Když točí Steven Spielberg sci-fi, vždycky to stojí za to. Blízká setkání třetího druhu, E.T., Minority Report i Válka světů byly žánrové pecky a minimálně půlka těch filmů se dnes řadí mezi klasiku. Po delší pauze se k žánru vrací a jeho Den odhalení s Emily Blunt, Colinem Firthem a Joshem O'Connorem, kteří mají v rukou informace schopné zcela změnit osud i budoucnost lidstva. Bude z toho další sci-fi pecka? 

Jak to vidí KarelR
Den odhalení působí dojmem, jako by se režisér Války světů a režisér E.T.ho snažili domluvit na tom, jak má vypadat moderní sci-fi. Jeden z nich točí konspirační thriller, kde jsou hrdinům pořád za patami agenti v černých autech, zatímco si ten druhý dělá radost naivním staromilským dobrodružstvím, v němž se pronásledovaní schovávají za ploty a kameny místo toho, aby okamžitě vzali nohy na ramena. 

Výsledek je řemeslně lahůdkový a pořádně napínavý, jelikož člověka vždycky zajímá, co se bude dít o minutu později. Zároveň se však vize těžkotonážního Spielberga mlátí s vizí lehkonohého Spielberga, jenž zhmotňuje vlhký sen každého UFO konspirátora a neohlíží se u toho doleva ani doprava. Jako velké zamyšlení nad celým fenoménem, jemuž stačí ke štěstí jeden a půl akční scény, to beru. Další ultimátní klasika by ale musela nabídnout výraznější postavy a možná i trochu víc odpovědí, protože mám pocit, že v mnoha ohledech nejsem o moc moudřejší než po trailerech.

Jak to vidí Crom
Má dnešní divák v rychle se měnícím světě pořád ještě nějakou filmařskou jistotu? Rodinné stříbro, které nikdy nezklame? A naopak – dokáže vůbec nějaký filmař dlouhodobě obstát se svou tvorbou tváří v tvář nekonečné záplavě audiovizuálního obsahu, který se neustále smršťuje až na několikasekundové klipy v rámci nekonečného doomscrollingu? Zajímají v dnešní době ještě někoho velké filmové příběhy, vyprávěné jazykem mnohdy úmyslně odlišným od každodenní reality? Ne, odpovědí na podobné otázky není Steven Spielberg. Téměř osmdesátiletý filmař si v průběhu doby taky vybral slabší chvilky (Lincoln, Obr Dobr), takže ho nechci použít jako příklad režiséra, který vždy doručí nezapomenutelný filmový zážitek. Dobrá zpráva je, že Den odhalení jednoznačně patří k tomu lepšímu, co Spielberg natočil.

Fenomén UFO je něco, co Spielberga přitahovalo od počátku jeho tvorby. A jeho vize v podstatě definovala novodobé vnímání diváků tohoto lehce konspiračního tématu. Mám na mysli pochopitelně Blízká setkání třetího druhu. Den odhalení stojí na pomyslném protipólu k tomuto jeho přelomovému dílu. Nebude se dost pravděpodobně jednat o tak zásadní milník v jeho tvorbě, což ale neberte jako kritiku. Spielberg si uvědomuje, kolik času mezitím uteklo a že dnešního diváka nelze zasáhnout takovým způsobem, jako v roce 1977. Dnešní doba je úplně jiná. Vše máte přímo před nosem, ve vašem mobilu, vše je okamžitě online a přístupné na jedno kliknutí. Dnešní doba je naprosto demaskovaná – a Spielberg s tím pracuje jako s faktem. Navzdory tomu dokázal ze Dne odhalení udělat velký film, který nabízí tradičně špičkové řemeslo, solidní atmosféru a především svět, ve kterém pořád ještě zbývá naděje. Naděje na lepší zítřky. V tomto poselství – a způsobu jeho sdělení – je jeho největší síla.

Jak to vidí filmfanouch
Steven Spielberg se ve svém 37. celovečerním filmu opět vrací k tématu, které jeho tvorbu provází po desetiletí – k možnosti existence mimozemského života. Den odhalení rozvíjí motivy, které známe už z Blízkých setkání třetího druhu, E.T.ho či Války světů, ale zasazuje je do současnosti, kde vedle strachu z globálního konfliktu a hrozby třetí světové války roste i zásadnější otázka: co se stane, když bude lidstvu definitivně potvrzeno, že ve vesmíru není samo. Spielberg i tentokrát staví na svém typickém rukopisu – na vyprávění očima obyčejných lidí, kteří se ocitají uprostřed událostí přesahujících jejich chápání, a na důrazu na emoce spíš než na samotnou spektakulárnost. 

Scénář Davida Koeppa kombinuje konspirační rovinu s klasickým thrillerovým vyprávěním, které se postupně propojuje přes více postav, včetně datového analytika Daniela Kellnera a televizní rosničky Margaret Fairchild. Film pracuje s moderními technologiemi i postupným odhalováním informací, přičemž si udržuje překvapivě plynulé tempo bez výrazných logických děr. Největší síla snímku ale leží v tom, že i přes všechny globální důsledky zůstává intimní – sledujeme jednotlivce, jejich víru, pochybnosti i morální rozhodnutí. Spielberg tak i ve vyšším věku potvrzuje, že jeho největší silou zůstává schopnost spojit velkolepé téma s lidským pohledem a dodat blockbusteru osobní rozměr, který je mu vlastní od začátku kariéry.

Jak to vidí Cival
Ve výsledku směšná záležitost. Vidět jak je Spielbergovo mistrovství a neumdlévající skillz jeho dvorních spolupracovníků prošustrováno v zájmu takhle slaboučké historky, která nedrží pohromadě a působí jako extra roztažený díl Krajních mezí, to fakt zamrzí. Sice je to spielbergovsky řemeslně brilantní, skvělé produkčně, kameramansky i herecky, ale... podle naprosto rozeklaného scénáře.

Navzdory slušné kinetice jednotlivých scén jsem se nudil, protože ten svět není divákovi vůbec představen, není vysvětleno, kdo jsou záporáci a jejich artefakty, ani proč postavy neustále utíkají a kam. Zjevování digi zvířátek, kruhů v obilí, nadpřirozených schopností i nadpozemských vizí (celá linka s barákem LOL) je naprosto nahodilé a nemotivované, poháněné jen scenáristovou zvůli bez podstaty. A to tápání završí velké finále, které vyznívá jako obstarožní pohled zmateného osmdesátníka na mediální realitu. Fakt směšné.

Jak to vidí Mr. Hlad
Čekal jsem tak trochu jiný film a chvilku mi trvalo, než jsem se na styl Dne odhalení naladil. To, co se může tvářit jako seriózní sci-fi podívaná podobná Blízkým setkáním třetího druhu, má nakonec o dost blíž k dobrodružné jízdě, kde logika a smysluplnost občas musí ustoupit zábavě. A člověk se musí naučit tolerovat scény, v nichž se hrdinové skrývají za kamenem pět metrů od party pronásledovatelů, kteří je prostě nevidí. Jakmile jsem se ale smířil s tím, že Spielberg jde mnohem víc po tom dobrodružství než po hutném realistickém dramatu, dost mi to sedlo. 

Den odhalení má sice skoro dvě a půl hodiny, ale ani na chvíli nenudí. I díky tomu, že tu v podstatě chybí expozice a diváka film vrhne rovnou do akce. Navíc spoléhá na sympaticky civilní hrdiny a především na skvělou kameru a hudbu. Od začátku do konce to šlape. Jestli Spielberg s Koeppem záměrně některé věci nedořeší, doufali, že o nich divák nebude zbytečně přemýšlet a naladí se na jejich styl, nebo je to „prostě trochu nesmyslná pitomost“, fakt nevím. Ale ani jsem neměl potřebu to moc řešit, protože jsem se velmi příjemně bavil a užíval si, že i přes všechny ty honičky, spiknutí a mimozemské technologie, které dělají v ten správný moment přesně to, co scenárista chce, je to v jádru sympaticky optimistická spielbergovská podívaná. A ty my v poslední době dost chyběly. 

Jak to vidí Rimsy
Sám sebe tím trochu překvapuju, ale řadím se ke spokojeným hlasům. Scénáři lze z makropohledu leccos vyčítat a řešení některých (hlavně akčních) situací je skoro až úsměvné, přesto jsem byl od začátku až do trefného konce zaujat Spielbergovou humanistickou snahou předat publiku nadějeplné a starosvětsky optimistické poselství. Zatímco v Blízkých setkáních třetího druhu Spielberg ukázal, že mimozemšťané nemusejí být jen nepřátelé, Den odhalení budí dojem adekvátní aktualizace tématu po bezmála půlstoletí – během něhož se ukázalo, že největší hrozby (nejspíš) nepřiletí z vesmíru, nýbrž si je sami v sobě vypěstujeme (potažmo zvolíme).

Jde tak trochu o antitezi devadesátkových katastrofických sci-fi – nyní spojení lidstva ve vyšším zájmu už není prostředek, ale cíl sám o sobě. Díky tomu lze (s přimhouřením obou očí) nacházet v tomhle leckdy naivně hravém blockbusteru prvky duchovního filmu, což mě jednak bavilo a jednak takové poselství pocitově cením. A o pocity jde v tomhle případě (jak je u Spielberga celkem obvyklé) až na prvním místě. 

Recenzi čekejte velmi brzy. Videodojmy si zatím můžete pustit na našem Herohero.