Podruhé na vás pomyslně máváme od horkých pramenů se stručnými hodnoceními titulů, k nimž jsme se zatím dostali. Někteří z nás zatím za klávesnici příliš neusedli, ale uvidíte, že v příštích dnech se dočkáte i dojmů od jiných psavců. A samozřejmě i na ty nejočekávanější hity se také později dostane, zatím ale nabízíme další pětici filmů, které vás při pročítání programu možná ani nezaujaly, přitom však stojí za pozornost. Posuďte sami.

Vyvolený

Polský režisér Tomasz Mielnik vnesl do klasických karlovarských dramat velmi svěží vánek. Jeho Vyvolený je totiž absurdní variací na stejnojmenné klasické dílo od Thomase Manna, které pojednává o pouti papeže Řehoře na Svatý stolec. Mielnik se ovšem vyhýbá čemukoliv očekávanému či vážnému. Jeho Vyvolený je nesmírně hravé dílo, které si hraje s vypravěčskými postupy a namísto historického dramatu se divákovi lehce podbízí absurdním vtipem, loutkohrátkami či nápaditou animací.

Pouť Gregoria v sobě sice má některá hluchá místa, kdy humor není tak ostrý a vyprávění tolik neodsýpá, množství nápaditých sekvencí to však zdárně vyvažuje. Interakce mezi některými postavami jsou skvěle vyponintované, a zápletka navíc zábavně graduje. Zasazení historické výpravy do andersonovsky laděné satirické žánrovky je tak většinu času krásně originální dílko. A nejlépe uděláte, když s úvodními titulky zavřete oči. Budete se totiž moci zaposlouchat do bezmála nádherného soundtracku, který vyprávěnku doprovází, a navíc vás čekají mnohá překvapení v tom, kolik slavných jmen se v tomto maličkém projektu objeví. Roztomilá perla. (Jokolo)

Bára Basiková

Cenami ověnčená dokumentaristka Helena Třeštíková je zárukou nejen značné řemeslné kvality, ale možná i určité machy, s níž svá časosběrná sledování zpracovává. Po několikaleté odmlce se vrací s tvarem, který působí rozhodně svěžeji nežli její poslední celovečerní díla Anny či René – Vězeň svobody. Díky sledování napříč několika dekádami dokázala vytvořit nečekaně životný a tematicky bohatý portrét Báry Basikové, navazující už na čtvrt století staré televizní dílo Bára B.

Známou a úspěšnou zpěvačku představuje jako ženu s nelehkým osudem, jež se neustále vrací k minulosti – ať už k tomu, co fungovalo (kapely Precedens a Stromboli, muzikál Jesus Christ Superstar), anebo k tomu méně vydařenému (tři manželství, v nichž se problémy často opakovaly). Jako umělkyně i matka přitom svůj vlastní hlas hledá těžko, což vyjadřuje i méně známá či výrazná sólová tvorba. Přiměřeně dlouhý a svižný portrét se tak obecněji vztahuje k mediálnímu obrazu populárních osobností či úskalím kloubení pracovních povinností s těmi rodinnými. Nadstandardně zdařilá práce. (Rimsy)

Znenadání

Očekávání se tentokrát naplnila a japonský hodinář Rjúsuke Hamaguči dal opět dohromady pečlivě odladěný stroj, který funguje po celou více než tříhodinovou stopáž. Podobně jako v Drive My Car má klíčovou úlohu divadlo, jehož transformační účinky okusí lehce vyhořelá ředitelka domova pro seniory. Spřátelí se s režisérkou experimentálního představení a jejich krátký, ale intenzivní vztah nabídne divákům řadu neopakovatelných zážitků – od pečlivě vyargumentované přednášky o neduzích kapitalismu až po mlsání instantních nudlí při východu slunce.

Hamaguči spojuje Francii s Japonskem, vnitřní s vnějším, doslovnost s eliptičností a přízemnost s magií. Unikavé, těžko uchopitelné vyprávění občas vypouští zásadní informace, jindy se zase důkladně zdržuje u detailů, dohromady však do sebe to podstatné zaklapne – a to se značnou dávkou humanistického idealismu, který je však podán natolik zručně, až mu nelze nepropadnout. Tenhle film se vyhýbá jednoznačnému žánrovému zařazení, v jádru však představuje jímavou oslavu toho nejlepšího z lidství. Pro mě osobně jednoznačný vrchol letošních Varů. (Rimsy)

Animol

Herce a rappera Ashleyho Walterse jste možná zaregistrovali díky Adolescentovi, letos v Berlíně však uvedl i svůj režijní debut. V něm se dostáváme do anglického nápravného zařízení pro mladistvé, kde panují drsné podmínky a kde je potřeba se umět přidat na tu „správnou“ stranu – čili něco, co známe skoro z každého vězeňského filmu, a ani nižší věk zdejších muklů nepřináší nic moc nového, co už bychom dosud neviděli jinde.

Hrdinou je citlivý a nesmělý Troy, jenž se zřejmě spíše nešťastně připletl k vraždě. V instituci se spřátelí s temperamentově podobným Polákem, přičemž protiklad této dvojici představují již ostřílení chovanci s neskrývaně sociopatickými sklony. V menší roličce potěší Stephen Graham coby charismatický sociální pracovník, ani on však toto z tohoto vcelku typického zástupce britského sociálního realismu nijak zásadní dílo nedělá. (Rimsy)

Kes

A na závěr si dáme ještě jednu dávku sociálního realismu zpoza Lamanšského průlivu. Klasik žánru Ken Loach totiž před více než půl stoletím vyhrál ve Varech Křišťálový glóbus za snímek Kes, který byl dle jeho vlastních slov značně ovlivněn československou novou vlnnou. Nechybí tudíž scéna na tancovačce, jinak si zde ale Loach hlavně piloval šablonu, k níž později sáhl ještě vícekrát – tedy představit sympatického hrdinu z okraje společnosti, který i z mizerných podmínek dokáže vykřesat jiskru naděje, na jejíž trvanlivost se však rozhodně nedá úplně spolehnout.

Oním hrdinou je tentokrát mladík Casper, perfektně zahraný Davidem Bradleym, jehož nebaví škola, doma to také nemá lehké a o kariérních vyhlídkách raději ani nepřemýšlí. Útěchu a špetku svobodu najde v trénování poštolky a malý dravec se tak stává jeho největším přítelem. Loach chlapce sleduje skrze nahořklé i vyloženě zábavné momenty, především však syrově a bez příkras nastavuje zrcadlo tehdejší společnosti. (Rimsy)

A na co plánujete vyrazit vy? Vybíráte si raději historií prověřené kusy, nebo na zahraničních festivalech vychvalované novinky, anebo skáčete úplně do neznáma? Pište do diskze a očekávejte další zprávy od Vřídla!