Jubilejní 60. ročník karlovarského festivalu je v plném proudu, a tak abychom nepsali jen o červených kobercích a nedávali na sociální sítě pouze naše vysmáté tvářičky, přinášíme i první várku mikrorecenzí na méně výrazné festivalové kousky. V dalších dnech budou (snad) následovat i další a větší tituly se dočkají i výraznější péče, ale zatím se můžete inspirovat našimi doporučeními či varováními, na co si dát v programu pozor.

Něžné monstrum

Rakouská režisérka Marie Kreutzer na sebe na festivalové scéně stihla velmi výrazně upozornit dílem Korzet, v němž si hlavní roli zahrála Vicky Krieps. I Něžné monstrum se může opřít o skvělou herečku, neb v hlavní roli se objeví Léa Seydoux. Kreutzer zůstává v tématu silných ženských hrdinek, proti nimž stojí doslova celý (převážně mužský) svět. Seydoux si zde totiž zahrála hrdinku, která se snaží kombinovat náročné role umělkyně, matky a partnerky. Domeček na venkově, milující manžel, roztomilé dítko a nová trampolína na zahradě. A vše se zdá ideální. Dokud jednoho dne někdo nezaklepe na dveře.

Nejlépe uděláte, když si nic dalšího o tomto dramatu zjišťovat nebudete. Zápletka snímku, který si v Cannes zasoutěžil o Zlatou palmu, je totiž velmi výrazná, náročná a v lecčems trýznivá, což platí o celém snímku. Ten si bere na paškál ryze aktuální téma, na nějž se dívá optikou těch, které zasahuje pravděpodobně nejvíce. Dílo si klade nelehko zodpověditelné otázky a své hrdiny nechává tápat a trpět, zatímco filmařsky pevným způsobem poskytuje komplexní pohled na problematiku, na níž má každý silný názor. Kreutzer se však nespokojí jen s odsudkem, film rámuje širším pohledem na mužské a ženské role a drtivou většinu stopáže nenechá diváka vydechnout. Nepříjemně silné dílo, po němž každý divák začne pochybovat, koho to má vlastně doma. (Jokolo)

Milovaný

Španělský režisér Rodrigo Sorogyen má na kontě skvělou detektivku Que Dios nos perdone, kterou byste rozhodně měli dohnat. A v mezičase si můžete zajít i na jeho poslední snímek Milovaný, který se naštěstí podívá i do našich kin. Při sledování snímku si možná budete klást otázku, jestli nejdete na španělský remake Citové hodnoty, ale opak je pravdou. Milovaný ovšem stojí prakticky na totožné zápletce; Javier Bardem je světově uznávaným režisérem, jenž má na kontě legendární díla. Po dlouhé odmlce se však vrací do své domoviny, aby zde natočil film. A do jedné z hlavních rolí osloví svou dceru, s níž má dosti pochroumaný vztah.

Je velká škoda, že kvůli velmi podobném příběhu Milovaný pravděpodobně nepůjde po nejvyšších oceněních. Jde totiž o násobně lepší film než za mě dosti přeceňovaná Citová hodnota. V prvé řadě se španělské dílo pyšní mohutnou přítomností Bardema, který zde předvádí jeden ze svých nejlepších civilních výkonů. Osciluje mezi autoritativní přitažlivostí i velkou děsivostí, což pociťuje nejen dcera utápějící se v problémech, ale i filmový štáb. Sorogyenův film velmi citlivě zkoumá ústřední vztah a to, jak hluboké brázdy lze ještě zasypat, a jestli je k tomu společné natáčení ta vhodná cesta. V dialozích velmi silné a ve filmovém jazyku emotivní dílko, které má od sterility a doslovnosti Citové hodnoty velmi daleko. Najdeme zde navíc i jadrný humor, jenž ale v mnohých scénách povedeně přeřadí na nepříjemné napětí. Další pecka, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít. (Jokolo)

Muž, kterého miluji

Vcelku chválené Míjení od Iry Sachse mě na festivalu před pár lety trochu minulo a podobný pocit jsem měl i z novinky tohoto režiséra a scenáristy. Rami Malek v úloze queer umělce oprašuje svou machu získanou během natáčení Bohemian Rhapsody a jeho herec a performer Jimmy se ocitá v podivném milostném trojúhelníku se stabilním, pečujícím, leč trochu nudným partnerem a novým, mladým fanouškem, který v poněkud vyhořelém Jimmym opět rozdmýchává vášeň. 

Problém je, že žádná z těchto postav nemá zrovna výrazné vlastnosti, neprochází dramatickým vývojem a to podstatné z jejich vztahů je zpravidla vypuštěno. Největší předností snímku je tak citlivé a nekarikaturní vykreslení newyorské queer komunity 80. let, nad níž visela hrozba AIDS i ostrakizace ze strany většinové společnosti. Na skutečně zásadní zážitek to však nestačí. (Rimsy)

Údolí úsměvů

Téhle sympatické záležitosti z italské provenience byste během skládání programu na karlovarský večer měli dát šanci. Už velmi atmosféricky natočený úvod dává najevo, že především pro rodiče tohle nebude jednoduchá podívaná. Protagonistou je bývalý úspěšný judista, z něhož se po rodinné tragédii stal hrubiánský učitel tělocviku. Přijíždí do zapadlé obce, v níž si z nějakého důvodu všichni udržují dobrou náladu. Vnitřní bolestí zmítaný kantor začne odhalovat, co se skrývá pod povrchem této znepokojivě idylické komunity.

Prostřednictvím žánrových hororových propriet (v čele s občasnými lekačkami a především agresivním sound designem) se rozehrává poutavě vrstevnatý příběh, který si bere trochu ze Zelené míle, trochu odkazuje na postavu Rogue z X-Menů a skrze komplexní, ačkoli trochu natahovaný konec se otevírá množství výkladů. Jde tedy o příjemně vychýlený horor, který připomíná, že Bůh je hlavně bolesti a zbavovat se utrpení nepřirozeně snadno je cestou do pekel. (Rimsy)

 Dvojitá svoboda

Kéž bych tuto slow cinema laskominu absolvoval s Mr. Hladem! Argentinský zástupce tohoto směru Lisandro Alonso před čtvrt stoletím debutoval snímkem Svoboda (který jsem ještě neviděl), a pak slavil úspěchy s dalšími pomalými, nedějovými filmy (které jsem bohužel taky ještě neviděl). Nyní se ke svému debutu vrátil a natočil lowbudgetové, velmi volné pokračování, avšak neznalost filmařovy předchozí tvorby mi nezabránila v tom, abych si dílo užil.

Sledujeme nemluvného a velmi samotářského dřevorubce, který žije v lesním příbytku a občas vypomáhá ostatním v okolí. Po mile bezdějové první půlce přichází zvrat související s mužovou psychicky nemocnou sestrou. Ačkoli v tu chvíli milovníkům nenarativních opusů nezbývá než nespokojeně kroutit hlavou, děj je naštěstí stále velmi řídký a skýtá dostatek prostoru pro rozjímání nad odlišným přístupem muže a jeho sestry vůči přírodním krásám a v posledku i vůči tématu svobody jako takovému. Velmi specifický, ale pro správně naladěného diváka působivý zážitek! (Rimsy) 

Na další texty se těšte v příštích dnech a zatím choďte na filmy! A napište do diskuze, co na festivalu zaujalo vás...