Vary pokračují, počet nakoukaných filmů přibývá raketovým tempem, ale stejně tak i počet drinků s přáteli a naše únava. Nikterak nám to však nebrání v tom se na filmy dál vydávat a přinášet vám informace o tom, jaké snímky se vyplatí chytit a které ohlasy z Cannes potvrzujeme či vyvracíme. A nezapomeňte nám i vy dát vědět, co letos nejvíc odrovnalo vás. Vary ještě nekončí a sály jsou teď prázdnější, tak hurá do kina.

Duch v cele

Nejen ambiciózními dramaty živ je ve Varu člověk, porci pořádně šílené a krvavé podívané zde proto zastal zejména indonéský Duch v cele. Jedná se o ideální půlnoční materiál, který ale přeci jen klame tělem. Z mixu hororu o nadpřirozené entitě masakrující vězně a řízného akčňáku se totiž nakonec vyklubala černá komedie, která často sklouzne až do vod totálně ulítlé parodie. Bitka ve stylu Raidu se tu tak během vteřiny dokáže změnit v šílené taneční číslo, místo tvrdého úderu přijde trapný držkopád a brutální výjevy na zavražděné jsou přepálené do těch nejabsurdnějších výšin.

Duch v cele rozhodně ví, jak diváka překvapovat a i díky tomu je poměrně šťavnatou a osvěžující festivalovou jednohubkou. Zároveň ale nedrží moc pohromadě, děj je možná až příliš hloupý a postavy jsou dost nevýrazné. Asijský brutální kult tak z tohoto kousku nevyroste, i přesto ale bez problémů zabaví. (Spooner)

Cantona

Fotbaloví fanoušci si letos ve Varech přišli na své a ani je moc nemuselo mrzet, že se zde moc kde neměli kouknout na mistrovství světa ve fotbale. Kromě povedeného Zápasu století totiž mohli zajít také na portrét legendárního fotbalisty a věčného průšviháře Erica Cantony. Jeden z nejproblémovějších i nejlepších hráčů 90. let stál u vzestupu Manchesteru United a právě na jeho životní kapitolu v legendárním klubu se dokument zaměřuje.

Snímek se soustředí na jeho největší průsery, úspěchy a takřka otcovský, i když značně komplikovaný vztah s trenérem Alexem Fergusonem. Právě v této linii je snímek nejsilnější, stejně jako v rozebírání Cantonových největších skandálů a vnitřních démonů, kvůli nimž se stal postrachem (nejen) anglických trávníků. Větší sondu do Cantonova soukromí či osobních tajemství tady ale nečekejte, zde se opravdu rozebírá zejména jeho fotbalová kariéra. Díky Cantonově nepřehlédnutelné osobnosti a svižnému tempu to však vlastně stačí. (Spooner)

Papírový tygr

James Gray Hollywoodu nadělil už několik táhlých filmů, které měly daleko od doslovnosti, zato vhodně pracovaly se symbolikou a melodramatickou atmosférou. Proto je odklon od tohoto přístupu v Papírovém tygrovi dost osvěžující, neboť jeho kriminálka, která si zasoutěžila v Cannes, je až udivujícím způsobem klasickou žánrovkou o dvou bratrech, kteří se nechtěně připletli do světa zločinu.

Výkony Drivera a Tellera jsou adekvátní tomu, co od nich čekáme, zatímco Johansson je ve své roli trošku upozaděná, mnohdy v emocích až příliš elevovaná. Papírový tygr se ale většinu času může opřít o zručně vybudovanou retro atmosféru a až hitchcockovskou patinu. Mnoho scén je skutečně silných, film výborně pracuje s hudbou, čímž mnohdy připomíná éru klasického Hollywoodu. Od Graye by člověk možná čekal maličko větší hloubku, ovšem lze se spokojit i s velmi povedenou retro kriminálkou, kterou Papírový tygr jistě je. (Jokolo)

Šťastná rodina

Vedle Fjordu se ve Varech, konkrétně v Hlavní soutěži, představilo také švýcarské drama Šťastná rodina. To vypráví o matce samoživitelce, která pracuje od rána do noci, aby uživila své dvě děti, po osudové chybě jí jsou však stejně odebrány. Úvod a realistické pojetí celé situace lákají na další tíživý i nečernobílý boj se sociálním systémem, místo toho se ale tvůrci vydají trochu jiným směrem. Zaměřují se zejména na psychiku matky, která je schopná pro získání svých dětí zpět udělat cokoliv a uchýlí se k opravdu zoufalým krokům.

Zápletka se tak v druhé polovině vyvíjí způsobem, jenž mi příliš nesedl a začal kupit jedno absurdní rozhodnutí hlavní postavy za druhým. I když se jedná o neveselou psychologickou sondu s místy takřka hororovým nádechem, postupem času mě ústřední postava i úmysl režie bohužel čím dál víc ztrácely. Po stránce atmosféry a hereckých výkonů nejde počinu co vytknout, kvůli stagnujícímu scénáři toho ovšem nakonec řekne mnohem méně, než chtěl. (Spooner)