Již delší dobu nám mohlo být jasné, že se Cruise po řadě akčních rolí objeví v tak trochu jiné herecké poloze. Ve filmu Digger konkrétně ztvárňuje titulního nejmocnějšího muže planety, který se musí vypořádat s ekologickou katastrofou, kterou sám způsobil. Realizovali spolu nakonec Iñárritu a Cruise skutečně variaci na Dr. Divnolásku Stanleyho Kubricka, anebo se jejich novinka nakonec vydává tak trochu jiným směrem?

Jak to vidí filmfanouch:

Digger rozhodně není bezchybný film. Jeho přepálená satira, chaotická konstrukce a neustálé balancování na hraně absurdity nemusí sednout každému, zároveň je ale těžké mu upřít osobitost a odvahu. Alejandro González Iñárritu se i přes obří studiový rozpočet nebojí experimentovat, pracovat s nečekanými změnami tónu a pod politickou satirou nakonec nabídnout poměrně univerzální příběh o moci, egu a neschopnosti včas pochopit důsledky vlastních rozhodnutí. Pomáhá mu přitom výrazná práce Emmanuela Lubezkého, postupně sílící hudba Cosma Sheldrakea a především herecké vedení, díky němuž film dokáže oscilovat mezi teatrálností, absurditou a překvapivě funkčními vážnějšími momenty. 

Největší zbraní Diggera je ovšem Tom Cruise, který si po letech dovoluje být znovu především hercem, nikoliv pouze filmovou hvězdou. Jeho Digger Rockwell není prvoplánově líbivý hrdina, ale excentrický a egoistický člověk přesvědčený o vlastní výjimečnosti, což Cruiseovi umožňuje ukázat stránku herectví, kterou jeho současná kariéra tolik často nevyužívá. Digger možná není dokonale vybroušenou satirou a jeho ambice se místy rozbíjejí o vlastní chaotičnost, jako celek je ale dostatečně osobitý, nepředvídatelný a provokativní na to, aby po skončení jen tak nevyšuměl. A v dnešním Hollywoodu je už samotná existence podobně velkého a neobvyklého autorského projektu vlastně docela příjemným zjevením.

Jak to vidí Jokolo:

Alejandro G. Iñárritu je dál. Jako filmař i jako někdo, kdo smýšlí o tom, o čeká naši planetu. Svůj snímek Digger sympaticky zahalil mlžným oparem, z něhož v trailerové a marketingové kampani jen občas vykouklo, co nás vlastně čeká. Digger je tak pravděpodobně zcela jiným filmem, než byste očekávali. Jako kdyby režisér v posledních letech rozjímal nad tím, co ještě může jako filmař říci a přemýšlel nad tím, co chce skrze filmové médium sdělit. A učinil tak s potřebnou naléhavostí.

Do středu vyprávění umístil Toma Cruise, ansámbl opepřil snůškou dalších skvělých umělců a všem dal prostor se herecky vyřádit. Tom zcela vystupuje ze své běžné škatulky, přičemž volbou tohoto filmu vzbuzuje otázky, jestli se z něj stává uvědomělý umělec, nebo si jen vyčíhl film, o němž se bude mluvit. Diggera totiž pravděpodobně čeká notná dávka pozornosti. Je to snímek, který svým tématem mnohé naštve i překvapí, a který svou řemeslnou precizností mnohdy bere dech. Nepříjemná zvuková skladba i intimita Lubezkiho kamery vzbuzují neklid a tíseň. Styl vyprávění ukazuje jistotu i patrnou snahu k divákům ostře promlouvat. Leckdy jde možná o až příliš doslovné dílo. Přesto jde o film, který si pozornost zaslouží, podobně jako svého času Doktor Divnoláska či nedávné K zemi hleď! A jestli bude tento snímek labutí písní Warnerů těsně před spojením dvou gigantických konglomerátů, bude to krásnou ironií.. 

Jak to vidí Rimsy:

Po oscarovém dvojtaktu Birdman a Revenant se Alejandro González Iñárritu na pár let odmlčel, aby pak přišel s nepříliš uchopitelnou, surrealismem a autobiografickými prvky přeplněnou hříčkou Bardo. Digger je rozhodně návratem ke konvenčnější filmařině, což většina diváků ocení – avšak stále se bavíme o konvenčnosti ve stylu Birdmana, takže si představte nervózní frenetičnost, agresivní sound design, expresivní kameru a maximalistické herecké výkony. Využití těchto prvků dává z určitých důvodů smysl, přesto se nelze zbavit dojmu, že nabubřelé velikášství, jež ve výsledku podtrhlo nohy Bardu, čiší i z Iñárritovy novinky. 

Připodobněními k satirám typu K zemi hleď!, Dr. Divnoláska či Bílý šum se budou recenze Diggera nejspíš jen hemžit a většina stopáže je opravdu vyplněna precizně natočenými, přesto však trochu prvoplánovými políčky kapitalistickému smýšlení, americké iluzi nadřazenosti a ignorování environmentálních hrozeb. Tu a tam se ukáže, že Iñárritu chce jít hlouběji, naznačit často opomíjenou provázanost mnohých jevů a globální problémy propojit s osobními příběhy jednotlivců, a v těchto okamžicích je Digger nejsilnější. Nakonec jich však není dost na to, aby se skvěle obsazená novinka jednoznačně vyšvihla na vrchol současných moralizujících satir. 

Jak to vidí krauset:

Těžkotonážní satira subtilní asi jako těžební plošina. Velmi hlučná, velmi na sílu. Ale to je v současnosti úděl žánru. Co si také počít, když žijeme v době, která posouvá hranice možného. Nacházíme se jen několik dní poté, co Trump provázel čínského prezidenta chodbou, v níž se nacházejí portréty minulých amerických prezidentů, a s nadšením mu ukazoval, že místo podobizny Joea Bidena visí v Bílém domě obrázek automatického pera. Comedy gold! Jakkoliv smutné. Copak se dá něco takového překonat? 

Digger se soustředí na zlato černé a vypráví o ropném magnátovi, jakémsi futuristickém, vypaseném, politováníhodném finálním stadiu Daniela Plainviewa, který Ameriku nestaví, jako ji spíše potápí. Tom Cruise ve svém Diggerovi maximalisticky spojuje do jednoho své kreace z Magnolie a Tropické bouře.

Pro režiséra Babelu je humor cizí jazyk a jeho komediální timing funguje jen sporadicky, obvykle tak zakopává o vlastní megalomanskou lopatu. Nicméně přechody mezi filmovým obrazem a divadelní kulisou a způsob, jakým kameraman Emmanuel Lubezki pracuje s obrazovou iluzí, jsou nanejvýš pozoruhodné. Stejně tak dvojí twist a to, jak Iñárritu zobrazuje ekologickou katastrofu – tedy jako řetězovou reakci, kde jedna pohroma spouští další. Trochu okysličení by tato satira snesla, ale jako metakomentář éry fosílií, které momentálně zastávají nejvýznamnější úřady planety, je to záležitost poměrně stimulující. I když úmorná.  

Jak to vidí Crom:

Problém tak nemám s tím, co nám Iñárritu sděluje, ale jak. Přehrocený vypravěčský styl byl na mě zkrátka moc a dost komplikovaně jsem si k němu hledal cestu. Celé je to na můj vkus až příliš afektované, šílené, nabubřelé, přestylizované a plné přehrávání, které mi často (zejména u Johna Goodmana) lezlo na nervy. Ano, je to zde evidentní záměr, s nímž tvůrci poměrně chytře pracují. To ovšem nic nemění na tom, že se mi na řadu scén nekoukalo zrovna příjemně a zkrátka jsem s tímto autorským stylem nedokázal naplno jít. A to i proto, že v tématech okolo současného politického klimatu, narážek na Trumpa, MAGU a spol. neříká snímek nic nového a dosud neviděného. Digger je tedy odvážný a osobitý počin s Tomem Cruisem jedoucím na plný plyn (i když o Oscaru začínám mírně pochybovat), zároveň chce být ale tak moc intenzivní a originální, až se v něm divák a místy i tvůrci často ztratí.

Recenze dorazí brzy – čekání si zkraťte připomením dojmů MovieZone z REVENANTA.