digger, protože jakkoli samozřejmě milujeme levnou ropu, mnohem raději máme náš pohled na tradiční rodinné hodnoty a výchovné metody, kde fackování a plácání přes zadek pořád ještě považuje značná část populace za součást řádné výchovy dětí a mládeže.

To je ostatně případ i rumunsko-norské rodiny Gheorgiových. Zatímco rodiče věří v tradiční hodnoty rámované křesťansko-konzervativním dědictvím obyvatel Transylvánie, kde se pořád ještě žije podle přísloví „bití je požehnáním z nebes“, norské úřady v čele s notoricky proslulým Barnevernetem to vidí úplně jinak. Stačí pak několik podezřelých modřin a kusých zmínek o fackách, aby se úřední mašinérie rozjela naplno. Jak obstojí „tradiční“ vnímání rodiny v moderním světě a kde je hranice, kterou nesmí rodiče při výchově dětí nikdy překročit? Je o děti lépe postaráno v rodině uvědomělých a otevřených pěstounů, nebo děti patří ke svým rodičům, ať už jsou jejich výchovné metody jakékoli? Může být láska ke Kristu životní cestou, nebo je potřeba někomu skládat účty? Fjord na vás vychrlí tolik otázek, že ani dlouho po projekci nebudete vědět, které z nich se věnovat dřív. Tak velký dopad na vás bude mít Mungiův nový snímek.

Jak to vidí do_Od:

Na první pohled chladné, uvnitř ale bublá extrémní vztek a bezradnost. Sice jsem film viděl před pár měsíci ve Varech, do nějaké míry si ty pocity z něj ale živě pamatuju dodnes. Asi nejlíp ho ale vystihuje popis, jako extrémně pečlivě vyprávěné občanskoprávní drama. Ta soudní/procedurální stránka rodičů v cizí zemi vs. "vážně to udělali, nebo je to celé jedno velké nedorozumění?" tady alespoň za mě dost převažovala, svým způsobem se ale nabízí i srovnání s dánským Honem, přestože tam se na emoce rozhodně vsázelo výrazně víc.

Fjord oproti tomu opravdu z diváků dělá spíš zprvu nezaujaté, posléze troufám si tvrdit spíš zaujaté diváky, kteří jednoznačně fandí hlavním postavám proti systému, který prostě není dobře nastaven a není ani trochu fér. Jasně, aby to nebylo tak jednoduché, komplikuje to Mungiu ještě náboženskou/konzervativní vrstvou, takže se do střetu dostává více věcí naráz, za mě ale ta rovnice ve finále byla pořád dost jasná, a neměl jsem s tím po morální stránce vůbec žádný problém. Precizně nasnímané a opravdu čarokrásné výjevy, kde stačí kameru postavit na kopeček a pak jen švenkovat, tomu dávají punc těžší artovky, za mě to ale bylo i navzdory delší stopáži úplně na pohodu divácké a radost jsem měl i z obsazení wintersoldierovského Sebastiana Stana, který tady v roli přinasraného plešatého fotra komplet zmizel před očima a předvedl parádní výkon. Za mě tak jeden z nejlepších filmů roku a vřele doporučuji zajít si do kina.

Mrkněte i na další videodojmy o Fjordu z Varů: