--

 

Není úplně okurková sezóna, ale celý Hollywood žije dramatem kolem Paramountu, takže sestavovat newsletter není tak jednoduché jako jindy. Protože za ty dlouhé týdny (měsíce), co tohle drama sledujeme, už jste si pravděpodobně vybrali stranu a o její změně vás nepřesvědčí ani důležití lidé přibývající v kempu Ellisonových, kteří mávají svým majetkem a křičí “hlavně nenechte Hollywood znovu zadrhnout, točit se musí dál!”. Jejich naivita nebo navedenost je ve světle aktuálních událostí přímo fascinující, ale co když vás zrovna nezajímá tenhle mergerový desetiboj? Naštěstí je tu malý vhled do aktuálních pravidel hollywoodského marketingu a pro fanoušky Obsession i malé technické okénko. Jdeme na to.

 

 

Co tu máme nového? David po vzoru tatínka, který přestěhoval Oracle do Nashville, vyhrožuje, že Paramount komplet odstěhuje tamtéž, pokud mu kalifornský návladní Rob Bonta, který je hlavní tváří právě probíhajícího soudního sporu, nenabídne nějaké ústupky a kompromisy. Z toho si uděláte obrázek o tom, jak chce Ellison zachovat v Kalifornii pracovní místa a natáčet tu desítky filmů ročně.

 

 

Nejde jen o klasickou taktiku “kdo cukne první”, Larry Ellison přestěhoval Oracle do Tennessee primárně proto, že postavit tu datová centra je cenově dostupné a politicky průchozí. V Kalifornii nebo v Texasu vás nikdo nenechá zastavět hospodářsky či jinak cennou plochu, tamní politici okamžitě narazí na dav s vidlemi. V Tennessee stačí koupit obří brownfieldy na krajích měst, vysát vodu z řeky na chlazení serverových polí a upustit na správném místě měšec s dolary. Hollywood ovšem není IT a na bublině s A.I. zatím sedí spíše opatrně. Davidu Ellisonovi by se filmové studio z “venkova” řídilo špatně, ale na druhou stranu možná počítá s tím, že bude v dohledné době ty blockbustery spíše renderovat než točit, pak by se mu volné tokeny od tatínka určitě hodily. 

Aktuálně však stěhování, o kterém jsem psal už minule, využívá jako zastrašovací taktiku. Spousta podobně bohatých lidí mu na to skáče a snaží se přesvědčit politiky, aby nedráždili hada bosou nohou. Hollywoodské organizace a cechy se spíš bouří, řada z nich opakovaně chtěla od Ellisona prognózy a plnění slibů, ale zatím je vše pouze na papíře.

 

 

Ve hře jsou nejen stamiliony, které Ellison bude muset navíc zaplatit akcionářům, když se merger oddálí. Pokud se mu nepovede akvizici dotáhnout do června, což je se začátkem soudu 2. března skutečně na hraně, má Warner Bros. Discovery nárok na odstoupení od smlouvy a bolestné ve výši 7 miliard dolarů. Ellison by tak mohl skončit s cca dvanáctimiliardovou sekerou (včetně peněz, co už v rámci odstupného vyplatil Netflixu) a prázdnýma rukama. To nejsou moc hezké vyhlídky. Politické klima ale zatím stále hraje pro něj, takže očekávejte drahou mediální kampaň, co bude brnkat na strunu byznysu a pokroku. Otázkou je, zda má ovlivnit veřejné mínění, které už je k podobným byznysům vyloženě podezřívavé a na podmazávání politiků i citlivé vzhledem ke zmíněným datovým centrům, co rostou v sousedstvích jako houby po dešti.

Do karet Ellisonovi nehrají ani blížící se primárky, nebo nedávné prolomení limitů pro vlastníky kabelovek (FCC zjevně pracuje pro firmy, nikoliv pro lidi), které velmi rychle povede k dalším mergerům a navýšení předplatných, což lidé pocítí na vlastních peněženkách dřív, než se tohle téma na jaře začne probírat u soudu s Paramountem a Warnery. Zkrátka dlouhá řada nešťastných příhod. Němci mají pro moje aktuální rozpoložení moc hezký výraz Schadenfreude. Jen škoda, že tohle neštěstí zasáhne spolu s Davidem i tisíce zaměstnanců Warner Bros. Media a Paramountu.

Chtěli jste si zajít znovu na Odysseu a zjistili jste, že IMAX zrovna v případě sedmdesátimilimetrové, stále beznadějně vyprodané projekce, záhadně zvednul ceny? Inu, tradiční poptávka a nabídka. Těch analogových megaprojektorů je skutečně omezené množství a nové nikdo nevyrábí. Snaha stavět je ze starých kusů a vyřazených součástek tu ovšem je, mezi dvěma posledními nolanovkami se počet amerických IMAXů vybavených tímhle “muzejním” kouskem zvýšil o třetinu. Ideálně by mělo přibýt ke stávajícím 40 kouskům ještě třicet, ale to je prý běh na dlouhou trať.

 

Odyssey každopádně čeká premiéra v Číně ve… 20 tisících sálech (nikoliv kinech), což zahrnuje cca 90 % všem IMAXů v zemi, což je mimochodem dalších 800 sálů, drtivá většina z nich je ovšem digitální. Předprodeje jsou velké, ale v zemi momentálně vládne Spider-Man (utržil tu za 16 dní přes 200 milionů dolarů, což je vysoce nadstandardní). Odyssey si odtud po dnešní premiéře může odvážet vyšší desítky milionů dolarů, k producentům se ovšem dostane cca jen asi čtvrtina utržených peněz. Pořád jde o jeden z klíčových trhů. Nejvíc Odyssey mimo USA utržil ve Velké Británii (68M), Itálii (51M) a v Německu (40M).

O proměnách marketingu už jsem psal před pár lety, ale opakování je matka moudrosti. Zvlášť u příležitosti čtyřicetiletého výročí Top Gunu, u něhož Tom Cruise sjezdil celý svět a dokázal, že síla globální mediální kampaně je nezanedbatelná. Stovky herců ho v následujících letech proklínaly, protože k několika týdnům na place musí přičíst další týdny strávené v letadlech, hotelích a všude mezi tím, aby během několikahodinových maratonů odpovídaly na stále stejné otázky, doširoka se usmívaly a zvýšily tak šance na mamutí tržby.

Až na to, že tohle je aktuálně ten pohodový scénář. Nechci teď ani na minutu, abyste ty pohádkově placené celebrity nějak litovali, ale tzv. press junkety jsou čím dál tím méně důležitou součástí blockbusterové propagace. Pořád existují, takže si nemyslete, že se jim hvězdy vyhnou, ale zároveň je agenti i zástupci studií nahánějí do podcastů, youtubových show a nejrůznějších “aktivací”, kdy se musí nebohý herec postavit doprostřed muzea voskových figurín a předstírat, že je jednou z nich, aby následně na procházející bafnul. Nebo se schovává za maskou postavy v Disneylandu, překvapuje jinou celebritu v talkshow, dojde do místní nemocnice, nebo zajede k výdejnímu okénku In-N-Out burgeru.

 

Je s tím mnohonásobně víc práce než s pětiminutovou tlačenkou v talkshow, co se natáčí za kopcem, ale to už je holt realita dnešní doby. Několikahodinový maraton stále stejných otázek byl rájem ve srovnání s dvouhodinovým podcastem, kde musíte místo opakování naučených frází a historek z natáčení přijít i s vlastními myšlenkami, jakkoliv vás jistí agent sedící jen pár centimetrů za okrajem záběru.

Co víc, dříve podřízená role moderátora/novináře se obrací, protože u těch opravdu důležitých podcastů nejste za hvězdu vy, je jí ten, ke komu jdete na návštěvu. Vy se musíte podřídit dynamice a atmosféře pořadu, takže občas musíte spolknout kromě pálivé papričky i fakt, že moderátor má jiné politické cítění, bude do vás valit odlišný světonázor či náboženské cítění, nebo bude okopávat vaše citlivá místa (ne doslova).

 

 

Jistě, herci hrají, takže to většinou nějak ustojí, pokud to není jejich první rodeo. A režiséři většinou raději zůstanou doma. Existuje sice pár podcastů, kde je to přátelák s kamarády z branže, čím dál tím víc ale na špičce soupeří “autentické” pořady, v nichž mladí chtějí vidět hvězdu, jak se svlékne z kůže (ne doslova!).

Možná vás nepřekvapí, že do takových Tom Cruise rozhodně nechodí.

Jestli už jste Obsession viděli, určitě vám utkvěl v hlavě záběr, v němž hlavní hrdina Bear zlomí větvičku, vysloví své přání a podívá se směrem k domu, do něhož před chvílí odkráčela jeho láska. A ona tam stojí. Dokonalá černá silueta v nočním šeru rámovaném pouličním osvětlení. Zlověstná, temná a prázdná.

Není náhodou, že tenhle “a sakra” záběr dokonale funguje jako významový i vizuální prvek. Režisér Curry Barker ho měl v hlavě dlouhé měsíce před tím, než byl snímek odmávnut do výroby. Tak moc, že hned ve spolupráci s kameramanem začal pracovat na tom, aby zrovna tenhle moment dokonale prodal. Teď si jistě řeknete, že něco podobného můžete díky komputerizované fotografii a dnes i videu natočit i na běžný telefon. Prostě se vám ten zázrak dynamického rozsahu “dopočítá” způsobem, ze kterého mají opravdové kamery mžitky před očima.

 

 

Což ale není úplně pravda. Pokud chcete tenhle záběr zaznamenat v kvalitě, která neudělá ostudu na velkém stříbrném plátně, musíte si to odmakat. Tím nechci říct, že by Curry Barker a kameraman Taylor Clemons nepoužívali moderní technologie. Previz téhle scény ostatně vzniknul tak, že se 3D skenerem nabrala generická lokace, následně se všechno poskládalo do assetů v Blenderu a vyrenderovalo v Unreal Engine, aby měl Curry dokonalý vizuál po ruce na iPadu v den, kdy se šlo natáčet.

Rekonstruovat tuhle virtuální scénu v reálu ovšem není zas taková videohra. Začíná se tím, že se “vypne” všechno světlo v okolí. Pouliční lampy se nahradí plně ovladatelnými zářivkami. Dům se celý zezadu nasvítí obřím skylightem, aby vynikla jeho silueta. Další malé zdroje se strategicky rozmístí kolem (viz náčrtek). Začínáte s absolutní tmou a doslova malujete světlem a protisvětlem pak vykrýváte nežádoucí stíny. Sledovat osvětlovače, jak “renderuje” záběr v reálném čase a nastavuje světla, je fascinující podívaná. Většina komparsu tuhle část natáčení nesnáší, protože způsobuje dlouhé prostoje a čekání, ale kdo je technický hračička, tomu bych doporučil navštívit natáčení právě kvůli tomu. Je to velká magie, když to vidíte poprvé a nikam nespěcháte. Navíc pak už v hledáčku vidíte onen “cinema look”.

Clemons celý film nasvítil velmi rafinovaně, s použitím rychlých objektivů, nízkého ISO, ale hlavně krásných přechodů mezi světlem a stínem. Ano, můžeme hudrovat nad tím, že je to další tmavý film nasvícený svíčkami, ale v tomhle případě a s ohledem na žánru to absolutně dává smysl. O to víc vynikne, když vidíte Obsession v kině s kvalitním projektorem nebo z fyzického média na OLED televizi, kde dynamický rozsah může zazářit a neztratí se v rozmazaném šeru, nebo nedejbože artefaktech. Tenhle film je temný a měli byste na něj koukat potmě. Ideálně se svou drahou, co se na vás láskyplně tiskne.

Bob Iger spolu s Joshem Kushnerem (ten snesitelnější z Kushnerů, ať už to znamená cokoliv) koupil basketbalový tým L.A. Lakers. Hodnota celého týmu je 12,5 miliardy dolarů, oni koupili kontrolní balík akcií (pravděpodobně 70 %), navíc napůl, takže musel Bob sáhnout do kapsy pro cca 4,5 miliardy dolarů. Tak alespoň se nebude v důchodu nudit. A kdyby ano, může si přečíst na podzim životopis Boba Chapeka Behind the Castle Walls. Tam budou asi hodně zajímavé pikošky.

 

Paramount a Netflix obnovují pětiletou licenci na Seinfelda, ta původní, která Netflix v globálních streamovacích právech stála 500 milionů dolarů, měla vypršet prvního října. Netflix si nedávno znovu pořídil i Friends, takže Ted Sarandos utrácí na všech správných místech, jak mu algoritmus radí. Paramount si koupil práva pro svoje kabelovky, takže do kasičky producentů (a Sony Pictures Television) přistane pěkně tučná sumička. 

 

 

Matthew McConaughey se svěřil, že tantiémy (residuals) z romantické komedie How To Lose a Guy in 10 Days, mu pořád ještě platí nájem. U filmu z roku 2003 podepsal mimořádně výhodnou smlouvu, která mu zajistila i podíl na prodeji DVD a televizních práv. Pokaždé na jaře dostává velkou obálku, protože lidé stále film kupují jako dárek k Valentýnu, nebo si ho objednají na některé z digitálních půjčoven.