Když jsem (předminulou, pozn. redakce) neděli ráno spěchavě vydával tržební report, teprve jsem víkendový výsledek odhadoval. Bylo jasné, že je Backrooms trochu frontloadovaný, ale očekávalo se něco mezi 84 a 88 miliony dolarů. Tj. výsledek NAD otvírákem Mandalorian & Grogu. Nakonec to Star Wars vyhrávají o pověstný fous - Favreau za 81.6 milionů a Parsons za 81.4 milionů. Jenže Backrooms je eRkový titul, který měl o tisíc kin méně, takže kdo se směje naposled? O víkendu navíc komerčně neprůšvihovější Star Wars v historii převálcoval i stále sílící Obsession, stoupající tři víkendy v řadě, což se naposledy povedlo Spielbergovu E.T. Fascinující časy a vztyčený prostředníček uplynulým deseti letům disneyfikace, která s sebou přinesla minimální risk, zaměření se na čtyřkvadrantové filmy za 200 milionů, co mají utržit pětinásobek. Jsou pro všechny, ale vlastně se tak úplně nelíbí nikomu, ať už se podíváme do recenzí nebo diváckých ohlasů. Jde o univerzální fastfoodovou šmakuládu, co nažene lidi do kin, ale málokdy pro sebe krade sošky, místa ve výročních žebříčcích a diváckých srdcích.

Když to natočíte, oni přijdou

Události posledních dnů jsou velmi, velmi překotné. Lidé panikaří, lidé slaví, lidé tapetují internet palcovými titulky. Nová hollywoodská vlna je tu! Giganti se třesou strachy! Mládež vpřed! Na jedné straně ti, kdo dávají do jedné souvislé přímky pokles tržeb u marvelovek, Avatara a teď i Star Wars a prorokují Disneymu rychlou cestu do ústraní, protože mládež je tu. Mládež, o níž jsme si mysleli, že padla za oběť mobilním displejům a videohrám, takže do kina na staré dobré neinteraktivní filmy, které nejsou točené na výšku, už nikdy nepřijde. Jak by nám v posledních týdnech chtěla vysvětlit, jak moc jsme mimo a nesledujeme online trendy.

Na straně druhé jsou ti, co chtějí mít za každou cenu prst na tepu doby, přes víkend se nachytřili nejrůznějšími obraty, a teď nám budou vysvětlovat, že se do kin derou ti youtubeři, o kterých se občas zmíní naše děti. Tak určitě. Jenže v kinech a v televizi ta YouTube nativní generace už dávno je, ostatně zmíněná platforma už existuje celou jednu generaci (20 let) a minimálně deset let už je mainstreamově relevantní a má své hvězdy, ostatně právě cca před deseti lety to YouTube krátce zkoušel s původním obsahem a vygeneroval řadu hvězdiček i formátů, včetně např. seriálového Cobra Kai, kterého se pak ujal Netflix. 

V hororech historicky najdeme celou řadu lidí, co se otrkali na YouTube. Krátkometrážní horor Lights Out švédského Davida F. Sandberga “vybuchnul” mezinárodně právě na YouTube a nakonec si proklestil cestu k celovečerní adaptaci, australská dvojčata Michael a Danny Philippou rozjela vlastní youtube kanál parodií a skečů, aby následně natočila horor Talk to Me. Quinta Bronson, která stojí za úspěšným sitcomem Abbott Elementary, taky nejdřív rozesmívala publikum online. Takhle bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Důvod, proč o tom letos mluvíme hlasitěji, je vlastně jen konvergencí projektů, které byly už několik let ve vývoji.

Škola života

Iron Lung od Markipliera dokázal, že youtuber s velkou základnou fanoušků umí otevřít a vydělat i bez distribuční podpory velkého studia/labelu (lomítko je úmyslné - v hudbě, resp. na Spotify pár podobných příkladů taky najdeme). Obsession překonalo všechna očekávání a skrz šeptandu aktivovalo demografickou lavinu. Backrooms pak s dvacetiletým youtuberem za kormidlem otevřel blockbusterovým způsobem, trumfnul veškeré odhady a pro A24 vystřihlo dechberoucí rekord, když skoro trojnásobně překonal do té doby historický otvírák Civil War.

YouTube ve všech případech sehrává mediálně velmi vděčnou roli inkubátoru, filmové školy i alternativního marketingového prostoru. Díky tisícovkám filmových esejí, návodů a analýz se tu můžete naučit základům řemesla. Díky všehoschopným vlajkovým lodím mobilních výrobcům máte výkonnou kameru v kapse, přičemž k ní lze sehnat poloprofesionální audio. Běžným spotřebitelům dříve nedostupné technologie, ať už jde o drony schopné nosit bezzrcadlovky s kvalitními skly, solidní osvětlovací techniku i záznamová zařízení, možnost ovládání všeho na dálku, nebo zajistit skutečně filmový look díky stabilizátorům jako je Ronin a špičkovému colorgradingu díky nahrávání do “plochého” logu, v posledních letech zajistily, že i na YouTube dnes můžete za nepříliš vysoké náklady produkovat studiovou kvalitu, ať už jde o soutěžní show, přírodovědné dokumenty nebo právě hranou tvorbu.

Můžeme naříkat, že dnes už je YouTube příliš v kleštích algoritmů, ale pro nadšence do filmu je to pořád rychlejší cesta k publiku než trpělivé studium tradičních filmových oborů. Jedno druhé logicky nevylučuje, některé věci se nenaučíte koukáním na tutorialy a pobíháním po lese s iPhonem, ale důležité je vždycky točit, stříhat, zkoušet, experimentovat… a publikovat. Na americkém trhu máte logicky s narativními kraťasy a dobrým nápadem větší šanci, že se váš výtvor virálně utrhne a někdo si ho všimne. To je ostatně i případ Backrooms.

Bezejmenný vojín

Své zásluhy za gigantický úspěch Backrooms si aktuálně přisvojuje snad každý. Ve středu dění logicky stojí dvacetiletý Kane Parsons. Smlouvu na film podepisoval jako osmnáctiletý, film samotný točil v devatenácti, ale první videa na téma Backrooms, které položily základy fungování tohohle fascinujícího světa, jež z architektonických protimluvů udělal ukázkový horor, publikoval v šestnácti letech. Video The Backrooms (found footage) uploadnul na kanále Kane Pixels v lednu 2022. Vezlo se na vlně popularity found footage hororů, ale zároveň pracovalo s 90s estetikou a zlověstně prázdnými obřími prostory jedovatě žlutých koridorů, tzv. backrooms.

Ve stejné době pracoval v produkčním labelu Shawna Levyho jistý Lucas Ford. Sedmadvacetiletý asistent, který měl v 21 Laps za úkol pročesávat internet a hledat zajímavá videa a náměty. Na YouTube, na Redditu, všude, kde se mládež schází, kde plká, kde experimentuje. Každá rozumná produkční společnost, v jejímž čele sedí boomeři nebo GenX, by měla pár takových mladíků zaměstnávat, protože jedině tak se k nim odspoda dostanou nejnovější trendy. A Lucas Ford si všimnul právě videa The Backrooms (found footage), které rezonovalo na diskuzních fórech. Tady je dobré říct, že Ford ve skutečnosti pracoval pro Levyho parťáka Dana Cohena, kterému označil slibné video v každotýdenní svodce a patřičně ho opoznámkoval.

Ford se spojil s Parsonsem (tehdy šestnáctiletým) a Cohenem přes Zoom, slovo dalo slovo, a Cohen nabídnul, že by Parsons mohl získat zastoupení skrz spřátelenou talentovou agenturu 3 Arts, kde by mu pomohli připravit pitch deck, který by se pak mohl nabízet jako seriál či film. Pro šestnáctiletého kluka, jehož video teprve na internetu chytá první plamen, je to překotný vývoj událostí. O projekt se zajímá i Michael Clear z Atomic Monster (label vedený Jamesem Wanem, později propojený s Blumhouse Jasona Bluma, i proto jsou tu oba jako producenti podepsaní).

Několik lidí nad nabídkou mávne rukou, ale Peter Chernin z North Road má zájem. Domluví se s A24 na produkci padesát na padesát, přičemž A24 zajistí hlavní casting a zajistí Chrise Fergusona, aby to v produkční společnosti Osgooda Perkinse (Longlengs) ve Vancouveru za 10 milionů dolarů fyzicky natočili. A takhle se k tomu během těch pár let dostala všechna ta slavná jména. Na začátku ale stál Lucas Ford, který už dávno pracuje někde jinde, není pod filmem nikterak podepsaný a zůstává tak pomyslným neznámým vojínem. To jen abyste měli představu, jak taková relativně nekomplikovaná a rychlá produkce dnes cca probíhá.

Podvědomí plné IKEA nábytku

Svým videem z roku 2022 přitom Parsons vstupoval do již existujícího světa Backrooms, který se zrodil o pár let dřív na diskuzním fóru 4Chan, kam lidé postovali obrázky divných prostorů. Z jednoho vyklizeného obchodu s nábytkem ve Winsconsinu a jeho zdánlivě nekonečného prostoru s minimalistickými tapetami, zalitého žlutým světlem stropních zářivek, se stal symbol Backrooms. Potřeboval bych hodně odstavců, abych to tu správně popsal. Uniformní, nutkavě povědomé, ale přesto zneklidňující místo, v němž se může odehrávat cokoliv. Svou nekonečností svíravě klaustrofobní a jak to popsal jeden z prvních komentářů - tohle je to místo mimo naši realitu, kam se propadnete, když vlezete do nesprávných dveří. Backroom naší mysli, zhmotnění mučivého podvědomí, do nějž si ukládáme všechny strachy a obavy.

Backrooms jsou nekonečně univerzální a všichni si do nich mohou projektovat cokoliv. Architektonicky bizarní prostory, které se vlévají jeden do druhého, lemované levným kancelářským nábytkem a náhodnými artefakty, jež generuje mysl každého polapeného návštěvníka. Kdo tu zůstane příliš dlouho, mění se v obyvatele stálého - znetvořenou a trhavě se pohybující bytost, která hledá další kořist…

Kane Parsons dal těm obrázkům další smysl, probudil věčný hukot fluorescenčních zářivek, napětí v táhlých švencích skrz nekonečný prostor. Jeho série videí má dnes stovky milionů zhlédnutí. Nebyl ovšem zdaleka sám, ostatně na základě původního nápadu vzniklo i několik videoher, v nichž jste se do Backrooms mohli vypravit. Nejpovedenější je asi Escape the Backrooms z roku 2022, bez zajímavosti není ani to, že v roce 2023 vznikla variace Backrooms Break od českého vývojáře Jana Jílečka, v níž jste mohli aktivně bojovat o život a vyříkat si to s entitami s pomocí zbraní. 

Od první náhodné fotky v roce 2019 k propracované mytologii a stovkám creepypast, nebo chcete-li městských legend, povídaček, onlinových folklórů. Říkejme si tomu, jak chceme, hlavně že si rozumíme. Kolem Backrooms vznikla fascinující komunita, spousta vysvětlovaček, odboček, navazujících světů a vesmírů. Aby ne, když jsme tu měli paralelní svět, jakýsi hororový matrix, v němž se vše větvilo podle vašeho vlastního podvědomí, ale zároveň jste tam mohli potkávat ostatní lapené. Miliony lidí si mohly vymýšlet vlastní Backrooms, aniž by to kolidovalo se vším ostatním, nebo nějakou ustavující linkou.

Což je mimochodem důvod, proč film dává smysl, aniž by se snažil cokoliv z toho vysvětlovat. Kane Parsons chytře vypráví jen jeden malý příběh z nekonečného vesmíru tohoto fenoménu. Vybírá si střípek z prostředka mozaiky, nezasvěceného diváka objímá tajemnem a kouzlem nevyřčeného, herce nechává oddřít svým charismatem většinu nezodpovězených otázek a spoléhá na dojmy a nikoliv pojmy. Celé je to, jak vám řekne Backrooms-pozitivní mládež, o vajbování, o vystižení toho, co Backrooms obecně definuje. A kdo jiný by to měl trefit, než právě Parsons. Ne proto, že je mu dvacet, ale protože v tomhle světě, který pomáhal definovat, strávil pětinu svého života.

Dole je nahoře

V minulém newsletteru jsem zmiňoval, že spousta internetových kecálků nevěřila tomu, že Kane Parsons film skutečně natočil. Hledali za sebevědomým projektem tzv. ghost-režiséra, ideálně někoho ze stáje A24, který stál v podstatě ještě teenagerovi za zády a všechno udělal za něj. Schválně se podívejte na nějaký rozhovor s Parsonsem, abyste pochopili, jak moc to má v hlavě srovnané. Na plac prý chodil dokonale připravený, protože si každou scénu předrenderoval v previzualizacích, včetně pozic kamer, markerů rekvizit a herců, kompletního blokování. Dokázal v opravdových lokacích (na YouTube ony nekonečné prostory renderoval v Blenderu) natáčet jeden obraz za druhým. Štáb zvyklý na klasickou hollywoodskou pohodičku najednou musel zařadit trojnásobnou rychlost, protože pan režisér měl vizi a hodlal na stříbrném plátně utratil každý jeden dolar zodpovědně. 

Tolik k devatenáctiletému (dnes už dvacetiletému) režisérovi. Takových je logicky málo, ostatně Parsons už ve dvanácti letech dělal stopmotion videa s Legem a ještě předtím pobíhal s digitální videokamerou po zahradě rodného domu, když odečteme moderní technologie, vlastně se tím elánem a vynalézavostí vůbec nelišil od Spielbergů, Jacksonů, Cameronů… jen prostě místo filmové školy zamířil na YouTube, čímž se vyhnul tradiční trajektorii, kdy vystudujete filmovku, natočíte absolventský kraťas, objedete festivaly, natočíte něco dalšího, objedete další festivaly, někdo si vás všimne a nabídne vám remake francouzské komedie nebo španělského hororu. Pokud trefíte publikum, odšolicháte si další dva podobné filmy a bum, najednou točíte studiovku se známým hercem a komerčním potenciálem. Je vám čtyřicet, scénář filmu je dobrý leda do kamen, ale jestli se chcete podívat k vyšším rozpočtům a životnímu stylu vyšší střední třídy, nemáte moc na výběr.

Teď to srovnejte s našimi dnešními youtubery. Založím kanál, grinduju, uspěju, chytím virál… spustím merch, začnu vyrábět krémíček. Naštěstí tedy někteří z nich vidí YouTube spíš jako cestu na malé či velké obrazovky, na stříbrná plátna, do Hollywoodu. Můžeme spekulovat nad tím, jestli to některým z nich stojí za to, jestli si prostě nenajdou a neudrží to své publikum přímo na YouTube a jemu podobných platformách či za paywally a crowdfundingovými hradbami.

Na Iron Lung, Obsession a Backrooms vidíme, že i v případě youtuberů může být cesta do kin radikálně odlišná. Markiplier si vypiplal mnohamilionové publikum na YouTube, aby pak mohl film natočit za své a zcela obejít hollywoodskou mašinérii. Kane Parsons se nechal přemluvit velkým Hollywoodem a v podstatě dovedl celovečerák do kin pod deštníkem zkušených producentů a mohl se při marketingu opřít o robustní a velmi živý fenomén, což jasně vidíme na otvírákových číslech. A Obsession? Curry Barker měl svůj YouTube kanál, ale jeho celovečerák - velmi volně vycházející z jednoho z kraťasů - šel poctivě na festivaly, kde si ho Focus Features koupili jako velmi slibnou hotovku. Teď díky šeptandě zažívá skutečně neuvěřitelný příběh, který je vyšlapaný od nuly, protože jde o původní námět, neznámého tvůrce, miniaturní rozpočet. 

Obsession jistě za hodně vděčí i marketingu, který v posledních letech malé horory pozvedl na události, u nichž nemohla mládež chybět (publicity stunty u Smile, M3GAN apod.), případně podržel převod GenZ fenoménů na velká plátna, viz úspěch Five Nights at Freddy’s, z něhož byli analytici, vesměs čtyřicátníci a padesátníci, úplně paf, protože absolutně netušili, odkud vítr vane. Teď s Backrooms se situace opakuje, ale že by ti samí lidé do třetice všeho dobrého už dokázali odhadnout další podobný sólokapr? Ani omylem. 

Ono najít další tři podobné, nebo úplně jiné tvůrce a jejich kmenové látky, bude samo o sobě neuvěřitelně těžké. Zeptejte se literárních agentů, jak najít ideální knížku na zfilmování. Můžete jít po bestsellerech, zajisté, ale tam je to válka o pár slavných jmen. Můžete si to nechat napsat na míru, ale pak to nebude organické a publikum vás prokoukne. Spousta pastí a nášlapných min. Navíc spousta optimistů, co youtuberský hattrick považují za novou hollywoodskou vlnu mladých nadějí, co umí točit za babku, jaksi ignoruje fakt, že horory na téhle laciné reinvenci a oťukávání nových talentů i stylů historicky stojí… jde o podceňovaný a podvraťácký žánr, který jde vždycky odzadu. A žádné “elevated” odbočky na tom nic nezmění. 

Kdo zariskuje ještě víc?

Jinými slovy dejte youtuberům drama nebo komedii, a pak se uvidí. Nebo spíš komiksovou či videoherní adaptaci, kde je šance, že vyděláte peníze a nemusíte k tomu mít zrovna vycizelované dialogy. Bude to vyžadovat práci s řemeslem a CGI? Jistě, ale stačí se podívat na Marvel, který často nepříliš logicky loví režiséry mezi autory indie festivalovek. Proč by skalní fandové žánrovek let dávno minulých, kteří se je na YouTube snaží za pět padesát na dvorku rodičů napodobit se vším všudy, měli být méně spolehlivou volbou? Chce to jen trochu odvahy.

Neon, A24, Focus Features nebo Black Bear. Tady jsou peníze i ochota riskovat. Zvlášť když se teď na nečekaných triumfech vydělají desítky milionů dolarů. Pokud je labely chytře investují do nových talentů, mohou si dovolit i luxus několika omylů a spálených šancí. Tudy vede cesta… nejen mladých diváků do kina, ale hlavně nových a neotřelých nápadů, co se v nich budou promítat. Jedno bez druhého dlouhodobě fungovat nebude.

A možná to platí i o českých luzích a hájích. Vážně chceme stále dokola Bardotky, Pět švestek nebo Krtkův svět? Hyperaktivní Eva Toulová není tou mladou nadějí českého filmu, po níž se obecně volá. Pár mladých talentů jistě máme, naštěstí, protože s těmi youtubery, co by milovali film, to zas tak slavné není. Tedy ne že by tu pokusy nebyly, ostatně Kazmovo reality-kino bylo úspěšným, leč velmi banálním, přeskokem mezi onlinem a biografem. Shoky a Morthy se alespoň na youtuberských klišé svezli, ačkoliv šlo o fiktivní persóny (kdyby ale ne, vlastně by film fungoval podobně). Budou další? Dočká se celovečeráku třeba Mikýř? Lid by asi v nějakém množství přišel, ostatně velké klubovny a taneční sály dneska vyprodá nejeden podcaster se svou živou show. Tohle však není ta konverze ve stylu Obsession nebo Backrooms, po níž zoufale voláme ve snaze fouknout do české kinematografie trochu toho svěžího větříčku.