---  

Další týden je úspěšně za námi a stalo se toho skutečně dost. Nejen v Hollywoodu, ale i v tom našem stojedničkovém klonu, který v druhé půli prázdnin čeká řada zlepšováků. Ten jeden mám pro vás hned teď. Když zadáte do prohlížeče adresu hollywood101.cz, automaticky vás to přesměruje sem na Substack. Proč taková novota bezmála čtyři roky po spuštění? Berte to jako symbolické dospívání malého projektu, který bude mít dost možná brzy i subdoménu. Co se na ní bude skrývat? Nechám vás hádat. Nebojte, čekání už je skoro u konce. A musím sdílet newsletterové bratry ve zbrani.

 

 

Stejně jako občas někdo odkáže na nás, musím opět chválit Radka Veličku, který v Kanadě píše, až se mu práší od klávesnice. S notným předstihem na amerických festivalech nakoukává zajímavé věci a dělá rozhovory se zajímavými tvůrci. Ozdobou jeho psaní je aktuálně týdenní speciál věnovaný bitkařině The Furious. Nejen že měl Radek recenzi mezi prvními, ale má i rozhovory s lidmi, co za tímto netrpělivě očekávaným revenge nářezem stojí. I díky němu a jeho dojmům z předsunutých US premiér asijských věcí vím, na co se mám při rešeršování knížky o filmových bitkách těšit nebo netěšit. Jakkoliv se třeba na výjimečnosti The Furious úplně neshodneme, je vždycky fajn si popovídat s někým podobně “nakaženým”. Tak doufám v úvodu dalšího newsletteru, že i vy máte ve svém okolí dost kamarádů, co jsou do filmu stejně hrr jako vy.

 

Nejen Netflix, ale v zásadě všichni streameři mají v posledních letech potíže s udržením úspěchu svých seriálů. Teď má tento syndrom dokonce i své vlastní označení - sophomore slump. Což je tedy nový termín jen v kontextu televizní tvorby, protože např. ve sportu nebo ve vzdělávání jde o řádně prostudovaný termín, kdy po prvním fantastickém roce následuje útlum ve výsledcích - člověk ztratí motivaci, trochu usne na vavřínech. Jak s tím souvisí, že u Netflixu mají letos větší vrásky než obvykle?

 

Akcie Netflixu jsou o desítky procent níž, než před ohlášeným a zmařeným mergerem s Warnery. To je logicky průšvih, ale vždycky se můžete utěšovat počty předplatitelů a masivní sledovaností svých zaručených hitů, ne? U celovečeráků už to drahnou chvíli neplatí, Netflix ne a ne naťuknout jakoukoliv zlatou žílu. Potíže ale začaly být i se seriály. Dlouhé odstupy mezi sezónami a čím dál tím nepřehlednější rozhraní způsobilo letos, že celá řada comebackových hitů zažívá mimořádně hořkou kocovinu. Na Bloombergu k tomu mají nepříliš radostný graf. Netflixu mizí zaručené rodinné stříbro pod rukama. Není divu, když často na hlavní stránce, která v půlce loňského roku zažila masivní redesign, často ani všechny novinky nenajdete.

 

Jako liška v kurníku Netflix krade nalevo napravo (krade = přeplácí a nakupuje). Katalogovky národních kinematografií, studiové archivy, youtuberské celebrity, podcasty. Nic není svaté, ale vše ve jménu snahy oslovit svých 350+ milionů předplatitelů. Není divu, že se vše drobí a přes každotýdenní přídavky už není kde upozorňovat na nový obsah. Často skutečně přijde druhá či xtá sezóna oblíbeného seriálu, ale algoritmus usoudí, že zrovna vy o tom vědět nepotřebujete. Najdete ji omylem o pár dnů či týdnů později a jste z toho trochu na větvi, zvlášť když si pak přečtete, že její čísla jsou pouhým stínem předchozích sezón.

 

Je to problém, protože Netflix je u svých zásadních IP zvyklý i na to, že návrat seriálu probudí zájem i o předchozí sezóny. Někde se to daří (Stranger Things, Wednesday, Emily in Paris), jinde nová sezóna prošumí a s ní definitivně klesnou “akcie” seriálu jako takového, což často přispěje k okamžitému zrušení. Programoví ředitelé Netflixu, a že jich tam je, ujišťují o falešně vykonstruovaném problému. Nic takového jako blues druhých sezón prý neexistuje. Prostě je teď trochu víc sucho (na nekonečném přísunu adaptací Harlana Cobena to ale patrné není, že?), ale zase se to spraví. Historická čísla zbavená PR rtěnky však mluví jasně, hned několik dříve veleúspěšných seriálů pohořelo. U některých dokonce Netflix zbaběle provedl binge drop a ani je nerozseknul na půlky nebo třetiny.

 

To ovšem ještě víc umocnilo proluku mezi jednotlivými sezónami. Když slupnete seriál za jeden večer, musíte pak čekat dva, tři roky, než se vám oblíbení hrdinové vrátí. To je zatraceně dlouhá doba. Na druhou sezónu vyhypovaného One Piece se čekalo dva a půl roku. I když se Netflix snažil topit pod kotlem remastery animovaného originálu, stejně mu odpadlo 30 % diváků. Jaký to kontrast proti stoupající sledovanosti konkurenčního (HBO Max) doktorského dramatu Pitt, kde je patnáct epizod servírováno týden co týden a premiéra další sezóny se stíhá do roka a do dne. Diváci tak musí čekat jen cca 35 týdnů.

 

 

Co mi to jen připomíná? Ach, klasické televizní seriály devadesátých a nultých let, kdy jste prošli konkurenčním bojem na network TV, odvedli solidní první sezónu, a pak dostali objednávku na další tři. Mohli jste si v klidu užít kreativní svobodu ve druhé sezóně (proto taky druhé sezóny řady tehdejších seriálů patří mezi ty vůbec nejlepší - žádný strach z předčasného zrušení, větší budgety a “klid na práci”), nasypali jste 22 epizod a hned po dotočení druhé sezóny jste šli psát, abyste za pár týdnů mohli začít práce na třetí. Seriáloví herci tehdy neměli čas utíkat v pauzách k filmu, protože žádné výraznější pauzy nebyli. A diváci se mohli těšit na návrat oblíbených hrdinů v podstatě po půl roce od skončení sezóny.

Podobný luxus a skálopevné záruky už se nikdy nevrátí. Teď je na čase najít rozumnou rovnováhu. Nebo natáčet uzavřené minisérie či sezóny bez zbytečných cliffhangerů, abychom při předčasném zrušení celého projektu nemuseli vzteky bušit pěstmi do zdi.

Volby nového starosty (nebo starostky) Los Angeles byly a jsou o podlézání Hollywoodu. Mnohem víc se nyní i v nefilmových médiích řeší, jak moc z továrny na sny utíkají lidé. Ne nutně za lepším, prostě jdou tam, kde se filmy a seriály doopravdy točí. O tom, že město andělů je už spíš turistickým skanzenem, jsem psal mnohokrát. Guvernér Gavin Newsom se snaží kontrovat výsledky vratkového programu, který rozdal bezmála 200 milionů dolarů čtyřem desítkám produkcí, mj. animáku Donkey, což je spinoff Shreka (nějak toho Murphyho do pětky přemluvit museli), nové pixarovce, nebo chystanému projektu Bena Afflecka Gingerbread Men. Rekordmanem je tajemný projekt od Warnerů, který získal dokonce 42 milionů.

 

V konkurenci jiných států v USA i mimo něj, však Kalifornie tahá za kratší provaz. Objem vratkového fondu je průměrný, v Kalifornii vás drží zpátky vyšší náklady a hlavně značná míra byrokracie. Stát sice investoval 21 milionů dolarů, aby se reboot Pobřežní hlídky točil tady a nikoliv v Austrálii, ale úředníci pak dělali filmařům ze života na pláži takové peklo, že se málem projekt znovu stěhoval i s rizikem, že bude muset státní pobídky vracet.

Jiné projekty takovou trpělivost neměly. Např. reboot Scrubs se netočil jako originál v opuštěném špitále na kraji L.A., ale stěhoval se do kanadského Vancouveru. A takových stále přibývá. Ještě před pár lety, před stávkami a požáry, si mnoho tvůrců myslelo, že musí bydlet v Los Angeles a být “u toho”, jinak skončí mimo hlavní proud a zapomenutí, zatímco kolona pojede dál. Teď se ukazuje, že musíte být buď námezdný nomád, ochotný cestovat za prací kamkoliv a kdykoliv, nebo si musíte vybrat jeden z potenciálně zajímavých produkčních hubů a přisát se na něj. I tady však hrozí riziko, že vám do toho politici hodí vidle, stačí se podívat na chřadnoucí čísla v Georgii, kterou v posledních letech přejely pobídky z jiných amerických států, ale zejména pak z Londýna i jiných evropských metropolí.

Ať už bude Los Angeles šéfovat kdokoliv, hollywoodskou prosperitu a pečené holuby už to do městských ateliérů nepřinese. Ale znáte to, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Před pár měsíci jsem tu z legrace napsal, že si buď pořídím farmu v Alpách, odkud budu ukrytý mezi ovcemi pozorovat poslední dny boje lidstva proti povstanuvším robotům, nebo že si na stará kolena koupím nějaké kino na maloměstě a budu dělat důchodcům přednášky o starých zlatých celuloidových časech.

Pravděpodobnost obou scénářů je dost nízká, ačkoliv tu robokalypsu bych určitě nevylučoval. A někdo se mi dokonce i ozval, že by chtěl taky kino koupit (díky, Marku… doufám, že ti to klapne!). Nechal jsem to celé pár měsíců spát, ale teď jsem narazil na reportáž o dvou amerických snílcích, co si vzali úvěr na milion dolarů, aby koupili nejstarší drive-in kino v USA. Je to tedy v zásadě kus louky s promítací kabinou, kuchyňkou a záchodky. Ale má to historii! V reportáži majitelé hezky vypisují, co všechno musí poplatit a vydělat, aby nemuseli jíst každý den půl konzervy fazolí z mikrovlnky. Podle těch čísel je podezírám, že na víc jim peníze nezbudou. Navíc mají na drive-in netradičně otevřeno celoročně, protože jinak by se neuživili.

 

 

Je to solidní reality check, ale zároveň ukázka toho, že když ty filmy milujete, budete doslova jíst trávu u silnice (té tam mají dost), abyste se toho snu o vlastním kině udrželi do posledního dechu. Zrovna v USA teď dochází u kinařů ke generační krizi, kdy stárnoucí kmeti za promítačkami zkoušejí udat svá kina mladší generaci, ale nikdo nemá na to, aby je koupil, případně si to po finanční rozvaze rychle rozmyslí, protože většinou ani nestihne splácet úvěr, natož aby vydělal na chleba. Od Covidu zmizelo cca 6000 kinosálů, 800 kin jako takových. I proto roste podíl PLF na tržbách. Je víc velkých prémiových kin s dražšími lístky, ubývá zejména lokálních jednosálovek a multiplexů v soukromém vlastnictví.

Myslete na to a podpořte svého lokálního kinaře. Já zašel za Jirkou Flíglem do Aera, když promítal asijskou kultovku Zu: Warriors from the Magic Mountain. Proč? Protože to nikdo jiný neudělá. Promítal, aby si udělal radost a těm pár desítkám lidí zařídil osvětu či hezký večer. Podobně to za pár týdnů provede i s Hard-Boiled, servírovaným z fantastického 4K remasteru. To kdybyste náhodou neměli v pondělí 20. července do čeho píchnout.

Naše milovaná i nenáviděná Tilly Norwood má konečně hlavní roli. Ale počkat, nepřetahují se o ní talentové agentury celého světa, dokonce ani exekutivci velkých studií. To si jen Particle 6, na jejíž discích Tilly odpočívá, když ji zrovna nehoní virtuální paparazzi, produkuje vlastní film Misaligned, na němž bude spolupracovat třicítka přetrénovaných profesionálů ze “starého světa filmu”, která vdechne život příběhu o dospívání virtuální hvězdy. Ano, Tilly bude hrát samu sebe, ať už to znamená cokoliv. Příběh se odehrává v tzv. Tillyverse, kde Tilly hledá své “já”. Zlovolný bot z darknetu ji přesvědčí, aby přeťala své okovy, přepsala svůj příběh a stala se lidštější. Jakmile se jí to začne dařit, stane se nejslavnější celebritou na světě. Lidé budou chtít být jako Tilly. Tilly bude chtít být jako lidé.

Jestli tohle není jeden velký, důkladně promyšlený prank, tak mám opravdu o způsobilosti lidstva přežívat na téhle planetě velké pochybnosti. Jak jinak než podobnou myšlenkou zakončit dnešní newsletter?

Comcast si v Británii koupil něco “malého”. Tamní ITV je největší komerční britská TV. Spolu se Sky, kterou už Comcast vlastní déle, teď dosahuje kombinovaný podíl sledovanosti 17,6 % (YouTube má ještě o procento víc). Američané si tímto koupili defakto pětinový koláč britské televize, komplet se spoustou cenných televizních IP za pouhopouhé dvě miliardy dolarů. Na trhu už zůstávají jen dva lokální hráči - BBC a Channel 4.

 

U příležitosti 250. narozenin USA se v New York Times zeptali 3000 respondentů na otázku “jaký film vám nejvíc připomíná současnou Ameriku”. Nejčastější odpověď? Samozřejmě Idiocracy (Absurdistán) - dvacet let starý snímek, v němž se dva veleprůměrní jedinci podrobí hibernačnímu testu a probudí se o 500 let později, aby zjistili, že Amerika děsně zhloupnula a oni jsou najednou nejchytřejšími lidmi na světě - se všim dobrým i zlým, co to přináší. Vida, nemuseli jsme čekat pět set let. Úplně stačilo těch dvacet…