O filmu Hope je slyšet již od letošního ročníku Filmového festivalu v Cannes. Tento snímek tam soutěžil o Zlatou palmu, tedy hlavní cenu festivalu. A i když jí nevyhrál, upoutal na sebe výraznou pozornost. Především i tím, že do klasické sestavy filmů tohoto festivalu tak úplně nezapadal. Jihokorejský filmař Hong-džim Na měl totiž realizovat lokální variaci hollywoodských blockbusterů, jeho ambice pak potvrdily i plány na celou trilogii. Dokázal nicméně první film potvrdit, že je důvod vysněné trilogii tohoto filmaře věnovat pozornost? A jaká tahle nepravděpodobná festivalovka ve skutečnosti je?

Jak to vidí filmfanouch:

Hope je v mnoha ohledech přesně tím velkým filmem, kterým chce být. Hong-džin Na dokáže servírovat působivou akci, která má energii, nápady a především vlastní rukopis. Potěší také žánrová rozmanitost a fakt, že se film nebojí vedle velkolepé podívané pracovat i s černým humorem. Přestože má Hope 160 minut, díky neustálému střídání různých typů scén dokáže pozornost udržet a ve svých nejlepších momentech nabízí opravdu strhující podívanou.

O něco méně přesvědčivá je samotná mytologie a svět filmu, které zatím působí spíše jako příprava půdy pro další dění. Některé otázky zůstávají nezodpovězené a několik postav působí spíše jako příslib něčeho, co teprve přijde. I přesto Hope funguje jako zajímavá a především řemeslně sebevědomá žánrovka, která dokazuje, že Hong-džin Na má na to natočit blockbuster světových měřítek. Teď už jen zbývá zjistit, zda se jeho velké plány v dalších dílech skutečně podaří naplnit. 

Jak to vidí Crom:

Nejdražší jihokorejský film, který se na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes utkal o Zlatou palmu. Co si pod touto nálepkou představit? Pokud čekáte historické kostýmní drama, jehož výprava by spolykala většinu rozpočtu, budete překvapeni. Hope je totiž čistokrevným akčním si-fi. S důrazem a akci a sci-fi. V jádru komorní příběh o střetu obyvatel malého přístavního městečka s nebezpečnou formou mimozemského života dokázal režisér Hong-džin Na podat takovým způsobem, že vám z toho bude místy padat brada až někam na podlahu. Prvotřídní budování napětí, zběsilá akce, skvělá kamera a zkušené režijní vedení je zárukou té nejlepší možné zábavy.

Nečekejte ovšem klasický hollywoodský syžet. Tohle není Predátor ani Vetřelec. Hope sice zachovává veškeré žánrové propriety, Hong-džin Na si ovšem pohrál s jednotlivými detaily tak, že je lehce vyosil. Místo charismatického hrdiny tak dostáváme neschopného policejního náčelníka, jehož vlastnostem dominuje silně vyvinutý pud sebezáchovy než jakákoli forma hrdinství. K němu se připojí všehoschopná mladá policistka a pitoreskní skupinka místních lovců, aby společně naháněli nečekanou návštěvu z vesmíru (resp. aby před ní téměř 3 hodiny prchali). Nebýt místy slabšího technického provedení, podivného konce a natahovaného akčního finále, šlo by o instantní kultovku. I tak se ale můžete těšit na věci, které v kině jen tak neuvidíte.  

Jak to vidí Spooner:  

Byl by to kandidát na akční náhul roku… kdyby to bylo o 40 minut kratší. Hong-džin Na totiž opravdu servíruje špičkové žánrové řemeslo, jemuž se v mnoha ohledech nedá nic vytknout. V první atmosférické části parádně buduje napětí i strach z neznáma, když ukazuje vzrůstající chaos a krveprolití v ústředním městečku, aniž by ukázal obávané monstrum. Inspirace zahraničními vzory od Vetřelce až po Jurský park je tu evidentní, režisér navíc častokrát žánrové vzorce vtipně podvrací; monstrum tak např. delší dobu nevidíme kvůli tomu, že zprvu srabácký a neschopný hrdina dorazí všude pozdě.

Když už pak po atmosférickém napínání dojde na samotnou akci, je to v mnoha pasážích opravdu adrenalinový nářez, co člověka chytne a ani na vteřinu nepustí. Naháněčky v autech jsou díky parádní práci s kamerou dechberoucí a i následná akce v lese je šťavnatou žánrovou laskominou. Ano, úroveň efektů místy kolísá, Hong-džin Na to však celé servíruje v tak špičkovém blockbusterovém hávu, že to člověk příliš neřeší.

I přesto mě ale Hope zcela nepohltil. Nebyli by to totiž Korejci, kdyby si s přímočarým příběhem žánrově nepohráli a nepřidali mu patřičnou porci nadhledu a sebeparodických prvků. Jenže právě v této rovině působí snímek poněkud roztříštěně a nevyrovnaně. Zatímco jisté vtipné momenty až překvapivě pobaví, v druhé polovině, která už je vyloženě intenzivní hrou o přežití, působí už ale často násilně a dojmem, že si scenáristé vzpomněli na vtipné pasáže až na poslední chvíli. Dalším problémem je, že tu není moc komu fandit a na ústředního policistu jsem se příliš nenapojil.

A pak je tu ona přepálená stopáž – 160 minut je na přímočarou sci-fi o mimozemské invazi prostě moc. Místy toho ani není moc co vyprávět, a tak dochází často k umělému natáhování scén, na což doplácí zejména závěrečná akce. Nemluvě o WTF závěru, kde se najednou začne budovat emzácký lore a který dělá z celého snímku v podstatě intro k mnohem větším věcem. Hope kvůli těmto neduhům nedrží moc pohromadě, stále však zůstává místy lahůdkovou žánrovkou, která má nakročeno k tomu stát se poctivým asijským kultem. 

Recenzi čekejte brzy. Čekání si zkraťte zavzpomínáním na District 9