Sébastien Vaniček hned ve své debutové Havěti ukázal, že žánr hororu mu jde setsakramentsky od ruky a nebojí se jít v atmosféře a plýtvání všemožnými tělními tekutinami hodně na hranu. Série Smrtelné zlo má ráda extrémy a jak ji Fede Alvarez už před 13 lety (!) nově nastavil a Lee Cronin s dvojkou (2023) převzal, Vaniček pokračuje. Je přitom zajímavé, že všichni tři tvůrci jsou tak říkajíc posily z filmových periferií, nikoliv z hollywoodském centra, jakoby si tam s tělesností nevěděli rady. Trojka opisuje kruh a z města se vrací do osamoceného domu u lesa, poznamenaného úmrtím. Téma smrti a destrukce (vztahů, těla i věcí) je ve trojce všudypřítomné - od úvodního rozstřelu po všechno, co následuje - a je pozoruhodné, jak efektivně se tvůrcům daří udržovat permanentní atmosféru zla. Tahle série zkrátka s přibývajícími díly neměkne a je logické, že nemá stejné protagonisty. Takovou míru zmaru a nihilismu by bez campbellovského odlehčení nezvládli. Kreativita ve způsobu a intenzitě umírání tu žel zastiňuje postavy. Na jedné straně je občerstvující, že přežití nemá nikdo jisté, na straně druhé se tu nedaří najít "emocionální kotvu". Snad to v samotném filmu bude jasnější.