Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

---

Nedá se úplně říct, že by byl pomalý novinkový týden, který by ospravedlnil monotematické vydání, ale zároveň se nestalo nic, co by nemohlo počkat. Minule jsem si tzv. pod čáru nechal novinku, která se objevila ve chvíli, kdy jsem newsletter dopisoval. Universal se vrací k pětačtyřicetidennímu distribučnímu oknu. Příliš to v “Jednou větou” nevyniklo, navíc jsem slyšel i reakce, že jde o nedůležitou korekci vzhledem k tomu, že kina jsou čím dál tím méně důležitou součástí distribučního kolečka. K obojímu bych se rád dnes vyjádřil, ale budeme logicky potřebovat trochu toho historického kontextu, takže nasaďte cylindry a stařecké cvikry, pojedeme z kopce. Naštěstí tedy ne až do začátku minulého století, protože to by bylo na několik fascinujících knížek. Nejvíc se zastavíme v osmdesátých a devadesátých letech, protože ty ještě někteří z nás “starců” pamatují.

 

Ale než rozjedu nostalgické okénko, ještě v návaznosti na Oscary podotknu, že sledovanost letošního přenosu byla cca 17.9 milionu diváků, což je pokles proti loňsku (kdy to taky chvilku vypadalo tragicky, ale pak Nielsen dopočítal digitální zdroje) a celkově nelichotivý výsledek v kontextu nejen dekády, ale i aktuálního století. Nic moc překvapivého, protože ačkoliv to bylo napínavé a solidně provedené, o sošky nesoutěžil (kromě KPop Demon Hunters) žádný vyložený blockbuster. Sešup sledovanosti je ale setrvalý, i když ho očistíme o výkyvy za účasti áčkových celebrit. To souvisí hlavně s fyzickým úbytkem diváků, což logicky navazuje na dnešní téma. Možná proto začneme od konce, protože právě ocas distribučního řetězce - televizní stanice - jsou dnes pro hollywoodská studia největší přítěží. 

 

Hodně jsme to řešili u probíhající akvizice Paramount Skydance s Warner Bros. Discovery. Jejím důsledkem bude nejen filmový, ale především televizní titán. Sedmadvacet velkých televizních kanálů, které generují 85 % zisku výsledné entity. Na první pohled geniální šachový tah, při analýze klesající sledovanosti napříč celým trhem, spíš časovaná bomba, kterou si David Ellison dobrovolně nastěhoval do obýváku.

Na jednom z podcastů mimochodem udělali deathmatch televizních assetů Paramountu a Warnerů, což byl mimořádně zábavný turnajový pavouk, z něhož jako vítěz vzešlo HGTV. Pokud sledujete newsletter od začátku, už jste tuhle zkratku museli zaregistrovat. Home & Garden TV je mediální korporací, která většině Ameriky ukazuje, jak se má bydlet, renovovat, kupovat, prodávat a snít o bytech, domech, palácích, ale i celých ostrovech. Z dob mého pobtu v USA je to guilty pleasure, u něhož jsem se během zběžného střídání 100+ kanálů vždycky zastavil, abych fascinovaně hleděl na obsesi Američanů mramorovými kuchyňskými linkami, dvěma samostatnými umyvadly v koupelně nebo dekorovanými proužky výmalby v mid-century modern vilkách.

I na HBO Max se díky propojení s Discovery můžete výběrem z HGTV kochat. Pro Evropana je to spíš bizár (zvlášť když v House Hunters International přijedou expati z Texasu hledat prostorný byt na Žižkově a narazí na 2+něco s karmou v koupelně a záchodem na chodbě), pro Američany mnohem spíš náboženství, bez něhož nelze žít. Zvlášť v době, kdy si vlastní nové či jakékoliv bydlení spousta tamních obyvatel nemůže dovolit, a tak na něj alespoň kouká v televizi. 

To jsem ale trochu odbočil, jak je ostatně mým dobrým zvykem. HGTV má potenciál k výrobě celebrit, merche, přesahu k firmám ve stavebnictví apod. To z něj dělá velmi cenný artikl, ačkoliv sledovanost televizní stanice jako takové v lineárním vysílání je podle čísel z loňského roku až na začátku druhé desítky. Topka vypadá takhle: 

CBS (Paramount) … 4.44 milionu diváků

NBC (Universal) … 4.24M

ABC (Disney) … 4.04M

Fox … 3.14M

Fox News … 2.76M

ESPN (Disney) … 1.97M

Univision (nezávislý) … 1.08M

Telemundo (Universal) … 993K

MSNBC (Universal) … 937K

TNT (Warner) … 774K

Již zmíněná stanice HGTV (Warner) je na jedenáctém místě, CNN (Warner) na patnáctém, do dvacítky se ještě vejdou klasiky jako TBS, The CW, TLC, History Channel nebo Food Network (vše Warneři, The CW vlastní napůl s Paramountem). Jistě by vás zajímalo, jak takový žebříček vypadal před deseti lety, v roce 2015:

CBS … 9.42M

NBC … 7.76M

ABC … 6.89M

Fox … 5.2M

Univision … 2.55M

ESPN … 2.02M

TBS (Warner) … 1.88M

USA (Universal) … 1.85M

Disney Channel (Disney) … 1.78M

Fox News … 1.77M

Čísla hovoří za vše, takže ani nemusím dodávat, že prodej práv televizním stanicím v USA i jinde, kterým se spravovaly díry v rozpočtech tři, čtyři, pět let po premiéře v kinech, už není onou zlatou žílou jako kdysi. Tady už plynule přecházíme k těm distribučním oknům. Kdo nemá cylindr, nasadí alespoň kšiltovku.

1915: Místní a pojízdná kina

Předem varuji filmové historiky, že se vůbec nebudeme pouštět do detailů kolem Edisona, blockingu a dalších jemných nuancí předstudiové doby a následně i zlaté éry, kterou ukončil klíčový soudní spor po druhé světové válce, který studiím zakázal vlastnit kina. To je skutečně téma na velmi tlustou bichli. Já jen v krátkých odstavcích nastíním proměny distribučních oken a jejich vliv na příjmy studií a očekávání diváků.

V roce 1915 v podstatě existovaly jen dvě formy distribuce. Do lokálních kin (tj. vy jste přišli za filmem) a prostřednictvím tzv. roadshows (film přišel za vámi). Díky roadshows se film dostal i do odlehlých končin (přijel komplet s promítačkou, orchestrem a vší parádou) a mohl tak po USA cestovat klidně rok, dva. Vidět ho v kině byla jediná možnost, takže docházelo často k re-releasům, protože po velkých hitech byla neukojitelná poptávka. Studia tak mohla na jednom trháku vydělávat dokolečka.

1965: Televizní svátky

S příchodem televize se Hollywoodu narodil rival, ale později také vděčný zákazník. Na začátku šedesátých let, před nástupem Nového Hollywoodu, byla studia ráda za to, že mohla katalog starších filmů prodat do televize a vylepšit si tak účetní knihy. Ale premiéry? To byla jiná! Z kina do televize to těm největším trhákům trvalo klidně pět let, mezitím stihly ještě jeden re-release v kinech, než se konečně podívaly na malou obrazovku. Premiéry novinek byly dlouhé měsíce dopředu hlášeny a lidé se na ně připravovali jako na Vánoce nebo významné životní jubileum. Nejoblíbenější filmy byly v televizi vysílány pravidelně, např. Wizard of Oz, což z nich dělalo trvalky a obývákové události, při nichž se rodiny radostně scházely u obrazovek.

1985: Úsvit domácích kin

O dvacet let později jsme v úplně jiném světě. Rozjely se videorekordéry, což znamenalo hned několik věcí. Film jste si mohli půjčit ve videopůjčovně, nebo za nekřesťanské peníze i koupit na originální kazetě. Nebo jste počkali a nahráli jste si ho z televize. Nemuseli jste pak s dalším zhlédnutím čekat na reprízu, ale pouštěli jste si ho neustále dokolečka. Jaký to vynález! A protože lidé byli netrpěliví, ochotně objednávali placené kabelovky á la HBO, kde kinopremiéry běžely mnohem dřív než na neplacených terestrických TV.

Tady už se nám rýsuje pro mnohé tradiční distribuční model. Film měl premiéru v kinech, zhruba za rok se objevil na VHS - nejdřív ve videopůjčovnách, o dva, tři měsíce později i v běžném prodeji. Po cca 18 měsících měl premiéru na placených kabelovkách a o rok, dva později se objevil v nabídce neplacených kanálů.

1995: Zlatá devadesátá

Ok, ok… časově to nevychází, protože první komerční DVD se objevily v Japonsku až na Vánoce roku 1996 (mezi nimi samozřejmě Blade Runner), v USA pak až během následujícího roku, ale od oka to plus mínus sedí. Internet byl tehdy ještě v plenkách, takže se DVD stalo posledním fyzickým médiem s masovou adopcí, které v půjčovnách postupně nahradilo VHS. Zároveň se nám ta distribuční okna trochu krátila - v kinech film strávil devět měsíců, pak vyšel na DVD (tehdy už půjčovny měly jen pár týdnů náskok před prodejem), HBO ho většinou dostalo za 15 měsíců, běžné televize max. do tří let od premiéry v kinech.

S nástupem internetu koncem devadesátek a snažším kopírováním digitálních souborů na DVD rostla míra pirátství. Pořád však platilo, že na domácí nosiče se film dostával až cca rok po premiéře v kinech. Zatímco kinařům nechávalo studio plus mínus 50 % tržeb, u DVD mu šlo do kapes už cca 70 až 80 % z ceny a v případě prodeje televizních licencí už to byla plná částka. 

V USA byl obecně větší tlak na krácení distribučních oken (a tedy rychlejší cestu k vyšším ziskům). Na domácí nosiče se film v devadesátkách dostával už za půl roku, na dražší kabelovky někdy dokonce už za čtyři měsíce. Před tzv. Peak DVD (2004) mělo studio z kinodistribuce jen cca 30 % veškerých příjmů z daného titulu, dalších 45 % připadalo na půjčovné a prodej fyzických nosičů a zbylých 25 % na prodej televizních práv.

2015: Filmy v síti 

Přetočíme časomíru opět trochu dopředu. V roce 2015 už běží internet na plné obrátky, Netflix produkuje první filmy a seriály a streamování online je zcela běžnou věcí. Natolik, že lidé přestávají kupovat fyzické nosiče. Odstřihávání od kabelovek je teprve v zárodku, ale kdo v Hollywoodu vidí za roh, ten je hodně zneklidněný, protože tuší, že největší penězovody začnou co nevidět vysychat. Proto studia ochotně prodávají Netflixu “obsah” na kila. Částečně tím lepí ztráty z nižších prodejů DVD a Blu-rayů. Lidé naštěstí pořád ve velkém chodí do kin a televize jsou ochotné platit horentní sumy za atraktivní premiéry. 

Distribuční okna jsou kratší než kdy dřív. V kinech se film drží 90 dní (podle statistik drtivou většinu peněz utrží během prvních osmi týdnů, tj. 56 dnů), pak putuje do onlinu, kde si ho můžete jako “virtuální DVD” půjčit nebo koupit na službách od Applu, Amazonu a dalších. Za další dva, tři měsíce putuje snímek na fyzická média a po pár týdnech i na Netflix. Okno mezi kinem a streamovací platformou je tedy v USA cca půl roku. Občas Netflix přeplatí HBO (kabelovka, nikoliv streamovací platforma, ta přichází o dost později), pak musí lidi z eNka čekat další dva, tři měsíce, než uplyne exkluzivita. Stejně tak čekají další televize. Díky prodejům nejvyšší nabídce studia profitují. Postupně ale chápou, že s vlastní platformou a výběrem předplatného na tom budou ještě lépe. 

2025: Kinokalypsa?

Už jsme skoro v cíli. Do kina chodí podstatně méně lidí, takže je distribuční okno oficiálně zkrácené na 45 dní (někteří ho mají ještě kratší, jiní naopak delší, ale letos se vše plus mínus sjednotí), pak se film objeví na PVOD/TVOD, kde si ho můžete půjčit/koupit. Po 90 až 180 dnech od premiéry - to záleží na dohodě s producenty, úspěchu filmu a jeho trvanlivosti, nebo vrtochu konkrétního studia - se snímek objevuje na SVOD, což může být domácí platforma studia (HBO Max, Disney+, Peacock), nebo Netflix v případě Sony v rámci tzv. Pay-1 Window.

Pokud film vychází i na fyzických nosičích (vzhledem k nízké návratnosti čím dál tím méně obvyklé), dostanete se k nim cca 90 až 180 dnů po premiéře v kinech, tj. souběžně s premiérou na SVOD. Po uplynutí exkluzivního Pay-1 Window (typicky dalších 60 až 120 dnů) se může film přestěhovat na jinou streamovací platformu nebo jít k odvysílání na placené kabelovky. Rok a půl, dva po premiéře v kinech ho lze najít i v běžných komerčních televizích. Opět jde o USA, v Evropě mohou být okna nepatrně delší, tj. na komerční televizi hollywoodský trhák spatříte nejdřív tři roky po premiéře.

Co z toho všeho vyplývá? Že kinokalypsa se vlastně nekoná. Ano, lidé chodí do kin méně, ale zároveň se přestaly prodávat fyzické disky a na ty placené kabelovky též kouká minimum lidí. Studiu tedy nezbývá, než vytřískat z lidí maximum peněz už v kinech. PVOD/TVOD je totiž zatím nespasí, jakkoliv se najde čím dál tím víc jedinců, co si raději film půjčí/koupí měsíc a půl po premiéře, aby si ho pustili v klidu a pohodlí vlastního obýváku. Od televizí lidé utíkají ke streamovacím platformám, které je ale potřeba krmit vlastním obsahem v podobě nákladných seriálů. Studio tak do streamingu zatím spíš leje peníze, než aby na něm efektivně vydělávalo.

Těch dříve zmíněných 30 % příjmů z kinodistribuce a zbytek z dalších “oken”? To vše se rozplynulo jako pára nad hrncem. Studia žadoní o úspěch v kinech, protože následné příjmy už propadák nespasí. Navíc vám často kinopremiéra končí po půl roce na vaší vlastní streamovací platformě, takže jen přesypáváte peníze z jedné kapsy do druhé, aniž byste cokoliv reálně vydělali. Většinu studií drží nad vodou lineární televize (taky jejich), protože se na nich pořád ještě protáčí dost reklamy. To je ovšem stav, který nebude mít dlouhého trvání, jak si tady už drahných pár let opakujeme v tandemu s Wall Streetem. 

A dál…?

Pokud v kinech propálíte sto milionů do mínusu, už to nikdy nikde nedoženete. Dřív se mohlo stát, že se film stal kultem na domácím trhu a dohnal značné ztráty, teď už jednoduše nemáte odkud brát. Lze to maskovat dlouhodobou rozvahou, kdy argumentujete budováním IP, prodejem hraček, výrobou nové a vděčné herecké hvězdy, nečekanými synergiemi. Jsou to všechno sliby, co nezarmoutí, ale málokdy se zhmotní. Každý není Disney, aby si mohl dovolit odvážná gesta, protože potřebuje krmit nápady atrakce ve svých zábavních parcích, nebo má smlouvu s McDonald’s na hračky do Happy Mealů. 

I proto se např. Universal vrací po třítýdenním experimentu k plnotučnému kinodistribučnímu oknu o délce 45 dnů. Kdo ví, možná za pár let skutečně nedočkavci budou kupovat premiéry skrz TVOD/PVOD a už jim nebudou vonět vysoké ceny lístků a občerstvení v kinech. Navzdory temným předpovědím však tahle éra zatím nenastala. Kdo má kina rád, ten musí doufat, že jejich křehké přátelství s Hollywoodem přetrvá.

 

Alespoň ještě pár let, než se všechno promění v “televizi” - od kinofilmů přes seriály po podcasty a moře generovaných klípků na jakékoliv téma. Nekonečno kanálů na YouTube, které jsou každý jiný, ale přesto vlastně svým způsobem stejný. Jeden jediný distribuční tok, běžící v našich zařízeních od rána do večera. Staré s novým v nekonečném objetí a tanci. To bude teprve rozhodovací paralýza. 

Zastavte ten kolotoč a vraťte mi devadesátky, kdy jsem musel na první celovečerní Mortal Kombat čekat dlouhých devět měsíců a mezitím si pořád pouštět dokolečka soundtrack a trénovat komba ve videoherní trojce!