Porota letošního Cannes, které předsedal Park Chan-wook a jemuž po boku seděli Demi Moore, Chloé Zhao nebo Stellan Skarsgård, byla bezesporu statečnější než ta na Berlinale. Už při zahájení se Park nechal slyšet, že politika do filmu a umění neodmyslitelně patří. Jihokorejský režisér festival nejen otevřel, ale i zakončil pamětihodným výrokem, který mezi novináři vzbudil salvy smíchu. A to když prohlásil, že toužil Zlatou palmu neudělit, protože sám ještě žádnou nemá, ale že… Není jiná možnost, odkazuje tak na titul svého posledního snímku, který premiéroval loni v Benátkách. 

Ze Zlaté palmy pro nejlepší film se těší Fjord, který natočil rumunský režisér Cristian Mungiu. Ten Palmu získal již před bezmála dvaceti lety za snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Drama pojednává o konzervativní rodině, která se přestěhuje do Norska a musí čelit obvinění z fyzického násilí na svých dětech. V hlavních rolích údajně excelují Sebastina Stan a Renate Reinsve, jejíž rekord v Cannes je úctyhodný: za snímek Nejhorší člověk na světě si odnesla cenu pro nejlepší herečku, Armand byl v roce 2024 odměněn Zlatou kameru (Caméra d’Or), loňská Citová hodnota pak získala Velkou cenu poroty (Grand Prix).

Velká cena poroty letos směřuje za snímkem Minotaur, což je politický thriller o manželském páru odehrávající se během ruské invaze na Ukrajinu. Ruský režisér Andrej Zvjagincev, jemuž za inspiraci sloužilo slavné drama Clauda Chabrola Nevěrná žena, žije v exilu a během ceremonie vyzval Putina, aby válku ukončil. 

Třetí významnou cenu, Cenu poroty, získalo německé kriminální drama Das geträumte Abenteuer (The Dreamed Adventure) režisérky Valesky Grisebach. Ta nás zavádí do života archeoložky, která se pohybuje na hranicích Bulharska, Řecka a Turecka a zaplete se do zločineckého podsvětí. 

Podobně jako režisér Fjordu vybízel během své řeči ke smířlivosti mezi dvěma protipóly, i rozdělování osobních cen se neslo ve znamení podvojnosti, jelikož ceny za nejlepší režii, herečku a herce si rozdělili vždy minimálně dva umělci, přičemž cenu za režii si odnáší hned trojice filmařů. 

Byl jím polský režisér Paweł Pawlikowski, známý díky Studené válce a Idě, za film Fatherland neboli Otčina, v němž hlavní roli ztvárnila Sandra Hüller. Fatherland pojednává o cestě slavného německého spisovatele Thomase Manna se svou dcerou Erikou po Německu roku 1949. 

Ceny za režii si však odneslo i španělské duo Javier Ambrossi a Javier Calvo, kteří představili queer drama La bola negra (The Black Ball) inspirované dalším spisovatelem, španělským básníkem Federicem Garciou Lorcou. Ve filmu se představila i Penélope Cruz. 

Cenu museli sdílet též herci. Za role v dramatu All of the Sudden (Soudain) o ředitelce domova důchodců a režisérce trpící rakovinou byla odměněna dvojice hereček Virginie Efira a Tao Okamoto. Emmanuel Macchia a Francouz Valentin Campagne se podělili o hereckou cenu za prvoválečné zákopové drama Coward. 

V kategorii Un Certain Regard zvítězilo psychologické drama Everytime režírované Sandrou Wollner a vyprávějící o rodinném prázdninovém výletu matky se synem a dcerou. Zlatou kamerou (Caméra d’Or) bylo odměněno drama Ben'Imana, historicky vůbec první rwandský film vybraný do soutěže v Cannes. Ten sleduje hrdinku, která přežila rwandskou genocidu.

Nejlepším scénářem se může chlubit Notre Salut (A Man of His Time) o francouzském odboji během druhé světové války. To mimochodem není jediný francouzský snímek tohoto zaměření. V Cannes měla rovněž premiéru první část dvoudílného francouzského velkofilmu o prezidentu de Gaulleovi (De Gaulle: Tilting Iron) se Simonem Abkarianem a Anamariou Vartolomei. A maďarský autor László Nemes, režisér, který stojí za formálně inovativním Saulovým synem z prostřední koncentračního tábora v Osvětimi, představil další brutální příběh inspirovaný historií. Jeho novinka Moulin sleduje osud francouzského odbojáře Jeana Moulina, který byl umučen šéfem gestapa v Lyonu. Film byl některými kritiky označen za torture porn. 

A na jaké filmy vedle laureátů stojí za to se těšit? Letos sice v Cannes nepremiéroval žádný hollywoodský velkofilm, ale i tak tu bylo na co koukat, a to i mimo vítězné kategorie. Užitečný přehled poskytl už Jokolo na začátku festivalu. My ho teď rozšíříme.

Kromě Sandry Hüller se do Cannes podíval i její kolega z Anatomie pádu, scenárista a režisér Arthur Harari, jehož The Unknown užívá klasický koncept americké komedie o prohození těl. Tentokrát však půjde o temnější psychologickou studii tělesnosti, když se Niels Schneider probudí po společně strávené noci v těle Léy Seydoux. Francouzská herečka uvedla v Cannes i druhý snímek, Gentle Monster režisérky Marie Kreutzer (ta předtím natočila povedený Korzet o císařovně Sissi), kde ztvárňuje pianistku, která se s rodinou stěhuje na venkov a odkrývá nečekané  tajemství.  

Nicolas Winding Refn, jehož neo-noir Drive s Ryanem Goslingem obržel na MovieZone titul film roku 2011 a, což je pro jeho tvůrce možná důležitější, cenu za režii v Cannes, pro mě mě zdaleka není vyčpělý tvůrce. Velmi jsem si užil jeho Neon Demon i pomalu plynoucí neo-western Too Old to Die Young. Refn se do Cannes vrátil s novým sci-fi thrillerem Her Private Hell, v němž hlavní roli ztvárnila Sophie Thatcher. Ta musí v Tokiu najít otce, zatímco se na město snáší podivná mlha.   

Nadšené reakce vzbudil jihokorejský snímek Hope režiséra Na Hong-jina o řádění jakési bestie v pohraničí na pozadí ničivých požárů. Objeví se mimo jiné Alicia Vikander a Michael Fassbender. Více o Hope v našich prvních reakcích zde. Značnou chválu sklidil i režisér Ad Astra James Gray se svým Paper Tiger. Po Manželské historii se zde před kamerou opět setkávají Adam Driver a Scarlett Johansson. Jejich vztahové drama bude Gray mísit s kriminální zápletkou. 

Novinku představil i Pedro Almodóvar. Jeho Bitter Christmas (Amarga Navidad) vypráví o režisérce Else, která se ve svém psaní inspiruje tragickými událostmi ze životů svých přátel. Melodramatik Almodóvar se naštěstí po nepovedené exkurzi do anglicky mluveného filmu vrací ke své mateřštině a do Španělska. Za nejvíc sexy film soutěže platí Teenage Sex and Death at Camp Miasma, kde se pod režijním vedením Jane Schoenbrun (I Saw a TV Glow) potkávají Gillian Anderson a Hannah Einbinder (seriál Hacks). Snímek odhaluje zákulisí natáčení rebootu hororového slasheru, jehož režisérka je posedlá hvězdou předchozího filmu. 

Gradiva sleduje skupinku francouzských středoškoláků, kteří se vypraví na školní výlet do Pompejí. Obklopeni lávou zalitou minulostí, sami objevují vlastní touhy. Kulisy mrtvého města skýtají velké nostalgické možnosti. Butterfly Jam do sebe vměstnal hned dvě sličné herečky, Monicu Bellucci a Riley Keough. Těm bude sekundovat nadaný Barry Keoghan v roli wrestlera, který se musí potýkat s pozicí imigranta v New Jersey. Ve snímku Club Kid, který zrežíroval herec Jordan Firstman (seriál I Love L.A.), se musí lehkovážný promotér večírku postarat o syna, o němž neměl dosud tušení.

Katastrofálního přijetí se naopak dočkaly Parallel Tales o spisovatelce, která se při hledání inspirace uchýlí ke šmírování svých sousedů, s důstojným evropským obsazením v čele s Isabelle Huppert a Vincentem Casselem. Výsledek mrzí o to, víc, že za kamerou stál jeden z předních ŕánských filmařů, Asghar Farhadi, režisér Rozchodu Nadera a Simin. 

Zvláštní Zlatou palmu za přínos světové kinematografii převzal z rukou Elijaha Wooda Peter Jackson, který se rozpovídal nejen o svém návratu k režii (momentálně píše scénář k Tintinovi, kterého se sám chystá točit), ale též o jednání mezí ním, Warner Bros. a Tolkien Estate, které by konečně mohlo vést k adaptacím něčeho jiného než Pána prstenů (spolu s Dodatky) a Hobita. Dočkáme se tedy Silmarillionu? Těžko říct a do tohoto článku to nepatří. Obdobnou cenu pak na závěr festivalu obdržela Barbra Streisand, ta se však nemohla osobně účastnit.

Na jaký snímek z letošní přehlídky jste nejvíc zvědaví vy? Dejte vědět v diskusi. 

Zdroj: Deadline, Variety, Cannes.com