Dnešní newsletter pro všechny bude netradičně monotematický. Povídání o Reacherovi a jeho dosahu (haha) jsem sice slíbil předplatitelům, ale ti dostanou nášup odjinud, takže to berte jak ochutnávku toho, co je tu “navíc”. Paramount se zatím nikam nepřestěhoval (ale mohl by), Warneři jsou zatím pořád svoji (ale nebude to tak věčně) a SkyShowtime pořád funguje (ale asi už ne na dlouho).

Alana Ritchsona jsou teď filmové weby plné. Kromě toho, že se rozvádí, což necháme zcela stranou, skončila další řada Reachera a plynule na ni naváže spinoff Neagley. Ritchson letos posílá do kin hned několik filmů, včetně několika experimentů (Motor City) i nostalgických akčňáků typu Runner. Druhý jmenovaný snímek přichází v produkci studia Angel, které jindy do kin posílá úplně jiný druh filmů. Cílovka jejich produkce jsou “staří bílí muži” (55+) z venkova a středozápadu, tj. věřící, konzervativní, vzpomínající na staré dobré časy i filmy, v nichž se ve jménu dobra nešlo pro násilí daleko (ovšem ideální bylo se před výstřelem z brokovnice pokřižovat).

Runner je typická akční buddy komedie s Ritchsonem a Owenem Wilsonem. Před čtvrt stoletím by takový film šel do kin v letním slotu a otevřel by za třicet milionů pod patronátem velkého studia. V kontrastu k dobám dávno minulým je Runner indie produkcí za 40 milionů, která otevřela za šest a půl (mírně překonala pětimilionová očekávání). Tudy cesta nevede, bez ohledu na daňové vratky a zjevně zajištěnou popularitu téhle jednohubky na streamech.

Mnozí by chtěli vidět Ritchsona jako dalšího Batmana, ideálně toho podle Franka Millera. Nebo jako bijce nacistů B.J. Blazkowicze v adaptaci videoherního Wolfensteina, jakkoliv v modernějších sequelech hry je B.J. atletičtější a podobný spíš Glenu Powellovi. Ale tím trochu předbíhám pointu dnešního textu, kterou jsem naznačil už v názvu.

Mám Ritchsona jako Reachera rád. Mezi první a druhou sezónou si možná tu hromotlučnost hlavní postavy vzal až moc k srdci a obalil se svalovou hmotou natolik, že mu dělá problémy projít dveřmi, aniž by mu na ramenou nezůstala futra, ale casting třetí a čtvrté sezóny s jeho nadlidskou velikostí dobře pracuje a on si tu roli chodící cirkusové atrakce užívá. A diváci s ním. 

Jenže to je právě ono. Zatímco v reaganovském Hollywoodu si Sly a Arnie přeměřovali bicepsy a hnali onu studenoválečnou pásovou výrobu kupředu nejen rozpočty, ale i vlastními těly na steroidech, takže to skoro vypadalo - zvlášť za přizvukování druholigových hráčů jako Van Damme nebo Lundgren - že mít obří svaly z oceli je blockbusterový standard. Situace ovšem nebyla udržitelná a jakmile po pádu Železné opony přestala být po armádách jednoho muže poptávka, dokonce i Arnie a Sly shodili dvě, tři velikosti a začali nosit místo tílek kožené bundy, aby vypadali víc jako normální lidi.

Už když v roce 2003 v báječném a nedoceněném filmu The Rundown předává Arnie pomyslnou štafetu Dwayneu Johnsonovi, musí mu být jasné, že nastupující generace svalovců to bude mít ohromně těžké. A vskutku, zatímco v osmdesátkách a devadesátkách na populární wrestlery čekal minimálně jeden film nebo seriál (tak jako na hvězdy Saturday Night Live čekala minimálně jedna celovečerní komedie nebo sitcom), v nulkách už byla poptávka po úplně jiném druhu hrdinů. Jason Bourne se stal po 11. září prototypem toho, kdo vás zachrání. Týpek, kterému podobně jako rozšafnějšímu Jamesu Bondovi ty schopnosti prostě věříte. Na první pohled jen mírně vysportovaný, s fyzičkou, které lze snadno dosáhnout v reálu, ale nabitý smrtícími technikami a na první pohled macgyverovsky inteligentní a nebezpečný. 

Od úsvitu nulek se nám tedy rozjíždějí dvě linie. Akční filmy a thrillery čím dál tím častěji pracují s příslušníky speciálních jednotek, policie a vojáky, tj. rolemi, které upřednostňují herce před sportovci. K tomu se přidávají komiksové adaptace, v nichž by tu a tam byl zájem o superfyzičku, ale tu snadno u Hulka a jemu podobných zajistí CGI. Pár hromotluků potřeba bylo, ale většinou do rolí záporáků. Svalovci tu a tam sehnali roli v nějaké fantasy, ale jinak třeli bídu. Johnson zkusil komedie, jeho vrstevníci mířili do béček v produkci samotné wrestlingové organizace a nesnadno se škrábali vzhůru. Hollywoodské nebe se zdálo mimo dosah a čistokrevný akční film se stával okrajovým žánrem.

Nic na tom nemění ani nostalgické záblesky, co se tu a tam objeví. Expendables jsou přímo reakcí na tuhle pomalou smrt kdysi kralujícího žánru, v níž se parta důchodců ještě jednou blýskla a v dalších třech pokračováních už jen ukazovala, proč jim vlastně ujel vlak. O něco lépe je na tom série Rychle a zběsile, která se v regulérní akční blockbuster potichu transformovala cca v pátém díle a rychle do sebe nasála všechny obvyklé podezřelé - Johnsona, ale i Johna Cenu, řadu méně známých svalovců v rolích záporáků a nakonec se stavil i Jason Momoa nebo Alan Ritchson. Podobné mikrokosmy však mají datum spotřeby a Rychle a zběsile není výjimkou, poslední díl už je v přípravě a jeho kdysi spolehlivý komerční potenciál je nyní ve hvězdách.

Cena a Momoa se zkoušeli uchytit u komiksů, pak točili ambiciózní seriály. Momoa má dobrého agenta a čuch na projekty, John Cena vsadil na vrozený komediální timing, který u podobného giganta málokdo čeká. Nejúspěšnější Dwayne Johnson se rozhodl své akcie utratil kličkováním mezi civilními blockbustery, sebeshazovačnými komediemi, nebo rádoby oscarovými životopisnými dramaty. Marná sláva, publikum ho v odlišných polohách moc nebere. Stejně pšenka nekvete ani Daveu Bautistovi. Ten na streamu zkusil dokonce i romantickou komedii nebo rodinnou sérii, ale pochopil, že publikum po něm chce nadprůměrně hrajícího obra, a tak nabírá svaly do seriálového God of War a mezitím si třeba s Momoou na Havaji střihne buddy movie Wrecking Crew, streamovací spotřebku, v níž může pohodlně vklouznout do devadesátkové nostalgie po jednoduchých až střemhlavých žánrovkách.

Přesně tam nakonec skončí všichni. I Ritchson natočil pro Amazon rodinnou akční komedii Playdate a na Netflixu bodoval náhražkou Predátora jménem War Machine. Sice se objeví v posledních Rychle a zběsile, stejně jako Momoa letos “zazáří” ve třetí Duně nebo ve Street Fighterovi, ale oba drží stream za nohu velmi silně. Důkaz? Ritchson podepsal dlouholetou smlouvu na “televizní” věci s Amazonem a pro Netflix zprodukuje několik celovečeráků. Obojí jsou rámcové dlouholeté smlouvy, které mu zajistí nikoliv pohádkové, ale velmi pohodlné příjmy a donutí ho točit to, co mají jeho gaučoví fandové nejraději. Totéž John Cena (Matchbox na Apple je za rohem, komedie One Attempt Remaining vzniká pro Netflix… atd. atd.), Bautista, pravděpodobně i Cavill, jehož chystaný Highlander je spíš výjimka z pravidla.

Nikdo z těch kluků není ani další Butler nebo Statham, aby si obsloužili svou věrnou základnu fandů v kinech a využívali porcování distribučního medvěda. To je moc práce, oni jsou takhle spokojení, tím spíš, že zakázek nikterak neubývá. Svým způsobem mají tihle bouráci dost příznivců, jenž touží být před velkou malou obrazovkou na streamovacích platformách ujišťováni, že v zaměnitelných retroakčňácích je ještě svět v pořádku, resp. je dostatečně černobílý a primitivní, aby mu stíhali rozumět. Velkej chlápek sejme jiného velkého chlápka, hodný zlého. Přerostlé svaly, přerostlá auta i bouchačky. Takhle to máme rádi a spokojeně s tím překonáme krizi středního věku i důchod. 

To, že se Momoa tu a tam objeví v Duně či jinde, nebo že Ritchson dostane vedlejší roli v něčem důležitějším, nebo si ho pro typu obsadí někdo z indie stáje, jsou jenom náhodné kotrmelce, co se svalovcem v důležité roli pracují jako s atrakcí a exotickým “zvířátkem”. Žádné dostatečně velké dveře, které by těmto hercům slibovaly dlouhodobou a hvězdnou kariéru momentálně otevřené nejsou. Nevylučuje to, že je budete milovat a těšit se na každý jejich film. Jen se musíte smířit s tím, že je častěji najdete v obýváku a nikoliv v multiplexu.

Ale buďme za to rádi. Ono těch průměrných a podprůměrných akčňáků byly plné videopůjčovny i v devadesátkách. A protože jsme měli coby teenageři spoustu volného času, dělaly se nám z nich boule za ušima. Já osobně jsem na ně dneska přísnější, ale nebýt poslušných diváků, co na ně na streamu vždy poslušně kliknou, zřejmě by svalovci vymřeli na nezájem publika. Nemá smysl znovu a znovu doufat, že se do kin vrátí čistokrevné akční filmy - John Wick je stejně tak velkolepým jako osamoceným úspěchem, stejně tak nostalgické romantiky jako Anyone But You. Snaha vyhlašovat po každém takovém vzepětí slavnostní návraty padlých žánrů do kinového mainstreamu je bláhové a naivní.

S radostí tedy vyhlížejte další Reachery a neúnavné (leč už trochu stárnoucí) wrestlery i svalovce v hlavních rolích streamovacích šmakulád. Kdo ví, některé z těch filmů můžou být nakonec koukatelné nejen v sobotu po desáté, ale třeba se z nich vyklube poctivá kultovka. Naděje umírá poslední a z dřívějších zkušeností všichni víme, že tihle pořezové mívají hodně tuhý kořínek.