---

Příběh newsletteru tohoto týdne je mimořádně klikatý. Hlavní téma o Disneym se mi pod rukama tak rozjelo, že jsem z něj udělal samostatné téma pro předplatitele (to důležité z něj dostali ale k nahlédnutí všichni). K současné a budoucí roli Disneyho v hollywoodském ekosystému se jistě ještě v průběhu roku dostaneme několikrát. Bál jsem se, že na standardní newsletter toho pak zbude málo, ale nakonec je tu solidní nadílka. Tento týden vyjde v rámci předplatitelské sekce zimně-jarní tipovačka (to nejdůležitější z březnových až květnových filmů) a samozřejmě i klasický newsletter, tentokrát publikovaný z dalekých cest. A konečně jsem začal psát knížku o bitkách, k níž se dnes jedním tématem trochu stočím. V dalších týdnech až měsících však očekávejte nejrůznější postřehy, které jsem při rešeršování nasbíral.

Ellison šimrá akcionáře i politiky 

David Ellison se nevzdává. Akcionářům od Warnerů poslal už několikátý dopis, v němž je otevřeně vyzývá, aby jeho nabídku zvážili. Prý jim sice stále nabízí stejnou sumu, ale jeho tatínek za ni teď ručí zas o něco větším kusem koláče. A navíc Ellison troufale nabízí akcionářům bonus 0.25 dolarů za akcii za každou čtvrtletku, o kterou se akvizice Netflixem zpozdí (počínaje 31. prosincem 2026). Jinými slovy naznačuje, že jemu nakloněná administrativa to bude brzdit horem spodem.

Dost možná má pravdu, protože Abigail Slater, dosavadní šéfová amerického antimonopolního úřadu, končí ve své pozici a nevypadá to na dobrovolný odchod. Tlaky na uvolnění pozice tu byly z nejrůznějších míst a člověk nepotřebuje zas tak velkou dávku fantazie, aby tušil, odkud vítr fouká. Změna nastává ve chvíli, kdy bude úřad dozorovat mergery Netflixu s Warnery a také TicketMasteru a LiveNation, což jsou obojí obří podniky, z nichž by mohlo někomu něco kápnout.

Warneři slíbili Ellisonovi, že s novými pravidly nabídky (větší záruky, ochota zaplatit všechna penále a převzít veškeré dluhy) seznámí akcionáře, ale Zaslav bude chtít za každou cenu zdržovat jakákoliv rozhodnutí do dubna 2026, kdy se Warner Bros. Discovery oficiálně rozdělí na Warner Bros. a Discovery, tj. na kino+stream byznys a všechno ostatní. Pak může zkusit přemluvit Ellisona, aby exkluzivně koupil “to ostatní” v čele se CNN, což minimálně bude fungovat jako zdržovací taktika.

Ellisonovy evropské výpravy, kde se snažil přemluvit lokální zákonodárce a kohokoliv, kdo byl ochoten naslouchat, že Netflix je “velký špatný”, zatím nepřinesly své ovoce. Můžeme si být nicméně jistí, že lokální vlády a jejich zástupci se pokusí nově vzniknuvší moloch stáhnout o odvody do nejrůznějších regionálních fondů nebo investice do infrastruktur. Jak už jsem naznačoval dřív, pro tyhle účely má jistě Ted Sarandos v peněžence připravených pár set milionů nebo rovnou miliard dolarů. 

A to ještě Sarandos nevytáhnul do boje se silnějšími figurami. Spojení Paramountu a Warnerů totiž i v Evropě představuje řadu otazníků a vykřičníků, s nimiž lze efektivně pracovat. Šachová partie se teprve rozjíždí a zatím se hýbe jen s pindíky. Nechci komentovat, kdo je má větší, počkám si raději na tah střelcem.

Před pár dny se objevil jeden z drobných investorů (objem akcií v hodnotě 200 milionů dolarů, tj. méně než 1 % celkem) a hlasitě vykřikoval, že bude stát na straně Paramountu. Jen pro vaši představu, poslední nabídka Ellisona byla odmítnula poměrem 93 ku 7.

YouTube zvedá hozenou rukavici

Skutečný král a streamovací gigant tak dlouho poslouchá hollywoodské řeči o otevřené válce, až se rozhodnul zamíchat svými předplatitelskými kartami a nabídne zlevněný balíček (tzv. skinny bundle) zaměřený primárně na sporty. Oproti plnohodnotnému YouTube TV za 83 dolarů bude tenhle sportovní megapack stát “jen” 65 dolarů, ale jde zjevně o otevřené tažení proti novému ESPN a dalším chystaným sportovním “platformám”. Nejrůznější ligy si mohou začít mnout ruce, protože po streamovacích válkách zjevně přichází jejich sportovní spin-off. Kam až se povede vyšroubovat ceny licencí, to nikdo netuší. Sport je ovšem poslední (nejen) americká monokultura, což dokazuje i sledovanost Super Bowlu, která klesla meziročně o pouhá dvě procenta a pořád je v topce nejsledovanějších zápasů historie. 

YouTube je aktuálně třetí největší “kabelovkou” na americkém trhu za Comcastem a Charterem s deseti miliony předplatitelů. Během letošního roku nabídne kromě sportovního balíčku i devět dalších tematických předplatných. Jeho pozice je silná a jeho vyjednávání se zástupci jednotlivých televizí nekompromisní. Disney s ním před pár týdny chvilku bojoval, ale nakonec došlo k dohodě. Ostatní kabelovky mohou jen snít o tom, že by si podobným způsobem “vyzobaly” jednotlivé kanály a samy z nich stavěly podobné balíčky. Často musí s něčím atraktivním brát závaží v podobě tří, čtyř kanálů plných vaty, na které nikdo nekouká. Zákazník má pak pocit, že těch 200+ televizních stanic ve VIP balíčku za 150 dolarů je krádež za bílého dne. Proč si nemůže naklikat svých oblíbených dvacet a zaplatit čtvrtinu?

YouTube by se hrozně rád k podobnému modelu dopracoval, ale bude to ještě velký boj s poskytovateli obsahu. Těm se ale stovky milionů dolarů ročně od YouTube hodí, protože kompenzují zrychlující úbytek běžných předplatitelů. Vskutku patová situace, ale to už se zase vracíme k šachové tématice.

Skvělé filmy, které stačí vidět jen jednou…

Můj oblíbenec Stephen Follows (který teď po letech spouští i YouTube kanál, protože lidé jsou zjevně líní číst, kdo by to byl tušil) se opět blýsknul datovou analýzou, u níž si většina z nás řekne “no jasný… o tomhle taky přemýšlím třikrát ročně ve sprše”. O co jde? O filmy, které jsou skvělé, ale nejsou tzv. splachovací. Tj. stačí je bohatě vidět jenom jednou, abyste na ně přesto už nikdy nezapomněli.

Řada filmů v seznamu je pochopitelná pro všechny, kdo je viděli: Schindler’s List, Manchester by the Sea, Grave of Fireflies, Funny Games, Irreversible (to mnozí nedokoukají ani napoprvé), Come and See (u nás jako Jdi a dívej se), ale třeba i Mysterious Skin a Beautiful Boy, což jsou temné filmy o tom, jak umí být svět krutý. Našli bychom takových mnoho. Já třeba miluji Wrightův Atonement (Pokání), ale bohatě mi stačilo ho vidět jednou (soundtrack si oproti tomu pouštím pravidelně).

Nad všemi filmy však násobně ční jeden jediný. Na otázku v úvodu byly zmíněné tituly odpovědí v jedné pěti až šestině případů. Jen jeden film se objevoval prakticky vždy a často na prvním místě. Requiem for a Dream.

Kdo ví, ten ví. A víc dost možná není třeba dodávat. Snad jen kdybyste v komentářích chtěli přidat nějaký ten svůj “jednou a dost”, který se v seznamu neobjevil.

Filmtech: Jedno sklo za druhým

V dnešním technickém okénku se chci vrátit k One Battle After Another, než se o ní bude mluvit v souvislosti s oscarovou žní, která už je asi neodvratná. Než se objevily nominace, skloňoval se snímek Paula Thomase Andersona primárně v souvislosti s přepáleným rozpočtem. Já kontroval, že se točilo doma v USA, navíc v Kalifornii, takže se utrácelo za lokální talenty. Ale peníze žrala i technika, protože se Anderson rozhodnul pro svůj sedmdesátkový look á la Francouzská spojka zapřáhnout velkoformátový VistaVision.

Ten zažívá trochu comeback, protože jsme v něm mohli vidět třeba i Brutalistu nebo čerstvou Bugonii. O co jde? Běžná analogová pětatřicítka jede kamerou a projektorem vertikálně, tj. má rozměry čtyř perforačních otvorů (to jsou ty díry po stranách celuloidu). VistaVision se zakládá horizontálně a má šířku osmi perforačních otvorů. Výsledkem je políčko s mnohem vyšším rozlišením a především širokoúhlejším záběrem. A právě to Anderson hrozně moc chtěl. 

S kameramanem Michaelem Baumanem natočili už pět filmů, takže věděli, co jeden od druhého mohou vyžadovat. Tři VistaVision kamery si museli půjčit. Dvě z muzea, třetí od herce Giovanniho Ribisiho, který sbírá vintage kamerovou techniku. Protože jde o křehké kousky, musely se pro ně na míru vyrobit různé držáky, úchyty, postroje a jízdy. Panavision postavil stabilizační systém i nový hledáček, aby odpovídaly moderním standardům. Kouzelník z Panavision Dan Sasaki připravil pro kamery 63 zbrusu nových skel s dvanácti ohnisky, aby si mohli Anderson a Bauman vybírat jak na snídaňovém bufetu. 

Skla nebyla bez chybičky, ale to se právě Andersonovi líbilo a zakázal, aby se nejrůznější optické a barevné vady v printu jakkoliv upravovaly. Kamery byly extrémně hlučné, vyvážit je na steadicamech bylo téměř nemožné, ale když to všechno klapnulo, byla radost se na to dívat. Třeba jako v případě té ikonické automobilové honičky, kdy se díky optice VistaVision všechny ty kopce před divákem roztančí. Záběry z extrémních úhlů byly možné díky mobilní technice, která se používala mj. i u Ford v. Ferrari.

Podobné tahání kamer z muzejních sbírek a experimentování možná neobhájí gigantickou cenovku, ale jestli za něj dostane Anderson Oscara, má minimálně on i někteří další tvůrci šanci, že nad podobným “plýtváním” někdo ve studiu přimhouří oko i do budoucna.

Když se u nás v hospodě perou jedničky a nuly

Čínský ByteDance zveřejnil generativní videomodel Seedance 2 a zbořil internet, protože se objevily generované bitky Toma Cruise a Brada Pitta, Bruce Lee a Jackieho Chana, Anakina a Rey, Kapitána Ameriky a Ip Mana… vygenerovat si můžete cokoliv, copyright neexistuje a stropem je jen vaše vlastní fantazie.

Oproti generovaným bitkám z období před šesti měsíci to už nevypadá jako špatný vtip, dokonce to i ve střihu a dynamice bitku připomíná. Jen je to velmi generické, údery často nezasazují/nenavazují, ale… to občas zejména v amerických bitkách je tak nějak standard. Zatím není důvod k panice, jakkoliv jsou možnosti tohoto modelu docela… vzrušující, minimálně pokud máte rádi bojové videohry, které to vizuálem a občasným ignorováním fyzikálních zákonů dost připomíná.

Je nutné si uvědomit, že choreografie bitek se skládá z relativně předdefinovaných stovek chvatů a hmatů, které se často předvídatelně kombinují (některé sekvence úderů a protiúderů, navazujících útoků a bloků), takže teoreticky není pro generativní model problém se základy na tisícovkách bojových scén našprtat. Pořád však půjde o mlácení vzduchu ve virtuálním prostředí. Což je dokazuje vše, co v chystané knížce popisuji. Dva lidi v zaměnitelných kulisách, co předvádí bezchybnou choreografii uprostřed dějového vakua, mají blíž ke sportovnímu než hereckému výkonu. Solidní imitace jednoho mě děsí mnohem méně než nápodoba toho druhého. 

Jednou větou…

Paramount kupuje se vším všudy značku Teenage Mutant Ninja Turtles a chystá se ji vnutit hned několika generacím najednou. V plánu jsou webové minisérie, regulérní filmy a seriály, nebo síť pizzerií. Cowabunga! 

U Warnerů mají radost ze dvou želízek v oscarovém ohni, ale rozpočet kampaní One Battle After Another a Sinners už šplhá ke 30 milionům dolarů. Když se dva perou, nejvíc se smějou inzerťáci, kteří berou Warnerům peníze z obou kapes naráz.

Trochu mimo náš žánr, ale Britney Spears ve čtyřiačtyřiceti definitivně hází ručník do hudebního ringu. Její kariéra byla plná dramatických situací, v jednu chvíli Britney dokonce neměla kontrolu vůbec nad ničím, ale dala se dohromady a ponechala si práva na všechny svoje songy, takže teď prodává kompletní katalog za nějakých 200 milionů dolarů, dokud je o ty songy ještě zájem. Je to, nebo může být, solidní finanční polštář na zbytek života.

Obyčejně tu nemám takové ty novinky, co jsou už za pár hodin staré, ale právě jsem se dočetl, že na berlínském filmovém trhu se objevil nový projekt Davida Leitche “Jason Statham mi ukradl kolo”, což má být vysokorozpočtová komedie, v níž Jason Statham krade kola a bije lidi. Můj nejočekávanější film příštího roku je dost možná na světě!