--- 

Začínají nám prázdniny a doba nevypočitatelná, ale vy se nemusíte bát, newsletter poběží v tradičním tempu, protože v Hollywoodu se pořád něco točí a kromě řady neblahých trendů dochází i k čím dál častějšímu znesvěcování klasik devadesátých a nultých let, což si logicky musím brát osobně. Na každé páté Toy Story (které je komerčně a řekněme že i kriticky veleúspěšné) připadne tucet marných zmrtvýchvstání. Jenže co jiného než oprašování již existujících nápadů očekávat od branže, která je už čtvrt století fiskálně zodpovědná (moje babička by řekla připos…) a aktuálně mění stážisty za echo chambers z jedniček a nul, vždy a ke všemu svolné konverzační agenty, podle nichž jsou všechny nápady skvělé, ale… mohou být ještě skvělejší.

 

 

Kde jsou tradiční producentské poznámky o tom, že hlavní hrdina nutně potřebuje psa. Ještě na ně budeme s láskou vzpomínat. Jestli náhodou zabloudíte do kina na Supergirl, budete mít neodvratný pocit, že slop už definitivně dorazil. Že už můžeme recenzentské klišé posledních měsíců “tenhle scénář snad psala A.I.” poslat do důchodu, protože ona vypravěčská lenost se jinak než slepým následováním mylných analýz algoritmových svodek a dobře míněnými radami softwarů, co stokrát zanalyzovaly svou vlastní šestou verzi scénáře, aby vám stejně znovu poradily, co vylepšit, prostě už vysvětlit nedá. Podobných projektů bude přibývat a propast mezi rukodělnými indie a bezduchou pásovou výrobou se bude rozevírat ještě mnohem rychleji. Jinými slovy, vítejte u dalšího hřejivého slova na tento týden. I když hřejivý možná není nejšťastnější. Dopisuji newsletter nad ránem, ale už teď sluníčko kreslí do okenních tabulek nepěkné věci.

 

Dnešní novinka na úvod je příznačná a otevírá téma, které bude v nadcházejících letech mimořádně aktuální. A to nikoliv proto, že se jedná o umělou inteligenci. Amazon/MGM si u Lucy Guadaniniho objednal film, který se kritickým okem podívá na umělou inteligenci a osobnost Sama Altmana. Jak k tomu došlo? To bylo jistě námětem mnoha porad, na nichž se zároveň hlasitě řešilo, že pravá ruka neví, co dělá levá. Amazon totiž zároveň má s OpenAI, kterému Sam Altman šéfuje, velmi lukrativní smlouvu. OpenAI potřebuje nejen hodně výpočetního výkonu, ale taky schopnost přesouvat a skladovat enormní množství dat. Stejně jako streamovací platformy tedy vsadil na Amazon Web Services. To je logická, ale nikoliv jediný dostupná volba. Kdyby tedy Amazon Sama Altmana jakkoliv naštval, mohl by jít za pár let klidně o dům dál.

I z toho důvodu Amazon čtyřicetimilionový projekt s Andrewem Garfieldem v hlavní roli, lišácky nabízí konkurenci a zdráhá se ho sám uvést do kin nebo na své platformě. Interní projekce naznačují, že snímek je břitký a Sam Altman z něj nevychází zrovna nejlíp. Kritický je ale i k celému konceptu umělé inteligence v umění, jako kdyby Guadanino prostě vzal svěřený rozpočet a na tajňačku si za něj natočil manifest proti A.I. To se Amazonu přirozeně nehodí do krámu, takže se chce projektu zbavit. Ať už kvůli náklonnosti Altmana nebo kvůli tlakům ze strany Trumpovy administrativy, která A.I. nepokrytě fandí.

 

Rýsuje se nám tady situace ne nepodobná The Apprentice, kdy nikdo z velkých distributorů nespěchal s uvedením kontroverzního životopisu raného Donalda Trumpa, navzdory pozitivním reakcím po premiéře v Cannes a oscarovým ambicím. Nikdo si nechtěl rozzlobit Trumpa, takže se nakonec musel pochlapit malý label Briarcliff Entertainment. Film šel do kin, našel si své publikum a život běžel dál.

S Artificial to bude podobné. Dřív nebo později se najde nějaký menší distributor, který snímek uvede do kin. Amazon mu ho prodá pod cenou, odepíše ztrátu a příště už si bude svá témata pečlivěji vybírat. Aby ne, když Jeff Bezos všude tvrdí, jak byl celovečerní dokument o Melanii skvělou investicí a chystá reboot The Apprentice (soutěžní show, nikoliv toho filmu) s Donem Jr.

 

 

Precedent je to ale mimořádně problematický. Letos ještě projde sequel k Social Network, v němž bude Sorkin otevřeně bušit do Zuckerberga, ale obávám se, že už dnes by studia takový námět neschválila, nebo se ho snažila zamést pod koberec. Zuckerberg sám přímo v Hollywoodu není, jinak by určitě nasadil všechny páky proti distribuci téhle adaptace, ostatně knižní předlohu se snažil (neúspěšně) vymazat z povrchu zemského. Kdo zná Streisand efekt, ten by mu rovnou vysvětlil, že tím přivádí k problematice ještě mnohem větší pozornost, než kdyby ji bohorovně přešel mlčením. Když už budete googlovat tu Barbru Streisand, rovnou si osvěžte definici spirály mlčení.

Autocenzura už dávno probíhá v redakcích, produkčních dílnách i studiích po celém světě. Minimálně v Hollywoodu už ale nebude vyhnutí. Pokud Skydance vedle Paramountu pohltí i Warnery, můžete se rozloučit s kritickým okem vůči A.I. a datacentrům, když tatínek majitele na téhle revoluci pohádkově vydělává. Netflix, Amazon a Apple? To je nový Hollywood, který víc sází na jedničky a nuly než na celuloidovou nostalgii. Sony? Zapomeňte… a Universal? Vždyť Comcast právě v digitální náruči hledá únik z pasti svých tradičních byznysů. Rád bych řekl, že jsem na někoho zapomněl a je tu přece Kapitán Am… pardon Disney, který tradičními hodnotami vše spasí a donutí nás rozpomenout na poctivou rukodělnou práci, originální myšlenky a malé lidské příběhy. Ale… mluvíme o Disneym!

 

 

O tom samém Disneym, co už mohutně nasazuje A.I. v provozu Disneylandů. O Disneym, kde se Bob Iger podřekl ve svém posledním rozhovoru, že málem koupil Twitter nebo Jamese Bonda. O společnosti, která už před lety otevřeně investovala do omlazovacích technologií, aby mohla i své neanimované ikony dojit do skonání světa. Ano, sluníčko dneska zůstane jen za oknem, nad Hollywoodem se stahují mraky. Vskutku se nesnažím stylizovat do podoby zpátečníka, co chce analogové zrno a autentické postavy devadesátek, případ Artificial je varujícím prstem na ochabující ruce. Dalším důkazem již zmíněné propasti mezi autorskými filmy a algoritmickou šlichtou, jen ledabyle přejetou blockbusterovým marketingem a vysokorozpočtovou rtěnkou.

Amerika objevila fotbal, fotbal objevil Ameriku. Nebudu teď v rámci sportovního okénka analyzovat, že Američané mění šišatý míč za ten kulatý, náš evropský fotbal je tam oblíbený už pěkně dlouho (David Beckham se tam nepřestěhoval jen za lepším počasím), takže to skutečně není jen kvůli právě probíhajícímu mistrovství světa, které se hraje v USA, Mexiku a Kanadě. Na měsíční akci lze ovšem hezky prezentovat byznysovou stránku věci. Možná si myslíte, že se to do newsletteru nehodí, ale sport a zejména pak fotbal je poslední monokulturou a létají v něm peníze, které pak mnohdy chybí v Hollywoodu, nebo naopak zisky, díky nimž vznikají vaše oblíbené seriály či filmy. Takže bacha… je to sice kulatý nesmysl, ale bez něj by byl svět o dost chudší. Doslova.

 

O těch přestávkách na pití, během nichž Foxové inkasují miliony dolarů navíc, protože jim vzniká tříminutový blok, který mohou vyplnit reklamními spoty, jsem už psal minule. Jsou to peníze zadarmo, protože v původní smlouvě nic podobného nebylo, a během zápasů amerického týmu ceny spotů letí prudce vzhůru. Foxové z toho viní počasí, v takovém vedru prostě musíte zajistit, aby se hráči pravidelně hydratovali. Vsadím se, že od teďka se bude pravidelně hydratovat i v případě, že se zápasy budou hrát v mírném klimatu. Tuhle šanci vytapetovat vám oční bulvy další reklamou už si nikdo vzít nenechá.

Tedy pokud mluvíme o amerických televizích, že? FIFA totiž prodala americká vysílací práva lišácky ve dvou balíčcích. Americké vysílání mají Foxové, španělské zas Telemundo (spadající pod Comcast, resp. NBCUniversal). Pominu, že Telemundo přestávky na pití nezneužilo, má mnohem lepší komentátory z řad bývalých internacionálů a působí autentičtěji. Důležité je, že vysílání ve španělštině je globálně univerzálnější a projevuje se to na číslech. Telemundo boří rekordy a v USA se mluví o tom, že tenhle mistrák je dar z nebes. Prý jako kdyby letos byly dvě sezóny NFL.

Telemundo má aktuálně práva na mistrovství světa do roku 2030, ale už se mluví o tom, že o další slot bude velká bitva. FIFA by si měla připravit pronajmout zatraceně velký trezor, protože do boje půjdou nejen Foxové či Telemundo, ale dost možná i Netflix, který si rozhazování může dovolit a do sportů zatím investoval spíše konzervativně (i když už má např. práva ma MS v ženském fotbale). Ať už na fotbal koukáte či nikoliv, tenhle vývoj by vás měl zajímat, protože ty miliardy pak zákonitě budou chybět jinde, jakkoliv je evidentní, že i do budoucna půjde o velmi rozumnou investici, která se mnohonásobně vrátí. Pro Netflix by to znamenalo nejen obří globální publikum, ale také šanci vnutit dalším desítkám milionů lidí předplatné s reklamami a definitivně si tak upevnit pozici u prémiových inzerentů.

Další novinky už jen ve zkratce. Variety tvrdí, že Supergirl stála 175 milionů. James Gunn tvrdí, že to není pravda. Variety (a všichni ostatní s kalkulačkami či absolvovanou malou násobilkou) tvrdí, že Supergirl bude komerční průšvih, protože s otvírákem kolem 40 milionů a globálním víkendem hluboko pod sto nemůže počítat s jakoukoliv rozumnou návratností. Pokud budeme hodně vstřícní a započítáme dříve reportovaných 150 plus hodně skromných 75 za marketing - v obou případech nerealisticky podstřelená čísla - jsme pořád na 400 až 450 milionech. A to používám ty nejmilosrdnější násobky (Hollywood se nám pořád snaží vnutit, že “stačí” 2,5 krát oficiálně uváděný rozpočet, přitom marketing u některých velkých filmů jde snadno ke 100 milionům či nad ně). James Gunn tvrdí, že budou spokojení s 315 miliony.

 

Opakuje se tedy situace u Supermana, kdy všichni zapírali nebo snižovali náklady i marketing. Následně proti vší dostupné logice tvrdili, že budou spokojení s 500 miliony a domácí tržby jim nakonec pomohly vybrat mediální zatáčku, když se zastavily na 354 milionech a film tak utržil přes 600 milionů. Což je podle všeho pořád v červených číslech, ale co jsme si, to jsme si. U Supergirl jedeme stejné noty, což je ponižující, protože aritmetická gymnastika při restartu komiksového univerza většinou předznamenává jeho rychlý konec. Gunn a Safran se zaklínají schůzkou s Davidem Ellisonem, potenciálním novým majitelem Warnerů, ale být vámi, tak bych do jejich prognóz příliš nadějí neinvestoval. Chudák Jason Momoa bude muset zase převlékat Kabát (přirovnání Loba v Supergirl k Pepovi Vojtkovi sedí dokonale).

Tady bych ještě rád podotknul, že první reakce z projekcí mluví o Supergirl jako o novém Šíleném Maxovi. Poprockpunková ikona feminismu s akčními scénami roku atd. Stejně tak jsme před pár týdny slyšeli, že Disclosure Day je nejlepší spielbergovka za poslední dvě dekády, návrat do formy a nejpřekvapivější sci-fi za hodně dlouho. Všechny tyhle výkřiky ze sociálních profilů lidí s mnoha nulami odběratelů (přeberte si tento termín podle sebe) mají zdroj v tzv. influencerských projekcích. Ještě než na film studio pošle profesionální filmové kritiky, zaplní sál youtubovými a instagramovými roztleskávači, kteří pak na zmíněných platformách nebo na Tiktoku tohle privilegium odmění třicetisekundovou “recenzí” plnou superlativů a zmatených hot takes. Čest výjimkám, ale ti nejupřímnější většinou už další pozvánku nedostanou.

 

Další pozvánka = možnost mluvit o filmu mezi prvními = víc kliků = víc peněz. Nemusím dodávat, jak to funguje, filmová branže ostatně není zdaleka jediná, kde se něco podobného praktikuje a Warneři i skrz lokální distributory tuhle servilnost přiživují. Není jistě náhodou, že místo tradiční české novinářské projekce Supergirl se konala slavnostní předpremiéra v šest večer za účasti hvězd a VIP. Superman vidí ve všech dobro, Supergirl v nich vidí pravdu. Tak určitě.

Problém už je tak očividný, když už jsme u toho zraku, že Nolanova Odyssea prý influencerské projekce mít nebude a film se promítne jen lidem od fochu (míněno profesionálním filmovým kritikům a novinářům). Smutné, že jsme došli do fáze, kdy je tohle u autorského filmu považováno za “marketing”. Tím spíš, že tentokrát to vypadá spíš jako damage control onlinové debaty ohledně castingu Nolanova spektáklu.

Místo jednou větou máme dneska jen krátkou vzpomínku na třicet let starý snímek Eraser. Na ČSFd v modrém, v Arnieho filmografii zapomenutý, ale vlastně jde v režii Chucka Russella o dost možná poslední arnieovku klasického střihu, která mezi Mission: Impossible, Skálou nebo Dnem nezávislosti v oné nabité sezóně roku 1996 působila hodně archaicky, ale vlastně roztomile. Arnold se dvěma rentgenovými “vlakovými puškami” (railgun) je vlastně dokonalou časovou kapslí.

 

Chuck Russell se u příležitosti jubilea rozpovídal o dotáčkách, které si Eraser vyžádal. Arnold se totiž ve filmu vloupá do CIA ukradne odtud disk s důvěrnými daty agentů. Počíná si přitom téměř úplně stejně jako Tom Cruise v Mission: Impossible. Když se Russell dozvěděl, že v již dotočeném De Palmově filmu tahle scéna je, musel tu svou kompletně předělat. Škoda, vidět Arnieho, jak visí na drátem a pohybuje se mezi lasery jako kočka, to by vypadalo stejně neuvěřitelně jako úvodní “ninjovská” scéna filmu. Russell paradoxně musel natáhnout scénu v letadle, z něhož Arnold uteče způsobem, který je velmi, velmi cruiseovský.

Omlouvám se za tuhle odbočku, mám ten film vlastně docela rád, protože je to ten starý dobrý Arnold, který všechno válcuje jako rozjetý vlak, občas se nemotorně pokusí o humor, a v závěru s přehledem vítězí. Jestli pro tuhle armádu mnoha klišé máte slabost, Eraser si k narozeninám nadělil zbrusu nový 4K transfer, takže všechny ty naklíčované scény budou ještě mnohem evidentnější, což k tomuhle filmu vlastně patří. Program na páteční večer je vyřešený.