| 18:00 | 02.02.2026 |
---
Na úvod dnešního newsletteru se musím k něčemu přiznat. Nejsem příliš festivalový typ. Do Karlových Varů jsem si párkrát ze zvědavosti zajel, ale spíš kvůli lidem než filmům. Miloval jsem Febiofest, protože byl po ruce a jeho bývalí programoví ředitelé uměli kombinovat artové perly, lákavé předpremiéry i popíkové půlnočky. Od nultého ročníku jsem fandil FilmAsii, vyzobával to nej z Festivalu francouzského Filmu, ale že bych vyloženě sbalil batoh a jel do Varů nebo na Filmovku, to mě prostě nelákalo.
V USA jsem ale vždycky chtěl zažít Sundance. Věděl jsem, že je to bláhová představa, protože tenhle festival je hlavně pro báječné a bohaté (plus pár elitních novinářů z branže), nicméně historky o divokých večírcích, pohodové atmosféře v horském městečku, a takové té obecné semknutosti, mě vždycky celkem dojímaly. A vidíte, už to nestihnu, protože pár měsíců po smrti Roberta Redforda, umírá na stejném místě i jeho festivalový odkaz. Park City se promění v jedno z mnoha horských středisek, ale netruchleme, Sundance žije dál. A stěhuje se do města, kde mám dokonce dobré známé. Tak teď si ještě fandit, aby se dalo do USA někdy v budoucnu jezdit s klidnou duší a úsměvem na rtech.
Sundance Kid se stěhuje
V uplynulých dnech jsem četl několik tklivých zpovědí filmových veteránů z obou stran barikády. Ostřílení novináři i protřelí režiséři, producenti či herci vzpomínají na své výlety do Sundance, kde se letos hraje hned několik retrospektiv, které poukazují na to nejlepší, co kdy festival světu dal. Oslavuje se i duchovní otec celé akce, Robert Redford, vyhlíží se nejistá, ale sebevědomá budoucnost, no a hlavně se jí, pije a vzpomíná, jako by snad ten zítřek ani neměl nastat.
Mohl bych tu rozebírat, jak se triumfálně vrací Olivia Wilde, jejíž nový snímek The Invite je s prý dvanáctimilionovou cenovkou, jednou z prvních velkých akvizic festivalu. Peníze na stůl sází A24, kteří přeplatili Warnery (ti doufali, že několika nákupy zalepí slabší letošní line-up). Ale to je taková ta festivalová rutina, na níž je zajímavé jen to, že se o film ve finále porvali A24, Focus Features a nový indie label Warnerů, tj. tři obvyklí podezřelí. Ve stínech úřadoval i Netflix, ale Olivia Wilde chtěla premiéru v kinech, takže se nakonec eNko začalo rozhlížet jinde.
Právě tyhle palcové titulky, spolu s reporty nejrůznějších večírků a náhodných setkání v maličkém lyžařském resortu, plnily každoročně velká oborová média. Já chci dneska spíš zavzpomínat, jak se to celé seběhlo, a využiji pár řádků textu, který jsem na sklonku roku sepsal pro magazín Muži v Česku. Tam jsem Robertův epilog pojal primárně jako jedno velké Sundance Blues:
Stewartovic planiny. Právě tam Redford definitivně našel odpovědi na všechny své otázky. Když tu stavěl chatičku, uhranul mu místní kraj, na dohled od lyžařských sjezdovek a majestátných hor, protože tudy projížděl na motorce během každoročního tripu napříč Amerikou. Oblast na začátku devatenáctého století zmapovala rodina Stewartových, která za tvrdou dřinu, kterou věnovala zvelebování a oplocení federálních pozemků, získala do svého vlastnictví velkou část místní divočiny a další stovky hektarů během další stovky let koupila. Žili tu a množili se, až se tamní oblasti začalo říkat Stewart Flats, protože tu těch Stewartů bylo opravdu hodně. Redford si od jejich potomků v šedesátých letech minulého století koupil dva hektary za 500 dolarů (cca 5000 dnešních), aby si tu stranou od civilizace postavil skromnou chatu.
Zalíbilo se mu tam, kde lišky dávají dobrou noc a o pár let později se vrátil a koupil už nikoliv hektar, ale rovnou dva tisíce. Ty se staly základem lyžařského střediska Sundance Mountain Resort, ale také měly sloužit jako útočiště začínajících filmařů, kteří chtějí experimentovat a rozvíjet své řemeslo daleko od hlučícího davu v Los Angeles. Sundance Institute nabral nový směr, když se na začátku osmdesátých let Redford rozhodl převzít záštitu nad filmovým festivalem pořádaným v Salt Lake City. Akce se přestěhovala do horského střediska Park City a v roce 1985 se stala oficiálně největším americkým festivalem nezávislých filmů. V devadesátých letech si tu koupila zimní rezidenci řada celebrit, ceny vystřelily raketově nahoru, rapidně se modernizovalo i vybavení horského střediska a z Park City se div nestal druhý Aspen.
Filmoví fanoušci však Sundance neuznávají pro jeho skvěle upravené sjezdovky, pětihvězdičkové restaurace a útulné horské ubytování. Soderbergh, Tarantino, Aronofsky nebo Paul Thomas Anderson vděčí uvedení na Sundance za start svých kariér. Některé z oscarových filmů začaly svou pouť právě v zasněžených kinosálech Redfordova festivalu. Dnes je Sundance největším festivalem nezávislých filmů na světě a celkově patří důležitostí i rozsahem do první pětky vedle Cannes, Berlína, Benátek či Toronta. Jeho význam a bohužel i nároky na kapacitu maličký rezort už dávno přerostly, takže v roce 2020 Redford svěřil celý festival do rukou svých následovníků a v roce 2026 Sundance definitivně opustí Utah a vydá se do svého nového působiště v Boulderu, ve státě Colorado. Přiblíží se tak skutečnému Aspenu, zároveň též místu, kde Redford v mládí studoval, přičemž zůstane zachována alespoň částečně jeho unikátní horská atmosféra.
Robert už se toho nedočká. Herec, režisér, filantrop, aktivista, producent a pořadatel, zkrátka muž mnoha nejen filmových rolí zemřel ve spánku ve své rezidenci, jen pár kilometrů od skvěle vybavených kinosálů v Park City. Legenda odešla, ale její největší odkaz v podobě filmového festivalu, jež nabízí otevřenou náruč tisícům filmařů z celého světa, začíná psát zbrusu novou kapitolu.
Bude stávka, bude hlad?
V těchto dnech oficiálně začínají rozhovory SAG-AFTRA a AMPTP. Já vím, jako by to bylo včera, kdy jsem v newsletteru reportoval o stávce herců a scenáristů. Byla to tehdy velká doba, která se opakuje zhruba jednou za dekádu, a zanechává za sebou nepřehlédnutelnou spoušť. Někdo by mohl říct, že jsme se z následků předchozí stávky ještě nevzpamatovali, což jsou mimochodem i slova mnohých vyjednavačů ze SAG-AFTRA, takže je jasné, že se nikomu do dalšího stávkování nechce.
Aby taky ano, když je práce málo a celý Hollywood dostává jednu ránu za druhou. Jenže na to možná sdružení zástupců studií a streamerů AMPTP trochu spoléhá. Když je o práci nouze, nikdo si nechce své chlebodárce rozházet. Potíž je v tom, že se nehraje o nedostatek zakázek, minimálně ne pro ty, kdo jsou ochotní za prací dojíždět kamkoliv jen ne po Los Angeles. Největším strašákem letošního vyjednávání budou nástroje umělé inteligence, které hrozí tím, že scenáristy a herce rovnou bez milosti nahradí, nebo alespoň mnoha z nich seberou práci.
Připadá vám to jako hudba budoucnosti? Stačí se podívat na právě odstartovanou minisérii časopisu Time, v níž se oslavuje 250 let od vzniku Spojených států Amerických. Primordial Soup Darrena Aronofskyho nás krmí desetiminutovými A.I. slop kraťasy, v nichž pod rukama generativních modelů ožívá americká historie. Je to dějepis na tripu halucinogenní ejáj, který se nijak neliší od nejrůznějších fanklipů na YouTube nebo TikToku. Herci jsou prkenní, všechno je ve zpomalovačkách, střih je unylý a spojuje záběry, které spolu zjevně nemají nic společného, jakékoliv nápisy či listiny jsou plné hieroglyfů a oficiální angažmá SAG-AFTRA herců do dabingu už výsledek nezachrání. Někdo vyhodil do záchodu vyšší jednotky milionů dolarů, nechal to podepsat festivalového vizionáře a prezentuje šlichtu, která neohromí nikoho a, doufejme, urazí valnou většinu.
SAG-AFTRA začíná vyjednávat už v lednu, jakkoliv se termín podepsání rámcové smlouvy přiblíží až na konci léta. To dokazuje, jak náročný boj to bude. O nasazení A.I., o zdravotní pojištění (to je teď v USA zatraceně palčivé téma), ale hlavně o budoucnost mnoha profesí jako takových. SAG-AFTRA, WGA a částečně i DGA jsou největší odborové cechy, takže mají povinnost se postavit i za menší a neviditelnější profese. Všem totiž hrozí masivní škrty, které se plánují nejen v souvislosti s optimalizací Paramountu nebo s novým majitelem Warner Bros., ať už jím bude kdokoliv.
Ve studiích ohledně A.I. panuje napjatá nálada, resp. to vypadá, že všichni se drží hesla “když to na mě nepovíš, já na tebe taky ne”. I na Sundance se u některých nezávislých produkcí nesměle špitá o tom, že ten či onen film vypadají dražší, než ve skutečnosti jsou. Všichni místo šikovnosti tvůrců rovnou podezírají nějaké ty všehoschopné nástroje, co umí magickým práškem z jedniček a nul napáchat nedozírné škody, ale i povrchní zázraky.
Jak jsou na tom s využitím nástrojů umělé inteligence letošní oscarovky? Jejich tvůrci sypou jeden pohled do zákulisí za druhým, ale na přímou otázku ohledně A.I. vyhýbavě odpověděli jak producenti One Battle After Another, tak Sinners. Nikdo je k pravdomluvnosti nenutí, pokud zůstávají v mantinelech odborových pravidel, těch se schválily právě v návaznosti na dlouhatánskou stávku.
Akademie tu divákům pomocnou ruku nepodává. V jejich stanovách je uvedeno, že využití A.I. nástrojů filmu ohledně nominace ani nepomáhá, ale ani neškodí. Důležité je posouzení hlasujících, zda ten či onen film splňuje nejpřísnější měřítka a má na to, aby změřil své síly s konkurencí dané sezóny.
Nic víc, nic míň. Loni se u Brutalisty dělalo z asistenčních A.I. nástrojů velké haló, ale nikdo perzekuován nebyl. Letos už Akademie rovnou naznačuje, že pokud produkce splňuje všechna dosavadní pravidla (ať už jde o nároky Akademie, nebo požadavky SAG-AFTRA a WGA, za jejichž splnění snímek dostane štempl v závěrečných titulcích), nebude si pořadatel Oscarů hrát na morálního arbitra. Hon na A.I. se tak velmi pravděpodobně odehraje pouze v showbizovém bulváru.
Za sebe slibuji, že to budu pokrývat jen z hlediska technologie nebo byznysu. Obávám se však, že nás čeká v rámci kampaní jednotlivých producentů, opět notně medializované praní špinavého prádla. Do předávání zbývá pár týdnů, ale hnojomety se již brzy rozjedou naplno.
Je Hollywood dost super pro Super Bowl?
Podstatně dřív než Oscaři se v USA odehraje Super Bowl. Seattle Seahawks bude stát proti mým oblíbeným New England Patriots (co nadělám, rok jsem tam bydlel, to člověk podlehne peer pressure). Oba týmy spolu shodou okolností změřily síly právě v roce 2014, kdy jsem u toho mohl být (nikoliv naživo, ale v obýváku plném profesionálních hráčů). Ale kvůli fotbalu tu nejsme, nám jde hlavně o reklamní vložky.
Super Bowl se vysílá 8. února na NBC a třicetisekundový reklamní spot vyjde na 8 milionů dolarů. Ano, bude to zas a znovu nejsledovanější televizní pořad roku, ale zadavatelé si zároveň uvědomují, že víc lidí než doma u televizních obrazovek, zhlédne reklamu na YouTube, na sociálních sítích atd. Proto talentové agentury při přípravě spotů čím dál tím hlasitěji žádají, aby při castingu braly ohled na viralitu herců a hereček. Může se pak stát, že hollywoodská celebrita dostane zaplaceno mnohem méně než nějaký YouTube influencer, nebo ještě hůř, áčkoví talenti prohrají boj o zajímavou fušku s nějakým tiktokerem s milionovou obcí fandů.
Pryč jsou doby, kdy si áčkoví herci mohli za takovou reklamu říct o deset milionů dolarů. Dneska se honoráře největších hvězd pohybují mezi třemi až pěti miliony. Všechno ale záleží na tom, co máte nasmlouvané za filmy v letošní sezóně, jak moc se o vás aktuálně mluví, případně jestli se rovnou nestanete tváří brandu nebo nově uváděného výrobku. V takovém případě se bavíme o velkých výplatách v řádu deseti, dvaceti milionů, ale zároveň o úvazku na několik měsíců či let.
Sám jsem hodně zvědavý, jaký bude poměr influencerů proti hollywoodským těžkým vahám. A jaký podíl obecně budou mít filmové spoty proti technologickým výstřelkům a jídlu, tradičně silnému symbolu Super Bowlu jako takového (v den konání se fast foody nezastaví, pro pizzerie je to tržebně nejdůležitější den v roce). My v Evropě neochutnáme, ale všechny spoty si budeme moci jako už tradičně pustit na YouTube.
Kde je zase ten Filmtech? Předplatitelé se ho (opět) dočkají v samostatném tématu. Nedělám to schválně, příště už bude i součástí běžného newsletteru. Resp. někdy příště, protože následující týden asi opět zkusíme dva kratší newslettery místo jednoho, protože v pondělí bude mít Disney účetní závěrku a to je dostatečný důvod k tomu, abychom si celého Myšáka a jeho letošní milníky pořádně rozebrali.
Jednou větou…
Americký TikTok je realitou. Ovládat ho bude konsorcium technologických firem, s nepřehlédnutelným podílem Oracle a Dellu, což jsou Trumpovi velcí kamarádi.
Trump mezitím znovu připomněl, že by rád zavedl tarify pro americké filmy, které se natáčí mimo USA. Všechny hollywoodské produkce by měly vznikat v Hollywoodu. Nebo alespoň v USA, nejlépe tedy v Trumpově obýváku.
Což nás přivádí k tomu, že do kin jde dokument Melania, který celý zasponzoroval Amazon (40 milionů rozpočtu, 35 milionů na propagaci) a zrežíroval Brett Ratner, v Hollywoodu toho času na hned několika černých listinách. Spolupráce s Ratnerem prý byla tak neuvěřitelná, že dvě třetiny štábu odmítly být uvedeny v závěrečných titulcích. V těch bude pusto a prázdno, stejně jako v amerických či českých kinech (soudě podle předprodejů).
Nejsledovanějším loňským programem na amerických streamech byl… animovaný seriál Bluey. Utekl Stranger Things, i přes mocný nástup v závěru roku, víc než dvojnásobně, aniž by se letos dočkal premiéry jakýchkoliv nových dílů. Mezi filmy dominoval KPop Demon Hunters, k němuž konečně Hasbro a Mattel představily kolekce hraček. Akorát včas na příští Vánoce!
