Alan Ritchson ví, že má potenciál být novou akční hvězdou a snaží se tomu jít naproti. Bouchač ze seriálového Reachera chystá na letošní rok hned několik malých či středně velkých akčňáků, které zkusí táhnout svým jménem, a Válečné monstrum je první kousek, který nám servíruje. 

Spolu s několika dalšími drsňáky se tu pokusí přežít a dotáhnout do konce náročný výcvik, aby se z něj stal příslušník elitních US Army Rangers, ale během závěrečné zkoušky se něco ošklivě pokazí. Uprostřed divočiny totiž jednotka narazí na obřího mimozemského robota, který se rozhodně nepřišel kamarádit. A začíná boj o přežití. Jak jsme Válečné monstrum přežili my? 

Jak to vidí Spooner:
Kdyby všechny ty netflixovské spotřebky dopadaly jako Válečné monstrum, byl bych vlastně docela spokojen. Nejedná se nakonec tolik o moderní variaci na Predátora jako spíš o sympatickou a přímočarou military sci-fi, které ale bohužel nechybí ani verbující vojenský podtext. To však většinu času příliš nevadí. Patřičná porce patosu, žánrových klišé a podprahové přihlášky do armády je tu totiž doplňována nadupanou a svižnou akcí, v níž se pořád něco děje a Patrick Hughes nasazuje velmi svižné tempo, u něhož si postavy ani diváci nemají moc kde oddychnout.

Zapomeňte na umělé natahování dialogů kvůli delší netflixovské stopáži, zde skupina vojáků při úprku před robotickým monstrem neustále někam běhá, padá, plave či ujíždí v obrněném vozidle a na nic jiného není čas. A navíc je tu skvělý Alan Ritchson, jenž sice v podstatě hraje Reachera ve vojenském módu, jeho charisma je ovšem stoprocentní a jeho krásně přímočarému hrdinovi budete fandit i ve fázi, kdy snímek kvůli přemíře digitálních triků začne připomínat spíše videohru. Válečné monstrum tak sice není ničím originální, výjimečné a v záplavě klišovitých postav je někdy jednoduché až příliš, akční tah na bránu ale Hughesovi nechybí a já se u této přiznané sci-fi blbiny vlastně docela bavil.

Jak to vidí Mr. Hlad:
Drsní vojáci vs. ještě drsnější robot. A nebudeme moc přemýšlet a prostě to na diváky nasypeme a zkusíme je umlátit atrakcemi. A ono to funguje. Válečné monstrum není zrovna chytrý film, jeho tvůrci naštěstí chytří jsou a moc dobře vědí, co točí. To znamená, že se tu nikdo s ničím moc nepáře, úvodní část s výcvikem působí vcelku efektně a člověk začne uvažovat, jestli by se k těm Rangers taky třeba nechtěl přidat, když je to tak cool, a když dojde na blízké setkání třetího druhu, Patrick Hughes se nedrží zkrátka. 

Válečné monstrum konec konců taky ne, takže tu létají vzduchem končetiny, lidi se napichují na větve a krev teče proudem. A do toho tu pobíhá gigantický Alan Ritchson, tváří se drsně a člověk, který se ještě nesmířil s tím, že víc nedostane, může v klidu vypnout Netflix a jít dělat něco hodnotného. Tohle není nic víc než akční sci-fi béčko, které vypadá lépe, než jsem čekal a šlape svižněji než konkurence. Ritchson na to má a hodina a tři čtvrtě poctivé military řežby uplácané z osmdesátkových propriet uběhne bez výraznějších zaškobrtnutí. Žánrová klasika z toho nebude, ale o řád lepší než většina akčních streamovaček to bezpochyby je.  

Jak to vidí k0c0ur:
Skupina elitních skoro-rangerů bojuje s robotem z vesmíru, který po nich pálí rakety a lasery. Vítejte do páteční netflixovské odpočívárny, mozek prosím odložte u vchodu a hlavně se proboha na nic neptejte, plytkou zápletku Válečného monstra by totiž rozcupoval i žák prvního stupně základní školy. Je to špatně? Ne nutně, zvláště když se k té plochosti tvůrci celkem hrdě hlásí a doufají, že tu hru budete hrát s nimi. Válečné monstrum je na dřeň oholená náborovka do řad elitních jednotek a zároveň dvouhodinové videoherní finále, kde se hrdinové za efektních výbuchů nahání se závěrečným bossem. Máloco tu dává valný smysl, ale v rámci žánru je vše na svém místě - obří hrdina s obřím traumatem a mrtvým bratrem, tvrďácké kecy, vojenská vymejvárna a v neposlední řadě i dynamická hra na lovce a kořist, včetně odkazu na finále prvního Predátora. 

Z podstaty to samozřejmě nefunguje tak efektivně, protože místo neviditelného lovce skalpů tu figuruje desetimetrový robot, který se do křoví neschová, ale základy tu jsou a srdíčko taky. A protože se tu ani moc zbytečně nekecá, věci celkem pravidelně a hezky vybuchují, vizuálu vévodí obstojné triky a hrdinové umírají nadstandardně často, mám pocit, že tenhle netflixovský výplach dokázal doběhnout do cílové roviny suverénněji, než je u stáje obvykle zvykem. Vizitka to není buhvíjaká, ale já to pro dnešek beru. Jo a Alan Ritchson je samozřejmě jako vždy super. 

Jak to vidí TedGeorge
Šlo to úplně mimo mě, ale jak tak koukám kolem sebe, tak budu v menšině. Beru, že mnozí diváci už po těch letech nemají na „originální“ netflixárny velké nároky. Já mám však nastavenou hranici, kterou odmítám podlézt. V okamžiku, kdy je film až příliš debilní a patos z něj tryská mohutněji než Vřídlo v Karlových Varech, tak nejsem schopný docenit ani tu slušně natočenou přímočarou akci a překvapivě kvalitní VFX. Jasně, Ritchson ve své klasické reacherovské poloze nemluvného hromotluka je znovu fajn, ale všechny ostatní postavy vojáků mi byly totálně šumák a já jenom čekal, kdy umřou. Naštěstí to dlouho netrvá.

Vrcholem potom byla kreace Dennise Quaida, jenž měl na papíře asi působit jako drsný a nekompromisní velitel rangerů, ale místo toho toho jsem sledoval směšného dědečka, jenž se celou stopáž tváří, jako kdyby už několik hodin potlačoval průjem. Neuráží mě, že War Machine je prachsprostá agitka americké armády (to byl ostatně i Top Gun), ale ta kombinace dementního scénáře, postav doslova na zabití a patosem postižených dialogů pro mě byla takové peklo, že už o tomhle akčňáku nechci nikdy slyšet. Naznačené pokračování už bude beze mě. To si raději znovu pustím KPOP Demon Hunters.

Recenzi čekejte velmi brzy