O úspěších filmů Backrooms a Posedlost bylo již napsáno mnoho. Tržební juchání bych přenechal pisálkům, kteří této tematice rozumí o poznání více, spokojme se však s konstatováním, že oba horory na poli tržeb předvádějí něco úctyhodného, obrovského a dlouho nevídaného. Backrooms od A24 pocházející z hlavy mladičkého Kanea Parsonse čerstvě překonalo metu globálních 300 milionů dolarů a Posedlost se v současnosti škrábe ke 340 milionům z celého světa. To vše oproti desetimilionovému, respektive milionovému (!) rozpočtu a zájem diváků neustává. 

Už jen tato prostá fakta bohatě stačí k tomu, aby se oba snímky tučným písmem zapsaly do kapitol filmových učebnic. Připomeňme i to, že Kane Parsons, který prorazil s fenoménem děsivých liminálních prostor, se narodil v roce 2005. Currymu Barkerovi, jenž se rovněž proslavil děsivými kraťasy na YouTube, bylo tehdy už šest. Hollywood tedy takřka univerzálně jásá nad tím, že se podařilo objevit mladé a dravé tvůrce, kteří dovedou za mrzký peníz přetavit svou originální vizi v dobrý film a tučný úspěch. A my jásáme s nimi. 

Jistě lze kontrovat mou šestkovou recenzí, která dává najevo, že konkrétně snímek Posedlost mě nenadchl tolik, jako jiné. Přesto je potřeba uznale vyzdvihnout některé jeho výjimečné kvality, jimiž dovedl oslovit své diváky. Právě o tom budou následující řádky. Pod úžasem z tržeb se dle mého názoru maličko ztrácí úžas nad tím, jak neskutečně aktuální oba filmy jsou. Předem upozorňuji, že někdy vycházím z dostupných dat, jindy čistě z vlastních dojmů, přičemž tyto dva přístupy se budu snažit jasně oddělovat. Výsledek je však stejný. Backrooms a Posedlost se právem zařadí ke generačním filmům, které nahlas a jasně promlouvají o tom, co se děje v současném světě.

V historii existuje mnoho snímků, které pojmenovávají či glosují, co se v tehdejší společnosti odehrávalo. Vzpomeňme například na Kubrickovo dílo Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, které v roce 1964 trefně poukazovalo na obavy z hrozící jaderné války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, zároveň se do něj promítal i nezměrný strach z toho, že o osudu světa mohou rozhodovat lidé, jejichž kompetence jsou přinejlepším pochybné. 

Z poměrně nedávnější doby se můžeme opřít o divoké devadesátky, jež byly na podobná díla velmi bohaté. Generačním filmem rozhodně je Trainspotting, neb do světa hlasitě křičí potřebu najít své místo v prázdném a neuchopitelném světě. Podobné poselství s přelomem milénia přináší i Klub rváčů, jenž se strefuje do konzumerismu a vyprázdněnosti, případně Matrix, který těch poselství a aktuálních výzev sype do diváků nepočítaně. Zařadit sem můžeme i v lecčems revoluční horor Uteč, který cílil na vzrůstající rasové nepokoje v americké společnosti. A po bok těchto velikánů se teď dle mého názoru můžou řadit i Posedlost a Backrooms.

Při prvním pohledu je fascinující, že oba filmy přišly v tandemu do kin ve stejnou dobu. Po bližším zkoumání však jistě o náhodu nejde, obě premiéry jsou spíše jen vyvrcholením několik let budované kariéry mladých autorů, kteří se o slovo hlasitě hlásili již několik let. A své diváky oslovili. Dle serverů Variety a Hollywood Reporter tvoří 85 % diváků daných snímků osoby mladší 35 let. Barkerovi a Parsonsovi se podařilo přilákat mladou generaci do kina. Věděli totiž, co chtějí říct. Začněme u Posedlosti.

Z pozice školního psychologa docházím čistě k osobním dojmům, že toxicita ve vztazích mezi mladistvými je na vzestupu. V rámci konzultací se studenty se debaty o tom, které chování je v intimním vztahu v pořádku, a které ne, vyskytuje často a pravidelně. Při pohledu na data se pak ukazuje, že manipulativní a toxické vzorce jsou ve vztazích u mladých lidí častější, než se předpokládalo. Více než 76 % dotázaných amerických studentů uvedlo, že se někdy setkalo s manipulativními projevy během randění, ať už sem patří kontrolování mobilů nebo vyžadování sexuálně explicitních fotografií. U britských teenagerů pak zkušenost se zneužitím či psychickým nátlakem uvádí téměř 40 %.

Obrázek z toho vylézá poměrně jasný. Toxicita ve vztazích mladých lidí je pojem, o němž se v poslední době hovoří výrazněji, není však zcela jisté, jestli se objevuje ve větší intenzitě než dřív. I při běžném scrollování na sociálních sítích je poměrně běžné narazit na debaty o tom, jestli je v pořádku, aby si partneři kontrolovali lokaci, měli přístup do svých telefonů a do svých soukromých účtů (není), případně jestli je normální, aby dívka chodila do klubu bez svého partnera (je). Debaty jsou to samozřejmě zcela liché, ale pouhá přítomnost a intenzita podobných polemik poukazuje na rozšířenost problematiky. A Posedlost se do tohoto ryze aktuálního narativu dokonale trefila.

Barkerův snímek adresuje toto téma prakticky v každém svém aspektu, byť se osobně domnívám, že pro větší kvalitu díla by se mohlo tít ještě ostřeji či hlouběji. Přesto je tento horor z mnoha pohledů velmi trefným zpracováním mnoha obav či problémů, jež nejen současnou GenZ sužují. Následují lehké spoilery - Nikki je poutavě vykreslena jako jasná oběť, zatímco její "partner" Bear ji ve své labilitě a neschopnosti jednat postupně ničí. Stejné vzorce lze nalézt i ve zmíněných konzultacích se studenty, které se děsivě stejným způsobem potkávají s tím, co zažívají postavy v hororu.

Ať už jde o závislost na druhé osobě či výhrůžky ve chvíli, kdy jeden z partnerů nejedná tak, jak si druhý přeje. Netřeba si však představovat výhrůžky násilím, v manipulativních vztazích se bohužel časo zjevují i momenty, v nichž je pod dojmem romantické lásky vyhrožováno násilím na sobě samém. Málokterý film to akcentuje tak dobře, jako Posedlost. Scény ze snímku o nepovedeném přání tak mohou sloužit nejen jako zábavný meme, ale jako podnět k otevření debaty a zamyšlení se nad vlastní vztahovostí. Film totiž naštěstí před těmito vzorci varovně zdvihá prst, a to navíc prostředníček.

Mladému režisérovi se tak velmi dobře podařilo trefit celospolečenské nálady a pojmenovat fenomén, jenž mnohým uniká. Učit děti přecházet na zelenou umí rodiče dlouho, vzdělávat je ohledně sexu už se také osmělujeme a chování v digitálním prostoru rovněž začíná mít své místo v rozmluvách s dětmi. Varování před toxicitou vztahů, pojmenování jakéhokoliv nátlaku jako nebezpečného či posilování asertivního jednání ve vztazích je však stále něco, co ve vzdělávání a osvětě mladých citelně chybí, přestože evidentně jde o globálně narůstající problém, jenž dospívajícím každodenně vstupuje do života. Posedlost to dělá, čímž se řadí k filmům, na něž bude jednou nahlíženo jako na díla, jež trefně definovala svou dobu.

Méně doslovně, o to však šířeji o současnosti vypovídá fenomén Backrooms. Film můžeme považovat jako jakýsi vrchol dlouho trvající popularity tohoto jevu, jenž povážlivě nabobtnal z jedné fotografie.  

Uživatelé serveru 4chan po zveřejnění snímku pořízeného při renovaci obchodu s nábytkem prakticky okamžitě zareagovali a zrodila se tzv. creepypasta, tedy jakási hororová legenda. Je pravdou, že silný pocit plynoucí z obrázku je takřka hmatatelný, byť jde pouze o světlou fotografii několika prázdných místností. Tento pocit pak můžeme směle označit jako úzkost. Úkolem hororů je děsit, Backrooms však své diváky či odběratele nestraší formou násilných lekaček, ale skrze odosobněnost, vyprázdněnost a nesmyslnost. 

Dopouštím se teď velkých myšlenkových veletočů, ovšem odhlédneme-li od internetů, nesmírně by mě zajímalo, jak by byl podobný hororový koncept úspěšný například v osmdesátých letech. Pocit prázdnoty či absence smyslu totiž není typickým prvkem jen filmu Backrooms, ale obecně některých poruch afektivity, zejména depresivních a úzkostných stavů. Tentokrát pro data bohužel nemusíme chodit nikterak daleko - dle šetření Národního ústavu duševního zdraví vykazuje až 30 % českých deváťáků symptomy úzkosti, příznaky střední až těžké deprese pak celých 40 %. Alarmující čísla, jaká v naší historii nemají obdoby. A svět je na tom stejně.

Lze se pak divit tomu, že snímek, jehož jádro tvoří projevy potkávající se s tímto duševním onemocněním, je tak úspěšný? Pro zevrubnější pochopení odkažme na knihu doktora Sedláčka Psychologie v kině, neb zde najdeme pojednání o tom, že filmy nás do určité míry vtahují tak moc, jak se s nimi dokážeme ztotožnit. Parsonsův film pak tuto psychologizaci tématu ještě rozšířil a z pustých místností takřka doslovně udělal naší psýché se všemi démony, což k psychoanalytickým výkladům přímo vybízí.

Znovu varuji před spoilery - i Backrooms v lecčems naznačuje téma toxických vztahů, a to konkrétně v roli protagonisty Clarka. Ten není schopen překonat rozchod s partnerkou, přičemž zde dojde k náznakům toxicity či manipulace. Clark se však raději uzavírá do fantaskního světa plného příšer, než aby čelil svým démonům v reálném světě. Backrooms vybízí k mnoha interpretacím a v tomto pojednání se opírám pouze o jeden z mnoha možných výkladů. Prázdnota a nesmyslnost světa, v němž se pohybujeme, jsou však aspekty tak silně spjaty s úzkostmi, že jde o interpretaci nesmírně zajímavou a - opět - ryze aktuální. Neuchopitelnost prostor však může vybízet i ke srovnávání se současnou nejistou dobou, informační přehlceností či množstvím neurčitých hrozeb.

Oba snímky vyvěrají z hlubin internetu, kde se mladí autoři naučili svému řemeslu. Díky tomu se však evidentně i orientují v tom, co současnou generaci mladých tíží. Za generační snímek totiž můžeme označit nejen ten, který vidělo mnoho lidí, byť i toto u obou platí. Generační snímky jsou ty, které dovedou umně a trefně vystihnout určitou kolektivní zkušenost, a to mnohem dříve a trefněji, než to posléze dovedou historické učebnice. Backrooms i Posedlost právě tohle dokázaly. Jeden biják zachytil svět, v němž se člověk ztrácí v sobě samém, druhý svět, v němž se ztrácí v druhém člověku. Možná právě proto působí pro mnohé tak silně, neb to nejsou jen horory o příšerách, ale o úzkostech, které dnešní generace dobře zná, a o obtížnosti jejich překonávání.