Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Každý týden lepím dohromady mozaiku novinek, úvah, analýz i varovných prstů, abych vás seznámil s tím, co se v Hollywoodu stalo za zavřenými dveřmi i před zraky úplně všech. Finanční reporty, hvězdné průšvihy, fantastické úspěchy i hořké prohry. Je tedy pravda, že v posledních týdnech (měsících) je to často neradostné čtení. I proto jsem se tentokrát chytil jedné zprávy hned v úvodu týdne a říkal jsem si, že z ní udělám samostatné téma. Nakonec se toho stalo víc, takže Jednou větou dneska bude trochu větší, ale snad ten optimismus natáhnu co nejdál. Musím si trochu pomáhat představivostí a zbožným přáním, ale zkuste to se mnou, než to zas za týden shodí nějaké apokalyptické zpravodajství (třeba o tom, že všichni hromadně přecházejí ve svých mobilních aplikacích na vertikální video).

Netflix míří do kin

Možná jste zaslechli onu radostnou novinu (minimálně pro všechny kinaře). Netflix v roce 2027 pošle novou adaptaci Narnie do kin. Nejen v USA, ale po celém světě. Sice tedy prošvihne vánoční (i velikonoční) termín, což je pro silně křesťanskou látku trochu klacek pod nohama, ale přesto tenhle drahý epos od Grety Gerwig pravděpodobně bude mít minimálně u amerického publika velké předprodeje.

Jak se to stalo, když Ted Sarandos vždycky bránil vysílání rovnou do obýváků a říkal, že kina nejsou jeho byznys? Projdeme si to dnes do detailu, protože spolu s dobře rozjetým letošním jarem a létem by tenhle krok streamovacího giganta mohl znamenat, že se kinaři ani do budoucna nemusejí bát o výsadní post v hollywoodském potravním řetězci. Nejen že se jim daří letos servírovat hity a David Ellison slibuje, že dodá každoročně 30+ filmů, až definitivně pohltí Warnery, navíc se Hollywood po covidové kocovině definitivně vrací k pevnému distribučnímu oknu, které kinařům zajistí minimálně 45 dní mezi premiérou a PVOD, což jsou většinou spolehlivá vrátka k pirátským kopiím. Existuje šance, že Narnie bude prvním krokem a v nadcházejících letech by mohl Netflix do kin stabilně posílat třeba pět, šest filmů.

Proč by to dělal? Důvodů je hned několik. Prestiž, povědomí, důkaz růstu a hraní si na velké kluky. Pojďme si to hezky rozebrat. Prestiž je logickým důsledkem. Netflixovská originálka, co má premiéru ve čtvrtek nebo v pátek - typicky třeba Apex s Charlize Theron a Taronem Egertonem - prostě přijde a odejde. Žádný boxoffice report, žádné velké články… Charlize navštíví pár podcastů, YouTube show apod., ale dopad premiéry nelze srovnat se studiovou marketingovou kampaní, ačkoliv by se třeba jednalo o podobně velké filmy. S tím souvisí i ono povědomí. Několikeré studie dokazují, že film, který prošel kiny, udělá na streamu zajímavější a spolehlivější čísla než premiéra srovnatelné originálky. Proč? Protože to povědomí se nabalilo jako sněhová koule, už jsou k dispozici ohlasy - ideálně pozitivní - podobně jako v dobách videopůjčoven existuje skupina lidí, která se na film těší, takže už tam je jakýsi frontloading.

Tenhle argument sice některé studie vyvrací nebo minimálně zpochybňují, ale statistiky např. filmů v produkci Amazon/MGM nebo Apple hovoří za vše. V kinech se sice vystavujete ostudě, pokud váš film propadne, ale pokud se vám povede upéct hit, který projde očistcem divácké kritiky, sklízíte pak na streamech mnohem větší zájem. Co jsme tam měli dál? Důkaz růstu. Ano, Netflix přestal reportovat ta atraktivní čísla předplatitelů a místo toho Wall Street sype jen nudné cifry, kterými širokou veřejnost nepřesvědčí o tom, že je pořád numero uno. Ale mít nejnavštěvovanější film v kinech? To je pečeť, kterou vám všichni závidí. Jasně, Netflix umí uvařit i KPop Demon Hunters jako událost sezóny, ale až virální klípky z kin, kde lidé z plna hrdla zpívají Golden, dodají eventu tu správnou váhu.

 

A nakonec máme hraní si na velké kluky. Ted Sarandos v mládí hltal příběhy velkých hollywoodských bossů. Věděl, že Netflix je v té hierarchii trochu stranou velké studiové smetánky, i když by si ji celou mohla koupit a strčit ji do kapsy svými výnosy. I proto možná zkusil koupit Warnery, aby si ten sen splnil. Když se nezadařilo, začíná plánovat, jak na to jít oklikou. Netflix v New Jersey staví obří ateliéry, v Los Angeles si jiné koupí. Bez robustní kinodistribuce ale nikdy nebude patřit k té velké studiové pětce, nebo chcete-li čtyřce. Získat tohohle bobříka je ale náročnější, než se může zdát.

Nebudu se vracet k mému oblíbenému soudnímu sporu United States v. Paramount, který v roce 1948 rozhodnul, že filmová studia nesmí vlastnit distribuci (tj. kina nebo kinořetězce). Stejně tak nebudu připomínat, že tenhle výnos už pár let neplatí. Netflix není v pozici nebo náladě, aby si koupil celý kinořetězec a zajišťoval si distribuci sám kvůli několika filmům ročně. Žádnému z hollywoodských studií by se to aktuálně nevyplatilo, takže zrušení platnosti těchto dekretů vlastně nemá pro aktuální situaci žádný význam.

 

Důležité je, že studio se musí v rámci USA domluvit se zástupci kinořetězců (jsou sdružení v rámci Cinema United, dříve NATO), aby jeho film ve svých kinech uvedli. Někdy si uděláme speciál o tom, jak moc si můžete klást podmínky, když máte atraktivní produkt (např. marvelovku), ale velmi obecně platí, že se rozdělíte o tržby fifty-fifty, kinaři vám dají záruku, že váš film budou promítat tolik a tolik týdnů v tolika a tolika kinech a sálech. Vy jim dáváte záruku, že produkt dodáte včas, uděláte mu odpovídající reklamu a nebudete ho prezentovat nikde jinde po určitý počet dnů. Právě délka distribučního okna je často přetřásaným tématem. Netflix pár svých filmů či seriálových epizod nebo finále do kin poslal, ale nikdy se mu nechtělo dodržet dlouhatánskou podmínku 45 dnů.

 

Možná vás překvapí, že takových premiér bylo loni rovnou třináct. Z hlavy vás napadne KPop Demon Hunters a možná třetí Knives Out celovečerák. Jenže do kin se v rámci festivalů podívaly i filmy The Great Flood (Busan), Nouvelle Vaque (Cannes), Ballad of Small Player, Frankenstein, Steve (všechny TIFF), Jay Kelly, A House of Dynamite (Benátky), Wallace & Gromit: Vengeance Most Fowl (AFI) nebo Fixed (Annecy). Řada z uvedených měla také v USA nebo jinde limitované nasazení v kinech, ale to se bavíme o jednotkách nebo desítkách lokací.

 

Počítat bychom měli i finále Stranger Things, které se díky dohodě s AMC promítalo ve víc multiplexech, ale rozhodně to nemůžeme považovat za široké nasazení (1200+ kin). Proč? Protože Netflix často do kin uvedl filmy jen pár dní před jejich VOD premiérou, nebo šlo dokonce o souběžné uvedení či promítání (KPop) titulů, které už jsou na Netflixu volně přístupné. A to se většině kinařů nelíbilo, takže veškeré nabídky velkého eNka o spolupráci hlasitě odmítali. Tahle strategie byla mnohokrát zmiňována i ve chvíli, kdy se Netflix začal zajímat o akvizici Warnerů. Neskončí to tak, že bude i za Warnery posílat do kin filmy jen výjimečně nebo v podobných blitzkriegových kampaních? Ted Sarandos všechny ujišťoval, že dodrží dohody, a sešel se i se zástupci kinařů jako potenciální majitel plnohodnotného filmového studia.

Nepomohlo to, ale teď to vypadá, že se něco přece jenom mění k lepšímu. Narnie měla mít původně kinorelease ve stovkách IMAXů a AMC sálů po celém světě, díky rámcové dohodě s AMC a IMAXy. Gretě Gerwig, která si uvedení v kinech vydupala, to takhle prý stačilo. Jenže jakmile Sarandosovi protekli Warneři mezi prsty, začal se zajímat o to, zda by nemohl celou víc než staletou hollywoodskou hierarchii nějak obejít.

 

Řešení je jednoduché, ale pracné. Jednak musí Netflix dodržet ono okno o délce 45 dnů. Narnie bude mít premiéru v kinech 12. února a na Netflixu se objeví až 2. dubna. Což je tedy kratší okno než u většiny studií (ty před SVOD ještě vydělávají peníze na PVOD platformách, ale to pro Netflix logicky není schůdná cesta, protože by se o příjmy dělil s konkurencí). Jednak se musí dohodnout s kinaři nejen doma, ale po celém světě, resp. musí si najít ochotné distributory.

Tady je na místě vysvětlit, jak to vlastně chodí. Americká studia mají své lokální pobočky jen v největších státech. Pryč jsou tučné časy, kdy existovala např. česká kancelář Warnerů. Kvůli úsporám se zrušila a vše se řídilo z britské centrály. Dokud existovala kancelář, byl dokonce i rozpočet na propagaci, dnes si všechno platí a řeší lokální distributoři, s nimiž má studio dohodu. Je to výhodné pro obě strany a loga těch prostředníků vidíte v kinech pokaždé, když jdete na nějaký ten trhák. Falcon zastupuje Disneyho nebo Sony, Cinemart má Universal nebo Paramount, Vertical má Warnery atd. Pak je tu ještě nemalá část menších distribuček, které nakupují i mimo USA, ale to už se vzdalujeme původnímu tématu.

 

Velká studia mají všechno tohle zasmluvněné a zajišťují si tedy svým jménem globální distribuci (Warneři, Paramount, Universal, Disney, Sony). Lionsgate je někde uprostřed, protože si zajišťuje distribuci v USA a tu venkovní předprodává, tj. nedělí se s lokálními distributory o zisky, prodá jim práva za fixní částku a zisk/risk je už na nich. Menší online-first hráči jako Amazon/MGM nebo Apple to mají ještě složitější. Amazon si koupil MGM, takže zvládá obstarat domácí distribuci, ale např. Project Hail Mary mu po světě pomohli odpromítat v Sony a jsou za to jistě velmi rádi. Apple primárně spolupracoval s Warnery, ale někdy to dal nejvýhodnější nabídce. Argyllea do kin poslal skrz Universal, Fly Me to the Moon s pomocí Sony.

 

Z výše uvedeného je vám asi jasné, že Netflix nepůjde cestou, kdy by distribuci nechal na někom dalším, komu by musel platit často nevýhodná procenta. Do marketingu v posledních letech konečně už dává peníze, takže by jistě zvládnul i velkou kinokampaň, předprodeje práv nebo pomoc od konkurence však nepřichází v úvahu. Vypadá to, že se nám na trhu objeví Netflix-kinodistributor. A to rozhodně není krůček, který byste dělali jen kvůli jedné jediné premiéře. Ted Sarandos si uvědomuje, že když dnes uhání nějaký ten balíček námětu s atraktivní hvězdou či režisérem, často vyjednávání skončí na tom, že nemůže nabídnout plnohodnotnou kinopremiéru nebo dostatek pozornosti. Takhle mu utekla adaptace Wuthering Heights i přesto, že nabízel v aukci největší finanční kompenzaci. A málem mu utekla i ta Greta Gerwig, takže si nemyslete, že je tenhle posun jen výjimkou z dlouhodobého plánu.

Tak to vidíte, devět a půl tisíce znaků s happyendem. A pak že to nejde. Mluvil jsem o zbožných přáních, takže je samozřejmě nutné, aby ta křesťanská Narnie byla následována dalšími pokusy, aby to ideálně byly dobré filmy výjimečných tvůrců, na které budeme do toho kina rádi chodit. A aby se Ted neleknul, až na nějaký nepřijdeme, nebo se o něm nevyjádříme pochvalně. Spousta začátek na téhle cestě, ale buďme rádi, že na ní někdo pošle auta. Teda filmy. Samozřejmě.

Jednou větou…

Ve věku 87 let zemřel Ted Turner, Téčko v názvech televizních stanic jako TNT, TBS nebo TCM. Absolutní legenda, o které nemůžu napsat jen jednu větu, takže si to schováme na jindy. Vzpomeňte si na něj kdykoliv, kdy budete chtít ve dvě ráno kouknout na zprávy, ať už naladíte (jeho) CNN nebo ČT24 nebo se budete jen rozhlížet po internetu. Pratáta newscyklu, se vším dobrým i zlým, co kdy světu přinesl.

 

V uplynulém týdnu jsme měli období účetních závěrek. Warneři i Paramount si do účetnictví zapisují ztrátu 2.8 miliard dolarů, které se vyplatily Netflixu. Hollywoodské účetnictví je neprůstřelnější než kdy dřív.

Taylor Swift si trademarkovala svůj vzhled i hlas, aby se vyhnula budoucím soudním tahanicím o své digitální klony. Předpokládám, že se tenhle krok v následujících měsících stane rutinou, ostatně Taylor se nechala inspirovat Matthewem McConaugheyem, který už si svoje “alright, alright, alright” nechal patentovat před několika měsíci.

Což mi připomíná, že herečka Q’orianka Kilcher žaluje Jamese Camerona za to, že použil bez jejího svolení a finanční kompenzace její tvář v Avatarovi. Cameron totiž v jednom z dokumentů o natáčení ukazuje VFX týmu záběry z Malickova snímku The New World, kde čtrnáctiletá Kilcher hraje postavu Pocahontas. O paralelách mezi oběma příběhy se mluví už od premiéry prvního filmu v roce 2008. Proto je bizarní, že s tím Q’orianka Kilcher přichází až teď. A ještě o něco absurdnější je, že šlo jen o inspiraci k previzu, zatímco finální verze Neytiri je samozřejmě nakreslená a naanimovaná podle Zoe Saldaňy. Tentokrát to lovci odměň proti disneyovským právníkům věru nebudou mít lehké.

 

Jo, a abych nezapomněl na ten teaser z titulku. Rychle a zběsile letos slaví 25 let, takže se chystá speciální jubilejní premiéra v Cannes. Kde jinde taky, že jo? Tak snad to tam Diesel a spol. nezboří.

A to je… a to je… pro dnešek vše. Ohromně moc se toho nevešlo, takže další standardní newsletter bude muset vyjít hned začátkem týdne. Na viděnou u bonusových textů či nedělního boxoffice reportu. Díky za pozornost.