Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Nedá se úplně říct, že by v Hollywoodu byla okurková sezóna, ale vlastně všechny zprávy z uplynulého týdne se týkaly buď délky potlesků v Cannes (zív), pozvolna sílícího boje o primátorské křeslo v Los Angeles (hmm), nebo odhadů, zda se Star Wars povede po sedmileté kinopřestávce nalákat diváky zpátky do sedaček. Já ale oprašuji z šuplíku témátko, které se velmi, velmi hodí. Stephen Colbert pověsil svou talkshow na hřebík, Saturday Night Live si odkroutilo další sezónu a do kin se chystá The Breadwinner, levná komediální sólovka Natea Bargatzeho, jednoho z nejúspěšnějších stand-up komiků dneška. Co o jeho popularitě vypovídá, že snímek stál pouhých 5 milionů dolarů a Nate si ho v podstatě musel kutit na koleně, aby ho následně Sony několikrát odložila? Pojďme si dneska rozebrat, čemu se kdo dneska v kinech, televizi a na internetu vlastně směje… a jestli se směje naposled a/nebo nejlíp.

 

Týden, kdy umřel humor?

Tenhle týden mi do smíchu skutečně není. Je to ale jen obrat, takže se o mě nemusíte bát. Velmi dobře jsem se bavil ve čtvrtek 21., kdy by normálně tento newsletter vyšel. Jenže já seděl ve vlaku do Řevnic, abych spolu s kolegy z MovieZone v tamním kině dvě hodiny povídal o teenagerských komediích (záznam bude!). Ty nejlepší, ty nejhorší, ty nejzábavnější. Logicky došlo nejen na ty formativní (Pomsta šprtů, Pánská jízda, Prcičky, ale padaly i jména jako Sněženky a machři, Jak svět přichází o básníky nebo Cesta do hlubin študákovy duše), povídali jsme si také o pomyslném vrcholu žánru v nultých letech, možná ještě na začátku desátých. Bylo to krásné, i když trochu pohřební, protože mluvit dnes o teenagerských komediích znamená, že je řeč o indie coming of age produkcích, kde je často ten humor hořkosladký, nikoliv o povrchních, ale primárně bránicových studiových mainstreamech. Když už někdo natočí něco jako Booksmart, jde většinou o autobiografickou nostalgii nebo malou domů od studia, kterou “zaplatíte” nějakým spolehlivým hitem.

 

Spolu s koncem Colberta a tradičním finále Saturday Night Live (u obojího byl Paul McCartney), kde “mladému” castingu přišel starý pardál Will Ferrell ukázat, jak se to má dělat, mi to vlastně všechno zacvaklo. Titulek je samozřejmě skandální, protože humor je základním motorem vyrovnané lidské existence. Zasměji se denně mnohokrát, nejen díky přítomnosti svých malých dětí, které generují neuvěřitelné situace, ale také při soukromých konverzacích s přáteli, kdy si posíláme memy či odkazy, často v odstínech tak ironických a černočerných, že bychom je v širší konverzaci netasili a při jejich použití v mainstreamovém prostředí bychom dost možná byli šokovaní. Tedy s výjimkou našich oblíbených stand-up komiků, které také považujeme za nejlepší kamarády a sneseme od nich libovolně kruté one-linery. 

S ústupem monokultury se tvář humoru jednoznačně proměnila. Je osobnější, je soukromější, už neláká do kin davy. Původně jsem chtěl chvilku řešit Colberta, zavzpomínat na to, jak jsem na něj dvakrát vyrazil naživo v New Yorku, ale on je to vlastně jen příznak širšího problému. Jakkoliv byl skon téhle show politickým nožem do zad, kdy Trump rovnou přispěchal, aby na chladnoucí tělo hodil pár urážek, viděli jsme v předchozích letech odchod Jamese Cordena nebo Trevora Noaha. U Jamese jsem byl ochoten vydržet jen virální Carpool Karaoke, Trevor má naštěstí úspěšný podcast. A vlastně hovoří za vše. Tyhle noční talkshow se staly generátorem kratších či středně dlouhých videí. Pár lidí koukalo dokonce i na rozhovory s oblíbenými hvězdami, jakkoliv bolestně předpřipravené a plné domluvených historek, někdo v éře Trumpa využíval otvíráky (tzv. cold open) jako svéráznou náhradu zpravodajství - pokud tedy stál na té “druhé” straně, v opačném případě koukal na Fox News nebo hůř. Sledovanost těch sešněrovaných formátů ale byla bídná. Colbert byl jedničkou v umírajícím oboru, jeho průměr byl 2,8 milionu diváků na epizodu, ale většinou v tom pro investory méně zajímavém demografickém ratingu 60+. Mezi mladými šlo o nízké stovky tisíc v tom nejlepším případě.

Poslední epizoda, vyhajpovaná na maximum, měla necelých sedm milionů. Jistě udělá velká čísla na YouTube, ale je to zlomek toho, co tenhle formát generoval před deseti, dvaceti lety. Conan O’Brien nebo Jay Leno také odcházeli, byť třeba z jiných důvodů, a dnes vládnou formátům, které jsou hlavně o nich. Díky tomu jsou autentičtější, aniž by ztratili své publikum. Stand-upy, podcasty a autenticita, která mj. vyhnala na přelomu tisíciletí ze sitcomů předtočený smích a dekády staré recyklované zápletky. Ale stejně to nestačilo.

Na komedie přestali chodit lidi. V branži se často říká, že smích tzv. necestuje. Kulturní rozdíly často brání tomu, aby si Američan užil francouzskou veselohru, Němec americkou teen komedii a Brit klasickou českou řachandu. V konfrontaci s univerzálně přítulným čtyřkvandrantovým blockbusterem na tom možná něco bude, ale jako puberťák jsem díky americkým teen komediím a britcomům cestoval zadarmo prostřednictvím televizní obrazovky a stříbrného plátna, za což jsem ohromně rád, protože jsem ony kulturní rozdíly a nuance vnímal jako výzvu a “domácí úkol”. Byla to velkolepá a zábavná škola hrou.

Dnes jsou romantické, teenagerské i jiné komedie často uklizené na stream, kde se lépe shánějí peníze a jde se naproti obývákové sounáležitosti. Ta hrála zásadní roli i ve zlaté éře komedií, kdy studia spoléhala na VHS a DVD, kde nezřídkakdy komedie utržily víc než v kinech. Mládež prostě v pátek večer vyrazila do půjčovny a chtěla se buď bát nebo bavit. Horory a komedie patřily k největším jistotám v druhém distribučním okně, protože když se směje levá strana gauče, začne se smát i ta pravá. Smích je nakažlivý, ale to už jistě víte, viz zmínka o tom předtočeném. 

S nástupem streamu došlo hned k několika věcem - fyzická média odešla do ústraní, lidé si mohli kdykoliv pustit cokoliv, takže komunitní efekt toho, že nová česká komedie poběží pro všechny v neděli od osmi, takže v pondělí bude ve škole nebo v práci každý citovat ty stejné vtipy a hlášky, byl najednou fuč. Streameři po churavějících žánrech a jejich hvězdách okamžitě sáhli… není náhodou, že se Netflix stal hájemstvím Adama Sandlera, Cameron Diaz nebo Jennifer Aniston. Existuje nemalá skupina lidí, kteří na ně rádi slyší. Ale v kinech? U studiových cifršpionů snáz seženete 200 milionů na novou komiksovku než 20 na teenagerskou komedii. Exekutivci raději jedou na Sundance, kde si po bouřlivých ohlasech publika koupí za podobné peníze nějakou už hotovou, která přichází s aurou diváckého hitu, ozdobená známými jmény a bez jakékoliv dodatečné dřiny. 

Což nás přivádí k tomu, že dělat humor byla, je a vždycky bude dřina. Lorne Michaels, principál skečové Saturday Night Live, to moc dobře ví už víc než půl století. Letos mimochodem ke skvělému filmu Saturday Night od Jasona Reitmana přibyl i dokument Lorne, který už je autorizovaný (Michaels v něm vystupuje a dokonce byl i na premiéře, což je neslýchané) a jde o fascinující pohled do zákulisí tohohle kabaretu. Stejně jako většina (už nejen) mimoamerického publika koukám na SNL den poté, kdy se na YouTube objeví jednotlivé skeče. Některé lepší, jiné horší, hrstka z nich kultovních.

V 80. a 90. letech byl SNL inkubátorem slavných komiků. Přišli jste, tři roky jste dřeli a makali, abyste se pak uchytili v Hollywoodu. Tak jako spousta komiků kdysi chtěla získat teplé místečko moderátora talkshow (a Jimmymu Fallonovi se tenhle přeskok z SNL podařil!), stejně tak by brali, kdyby se z nich stal nový Jim Carrey. Jenže žánrová loterie není na jejich straně. Stejně jako z Alana Ritchsona nebude další Arnie a Jason Momoa se nestane novým Slyem (resp. tím starým), není aktuálnímu castingu SNL souzeno, aby bořil kina. A on to ví, ostatně někteří v řadách SNL stráví klidně celou dekádu, což by dřív bylo nemyslitelné. 

Lorne totiž moc dobře věděl, že obsazení se bude měnit, a tak šel v osmdesátkách štěstíčku naproti. Když vznikly komerčně úspěšné hity jako Blues Brothers a Wayne’s World, uzavřel rámcovou smlouvu s Paramountem a ti nejlepší z ansámblu pak dostali šanci zazářit ve filmech, které byly často adaptací či extenzí některého z kultovních skečů. Pravda, Night at Roxbury nebo MacGruber mají spíš niche publikum, ale SNL v devadesátkách a nulkách vyplodila pár herců, kteří se ujali v mainstreamu, což zpětně pomáhalo Lornovi ulovit nejlepší mladé talenty. Ti před sebou měli celkem jasnou a hvězdnou trajektorii, takže se měli proč snažit.

Dneska jsou ty ambice o poznání skromnější. Od podzimu do jara SNL, v létě nějaké to stand-upové kolečko po festivalech a klubech (na “hvězdu” SNL pořád ještě sál vyprodáte), tu a tam možná napíšete scénář nebo si zahrajete v nějakém stream-only seriálu, který bude mít jednu, dvě sezóny. Není to úplná špička, ale nakrmíte tím ego i vlastní peněženku. Ostatním zbývá ještě podcastování a prodej merche. Kdo není spokojený, toho bude lesk stříbrného plátna a bzukot obrazovek táhnout tak či onak. Třeba oblíbený Bill Burr to zkouší v seriálech a filmech neustále, dokonce i v dramatických rolích. Úspěchy jsou střídavé, ale znáte to - někdo zavolá, hrozně moc vás chce, to je občas větší tahák než tučný šek s mnoha nulami. 

Tvář komedie se prostě změnila. Nic to neukazuje líp než návrat Fockerových se šedesátiletým Stillerem a osmdesátiletým De Nirem, kterým asistuje Ariana Grande, jenž si chtěla zahrát s legendami v sérii, kterou hltala jako malá holčička. Mládež to ale do kin nepřivede, ta je přilepená na tiktocích, kde humor znamená každou hodinu něco jiného a trendy se mění tak rychle, že na ně sotva tvůrci druhého a třetího řádu stíhají reagovat. Není divu, že např. návrat Naked Gun v podstatě vybouchnul. Liam Neeson ve spodkách je cool, ale recasting Leslieho Nielsena (vzpomínáme a vzpomínat budeme) znejistil pamětníky, aniž by přilákal kohokoliv nového. Bez monokultury a společných jmenovatelů je složité vyrábět aktuální humor. Ještě tak můžete něco referovat v pětiminutovém skeči v SNL, ale v celovečeráku? Spoléháte na stařičké tropy a trendy. Nezávidím ani comebacku Scary Movie, jakkoliv je hororů tolik, že určitě je se do čeho trefovat. Jestli ale někdo věří, že to bude edgy a na tepu doby, tak mu ironicky držím palce… aby je nemohl dávat nahoru.

Pokud se pohybujete ve stand-upové kultuře, možná vám něco říká jméno Nate Bargatze. Fenomén, který svou slušňáckou, taťkovskou komedií (nebyl vždycky takový) vyprodává arény. Pochopil, kde je jeho publikum a dokonale si ho podmanil. Když hostoval v SNL, dokázal proslovy prezidenta Washingtona zbořit sál a následně i internet. Velká hvězda, primárně tedy americká, která jde za týden do kin s vlastní komedii The Breadwinner. Je to droboučký pětimilionový film, dělaný na koleně, který Sony v pozici koproducenta a distributora už několikrát odložila. Mooožná otevře za deset, možná za patnáct, někteří optimisti doufají i ve dvacet. Od největší hvězdy humoru v USA.

 

Připomenu, že před třiceti lety hrál Jim Carrey v komedii Cable Guy a dostal za to 20 milionů dolarů. Byl to sice komerční průšvih (který ovšem o premiérovém víkendu předběhnul Skálu), ale Carrey o rok později přispěchal s povedeným Liar, Liar a upevnil si pozici nejúspěšnějšího mainstreamového komika devadesátek. S výjimkou střídavých kinoúspěchů Frat Packu a jeho členů (Will Ferrell, Jack Black, Vince Vaughn, bratři Wilsonové, Steve Carell) už jsme pak nikdy nic podobného nezažili. Nate Bargatze vyslyšel volání stříbrného plátna, ale něco mi říká, že The Breadwinner udělá větší čísla na streamu, kam podle všeho patří primárně. Ačkoliv na papíře matematicky dává smysl, aby kinaři volali po větším počtu malých filmů, raději by všichni chtěli víc hororů než komedií, protože strach je na rozdíl od humoru univerzální a lépe se šíří v setmělých koridorech multiplexů.

Velmi bedlivě budu sledovat demografický mix Bargatzeho komedie, protože se stačí podívat na televizní sitcomy poslední doby a vidíme tam hlavně materiál pro starší a pokročilé, ať už jde o víceméně konzervativní spinoffy jako Young Sheldon nebo Georgie & Mandy, nebo streamovací návraty That 90s Show či Malcolm in the Middle, kde je věkový průměr protagonistů nebo použitých vtipů velmi, velmi vousatý. Je humor pro pamětníky? Zajisté ne, ale jeho aktuální podoba a proměnlivost jednoduše není kompatibilní s tradičními produkčními procesy. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, nebo si můžeme pustit na YouTube kromě aktuálních virálních frků třeba záznamy her divadla Járy Cimrmana.