Avengers se mohou jít bodnout a Dunu Hlad beztak zase zhejtí, za mě je tedy nejočekávanější biják konce roku jasný. Martin McDonagh totiž bez nejmenšího sporu patří k těm nejzajímavějším autorům současnosti, který filmová plátna i divadelní prkna pravidelně zásobí nezaměnitelnými fláky obsazené skvělými herci i podnětnými tématy. Víly z Inisherinu byly uchvacující, Tři billboardy urvaly dva Oscary, Sedm psychopatů je neprávem zapadlá pecka a V Bruggách dnes považujeme za kultovní film. Do nejnovějšího počinu se navíc režisérovi opět povedlo urvat skvostné herce a zasadit je do zajímavé lokace Velikonočních ostrovů, neboť místopis filmu byl pro Donaghovy příběhy vždy určující. Očekávání od snímku Wild Horse Nine jsou tak na maximu.

Bát o výsledek jsme se asi příliš nemuseli. Otázkou bylo jen to, jak vysoko snímek budeme řadit ve výročních topkách. A nízko to nebude. Metacritic hlásí cifru 79 a na Rottenech svítí ze 66 recenzí 94% pozitivních. Pokud se vám styl irského samorosta dostal pod kůži, s návštěvou kina rozhodně nezamíříte vedle. Stejně jako u svých předcházejících filmů McDonagh prý i tentokrát prokazuje výjimečný kumšt v kombinování černé komedie s pohnutými tématy, která nejsou ve filmech všední. Třeskutý černý humor vycházející ze sympatických antihrdinů má i tentokrát řádně lechtat bránice a když se zrovna nebudete smát, film před vámi vděčně otevře témata smrtelnosti, karmy i končících vztahů. McDonagh sází na to, co funguje.

Největší chválu si ovšem nepřekvapivě odnášejí John Malkovich a Sam Rockwell. Prvně jmenovaný je opakovaně označován za hlavní herecký vrchol filmu a několik kritiků mluví o jednom z jeho nejlepších výkonů za dlouhé roky, hojně propíraná oscarová nominace je na stole. Rockwell podle recenzentů funguje jako jeho ideální protipól a jejich chemie patří k největším přednostem filmu. The Hollywood Reporter vyzdvihuje, jak oba herci zvládají jemné změny tónu a dodávají příběhu váhu, zatímco další recenze popisují Rockwella jako emocionální páteř filmu. Chvála se ale neomezuje jen na herecké výkony, neb kritici zmiňují také McDonaghovu tradičně brilantní práci se scénářem, jednoduchý vizuální styl a schopnost balancovat absurdní humor s melancholií.

Výhrady se zatím objevují spíše okrajově. Jedna z recenzí například označuje film za technicky výborně natočený a zahraný, ale zároveň poněkud neujasněný ve svém směřování a příliš zahleděný sám do sebe. Tyto výtky se však v souvislosti s autorskými filmy objevují takřka vždy. Jinak ale převažuje přesvědčení, že jde o jeden z nejvýraznějších McDonaghových filmů a zároveň o zralé dílo, které může fungovat nejen jako černá komedie, ale i jako melancholická studie mužského přátelství, morálky a následků vlastních činů. Dalo se to čekat, přesto se po prvních reakcích na tento herecký koncert těším nesmírně. Na Oscarech o něm takřka určitě uslyšíme.