Paweł Pawlikowski je na evropské festivalové scéně hojně skloňované jméno. A nejen zde, neboť polský autor svým pravděpodobně nejhlasitěji přijatým titulem Studená válka zaujal i Americkou filmovou akademii, byť z toho zlatá soška nakonec nebyla. Pawlikovski nicméně pravidelně navštěvuje festivalové přehlídky a dvakrát bodoval i v Cannes, přičemž poslední ocenění za režii získal za snímek Domovina. Ve Varech jsme měli možnost tento titul zhlédnout a pokochat se i uměním kameramana Łukasze Żala, jenž se díky Zóně zájmu či Hamnetovi dere po bok Hoytemy či Lubezkiho. Ohlasy byly nadšené až extatické. Tak co na film říkáme my?

Jak to vidí Rimsy:

Napotřetí už kombinace Pawła Pawlikowskiho s Łukaszem Żalem nevede k souznění vtahujícího vyprávění s okouzlujícími obrazy, nýbrž zůstalo jen u toho druhého. Żalova kamera stále maluje nádherné kompozice a z estetického hlediska novinka vypadá skutečně krásně. I díky standardně střídmé stopáži je tudíž možné nechat se desítky minut ovívat vizuální stránkou a nic dalšího neřešit.

Což pro leckoho asi bude rozumná varianta, jelikož napojit se na velmi specifické vyprávění z Německa konce 40. let není snadné. Pawlikowski nechává své nečitelné postavy odměřeně až podchlazeně odkazovat na Goetheho či Bacha a v příběhu se univerzální přesahy hledají vcelku těžko. Není to nemožné, hrozba rozdělené společnosti se nad námi dnes vznáší podobně jako dříve, ačkoli nejde o tak čitelnou distinkci jako mezi Východem a Západem. Přesto však Ida i Studená válka nabídly bezesporu působivější souhru obsahu a stylu.

Jak to vidí Jokolo:

Łukasz Żal z hlediska vizuálního opět předvádí dechberoucí práci. Domovina se sice většinu času opírá o statické záběry, ty však diváka nutí hledat v předkládaných obrazech významotovorné prvky, jichž je celá řada. Pawlikovského režie je v kombinaci s kamerou opět pastvou pro oko, staví na precizní přípravě a pečlivé práci s detailem i velkými celky. Potud je Domovina jistě výjimečným dílem.

Z hlediska tematického ovšem přichází pro diváka práce mnohem nesnadnější. Za vzletné proslovy a filosofické bádání lze schovat mnoho podnětných myšlenek a je zcela na divákovi, jestli se množstvím nahozených témat nechá vtáhnout či ukolébat ke spánku. V jádru ovšem stojí nakonec vcelku jednoduché, přesto podnětné rodinné drama, jež může sloužit jako alegorie na rozdělenou společnost i náročnost jejího slepování. Postava Thomase Manna a filmařsky vděčné období poválečného Německa k tomuto zkoumání přímo vybízí, ovšem o jednoduchou či zábavnou podívanou se většinu času opravdu nejedná. Nedoporučuji jako pátou projekci za den. 

Jak to vidí Spooner:

Kdybychom v redakci vyhlašovali vítěze za nejlépe nasnímaný film z Karlových Varů, Domovina by byla zřejmě jasným vítězem. Mistrovská kamera a brilantní obrazové kompozice Łukasze Żala berou dech minimálně stejně jako v případě Studené války či Zóny zájmu. Je proto škoda, že po několika dnech od projekce je kamera téměř to jediné, co člověku z Domoviny zůstane v paměti. Líbil se mi sice ponurý feeling poválečného Německa a hezky znázorněná rozdílná atmosféra mezi oběma částmi, a stejně tak se musí opět vyzdvihnout perfektně soustředěný výkon Sandry Hüller. Zbytek je ale dokonale odměřená a chladná nuda.

Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaký snímek po příběhové či emocionální stránce tak moc minul a nevyvolal ve mně takřka nic. Domovině se to však bohužel podařilo. Nemám pochyb o tom, že řada intelektuálních cinefilů a čtenářů Thomase Manna si tuto dobovou road movie užije a Pawlikowski si natočil přesně to, co chtěl. Za mě je to však snímek, v němž je toho i přes krátkou stopáž poměrně málo a zůstává pro mě hlavně akademickým cvičením, na něž jsem se nedokázal ani na minutu napojit.