Rok 2025 máme úspěšně za sebou, takže je čas na pravidelné ohlédnuté za filmovou hudbou. A jak už je poznat ze samotného názvu článku, bylo rozhodně z čeho vybírat! Z původní TOP 10 se nám totiž žebříček nejzajímavějších filmových soundtracků rozrostl hned na 15. A to se ještě na spoustu titulů nedostalo. Rok 2025 byl totiž z hlediska hudebního doslova napěchovaný. Vrátily se velké franšízy, zaúřadovaly letní blockbustery i nečekané hity. Pojďme se tedy podívat, co nás zaujalo nejvíc. Jenom tradičně připomenu, že topku neberte jako patnáct nejlepších soundtracků loňského roku, ale jako patnáctku toho nejzajímavějšího. Pokud vám tam něco chybí nebo přebývá, dejte vědět v diskusi.

Red Sonja (Sonja Belousova, Giona Ostinelli)

Na nové filmové adaptaci komiksové postavy od Marvelu není mnoho, co bychom mohli pochválit. S jedinou výjimkou – a tou je hudba Sonji Belousové a Giony Ostinelliho. Ti se do povědomí fanoušků zapsali v roce 2019 skvělým soundtrackem k seriálovému Zaklínači a jejich Toss a Coin To Your Witcher zná snad každý. Hudbou k Rudé Sonje dokazují, že mají fantasty skutečně v krvi. Jejich soundtrack je totiž absolutně heroický! Kombinuje monumentálnost velkého orchestru s elementy středověké a renesanční hudby, do nichž vetkávají hudební odstíny etnických nástrojů (niněry, arabského údu, nejrůznějších fléten a bicích nástrojů) s jemným dotekem moderních elementů (The Book of Secrets). Místy narazíte na výrazné ženské vokály v provedení irské zpěvačky Emmy Ní Ghabhainn (Òran An Ròin), ale i sborový zpěv tak nepostradatelný pro heroické momenty (Bring Me Her Head).

Nehledejte v tom však podobnost se soundtrackem od Ennia Morriconeho k předchozímu filmu o Rudé Sonje z roku 1985. Belousova s Ostinellim jdou záměrně svou vlastní cestou, jak ostatně dokazuje samotný hudební motiv hlavní hrdinky (Red Sonja). Ten je mnohem víc lyrický a emotivní, než byste od krvavého fantasy dobrodružství čekali. Dominují mu krásné strunné pasáže a letmý dotek něčeho nadčasového, co bychom mohli charakterizovat jako „fantasy folk“ na pomezí keltské a severské hudby. Ústřední motiv se potom line celým albem v mnoha variacích, včetně osudových (Damnati Training) a hrdinských (She’s Coming). Krásu orchestrální kompozice dokazuje za všechny osmiminutová skladba Cyclops, na které doceníte zručnost obou skladatelů.

Zlouni 2 (Daniel Pemberton)

Daniel Pemberton měl loni napilno. Zkomponoval hudbu hned ke čtveřici filmů, což dokazuje, jak v průběhu doby roste jeho renomé. V naší redakci má Pemberton dobré jméno už od roku 2017, kdy složil parádní soundtrack k pohříchu nedoceněné fantasy Guye Ritchieho Král Artuš: Legenda o meči, nicméně své kvality prokazuje prakticky každý rok. A to nejen v případě hraných filmů – Pemberton složil mj. hudbu k posledním dvěma animovaným Spider-Manům (Spider-Man: Paralelní světy a Spider-Man: Napříč paralelními světy) a oba patřily k hudebním událostem roku. Zmiňuji to samozřejmě proto, jedním z jeho loňských projektů byl půvabný animák Zlouni 2 od studia DreamWorks Animation.

Svou hudbou vás Pemberton vezme do světa, kde se exotické motivy mísí s klasickými oldchoolovými špionskými melodiemi snad až jazzového nádechu (Cairo, Five Years Ago, The Phantom Bandit), zběsilá akce a honičky (Lucha Lucha, Jump The Rocket se střídají s melancholickými tóny (Bottom Of The List, The Final Fanfare) a monumentální orchestrální kompozice se snoubí s rozjíveným stylem filmu o zvířátkách, která chtějí být strašně ukrutnými padouchy (Here Comes The Bride, Never Give Up). Pemberton zkrátka znovu potvrdil pověst hitmakera s velkým citem pro jednoduché a snadno identifikovatelné hudební motivy (Secret Agents).

Gloria! (Margherita Vicario)

K těm ryze komorním snímkům, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, ale jejichž hudební stránka vás okamžitě nadchne, patří historický film Gloria! od mladé italské herečky, zpěvačky a skladatelky Margherity Vicario. Její režijní debut se nesl ve znamení pocty hudebně nadaným dívkám ze sirotčinců, jejichž talent zůstal na rozdíl od hudebních velikánů našich dějin vesměs zapomenut. Přitom hudba, jak ji Vicario společně s dalším italským hudebníkem, Davidem „Dade“ Pavanellem, dovedně vetkala do citlivého filmového přediva, představuje pro čtyři dívky z jednoho takovéhoto zařízení v Itálii na konci 18. století doslova celý svět. Tváří v tvář společenskému odsudku si hledají cestu k hudbě i vlastní identitě až do velkolepého finále, kde chtějí dokázat nejen celému okolí, ale především samy sobě, co pro ně hudba znamená (Il Gran Concerto).

Vicario se netají láskou ke klasické hudbě, nechtěla ovšem natočit historický muzikál. Hudba v jejím snímku je díky tomu integrální součástí příběhu i výrazovým prostředkem pro hledání svobody (Dispari), ale i pro rivalitu (Luca Vs Teresa (Pincio Revolution)) nebo čistokrevný teror (Scale Perlina). Hudba umožňuje hlavním hrdinkám alespoň na chvíli utéct před surovostí okolního světa. Je dechberoucím anachronismem kombinujícím klasiku (Vivaldiho Gloria in excelsis Deo RV 589, Eja Mater RV 621) s něčím, co bychom mohli nazvat popem 18. století (Opening, Fosse solo un giorno, Questo corpo). Příběh o lásce k hudbě, emancipaci a boji s lidskou malostí snad nebyl nikdy hudebně zajímavější (GLORIA!).

Jurský svět: Znovuzrození (Alexandre Desplat)

Francouzský skladatel Alexandre Desplat se může směle řadit k následovníkům těch největších velikánů filmové hudby. O jeho oblibě mezi filmaři svědčí nejen jeho úctyhodná filmografie a dva Oscaři, ale také fakt, že loni složil hudbu celkem k pěti filmům! Do naší topky se přitom probojovaly hned dva jeho soundtracky, a to Jurský svět: Znovuzrození a Frankenstein. V novém Jurském světě se Desplat rozmáchl k velkolepé orchestrální hudbě opírající se o více než stočlenný orchestr a devadesátičlenný pěvecký sbor. Výsledek je fascinující. Desplat dokázal dinosaurům vdechnout potřebný život, aniž by k tomu potřeboval původní hudbu Johna Williamse. O jeho ikonické melodie samozřejmě nepřijdete ani zde (Dino Spectacle, Sailing Away), nicméně Desplat je používá uměřeně a nechává je problesknout pouze tu a tam.

Prim totiž hraje původní hudba, jejíž provedení vás jednoduše okouzlí. Ústřední téma ještěřího dobrodružství se představí hned v úvodní skladě (Opening Lab) a pokračuje v jemnější a pomalejší podobě v Natural History Museum, aby se vzápětí vrátila v pln síle v několika dalších skladbách (Voyage, Bird Strike). Další nové téma je věnováno ústředním protagonistům a opírá se o úvodní tři noty původního Williamnsova motivu (Mayday, Dino Lovers). Dalším skvělým prvkem je hororový motiv, který v celé jeho hrůzostrašnosti najdete ve skladbách Fins Attack – Part 1, Finns Attack – Part 2 a Crosing the River / T-Rex. Desplat přitom dominuje jak v akčních pasážích (Boat Chase), tak v těch pomalých (Gentle Boat Ride). Znovuzrození Jurského světa nemohlo díky němu dopadnout lépe – minimálně po hudební stránce.

Nikdo 2 (Dominic Lewis)

Na poli akčních filmů svedli pomyslný souboj skladatelé Dominic Lewis (Nikdo 2), Steven Price (Hlavy státu a Běžící muž) a Juri Seppä s Tuomasem Wäinölä (Sisu 2). Vítězi se nakonec stali Dominic Lewis a jeho finští kolegové Seppä a Wäinölä, protože jejich soundtracky k sequelům mlátiček Nikdo a Sisu patří mezi to nejzábavnější, co dokázal loňský rok nabídnout. Britský skladatel Dominic Lewis si vysloužil žánrové ostruhy v Kingsman: První mise, aby k nim posléze přihodil Šílenou noc, Bullet Train a Kaskadéra. V Nikdo 2 se přitom mohl doslova utrhnout ze řetězu, protože komediálně laděný akčňák s Bobem Odenkirkem je místy doslova divokou jízdou plnou skvělých hudebních příležitostí. Lewis v nich dokazuje, že zvládá podat skvělý výkon jak při komponování vlastní hudby, tak při hudebním aranžmá jiných autorů. Hned na úvod vás dojme klavírní melodie symbolizující rodinu hlavního hrdiny (Texting In The Street), aby vás vzápětí rozsekal jazzově laděnou akční pasáží (Barber Elevator Fight).

K tomu přihodí elektronikou podbarvený sborový zpěv (Straight Forward Snatch) a má vás na lopatě. A když už si myslíte, že vám předvedl všechno, dokonale vás zaskočí „prázdninovou“ melodií Plummerville, skvělým zaranžováním jižanského spirituálu When The Saints nebo následným kytarovým staccatem k jedné z nejlepších scén filmu, Duck Boat Fight. V ostatních skladbách se Lewis spoléhá na elektroniku s četnými pomalými smyčkami nebo údernými riffy, z nichž jen tu a tam probleskne něco výraznějšího (elektrická kytara ve Waterpark Montage nebo End Battle), nicméně ani tento „balast“ nedokáže pokazit všechny ty předchozí skvělé nápady.

Sisu 2 (Juri Seppä, Tuomas Wäinölä)

Finský Rambo v podání drsňáka Jormy Tommily dokázal v roce 2022 pobít pěknou řádku nácků, čímž si vysloužil druhý díl. Co je však důležitější než návrat Tommily do role nejdrsnějšího mstitele všech dob, je návrat dvojice hudebních skladatelů Jurie Seppäy, Tuomase Wäinöläy. Tihle dva kamarádi z finského Espoo dokázali najít pro Sisu 2 skvělý hudební motiv opírající se o sólo na trubku (Karelia), čímž vytvořili až westernový nádech celého alba. V něm dominují temné hluboké tóny definující jak ústředního antagonistu v podání Stephena Langa (The Prisoner, Old Enemies), tak akční pasáže.

V nich se k dominující kytaře přidává atmosférický hvizd i hluboký hrdelní zpěv (Motor Mayham), nicméně skladatelé našli prostor i pro orchestr plný rychlých smyčcových „přeletů“ (Incoming I). Oproti tomu rudoarmějská balada Volga the Beautiful vás přesvědčí, že i bez elektroniky dokážou Seppä a Wäinölä velké věci. Pokud hledáte skvěle šlapající akční soundtrack s překvapivě dojemnými momenty (Home, Villagers), Sisu 2 je tou správnou volbou.

Chainsaw Man – Film: Reze Arc (Kensuke Ushio)

Animáky mají v naší topce nejzajímavější filmové hudby pravidelně své nezastupitelné místo. A letos dokonce hned dvakrát. Tím druhým je Chainsaw Man: Reze Arc od japonského skladatele Kensuke Ushio. Ten není v anime světě žádným nováčkem. Ostatně byl to právě on, koho si autoři seriálu Chainsaw Man v roce 2022 vyhlédli, aby pro jejich šónen složil hudbu. Je proto logické, že dostal prostor i pro celovečerní příběh dívky jménem Rez a jejím poněkud vybušeném vztahu k hlavnímu hrdinovi, teenagerovi Denjimu. Ushio, v jehož tvorbě se mísí tradiční japonské nástroje s elektronickou taneční hudbou a který se nebojí použít dekonstrukci skladeb evropských skladatelů klasické hudby, sám svoje angažování považoval za překvapivý výběr. A samotnou komiksovou předlohu charakterizoval slovy „pěkný bordel“. A v tomto duchu se nese i jeho výrazný autorsky rukopis na soundtracku k filmu.

Ten můžeme pomyslně rozdělit na dvě části, stejně jako film samotný. V té úvodní dominují velmi pomalé, až sentimentální či nostalgické pasáže, ať již zcela prosté jakékoli elektroniky (our film, first glance), tak ty čistě syntetizátorové (daydream, past). Ushio v nich buduje doslova hmatatelnou atmosféru pomyslného klidu před bouří, vrcholící erotickou skladbou …in the pool a melancholickou serenádou fable. Následuje dramatický předěl, jenž rozřízne obě části soundtracku jako pomyslná motorová pila (two storms, jane slept in the church, slow summer eve). Vše, co následuje pak, je „pěkný bordel“, kde Ushio předvádí, v čem spočívá jeho genialita. Z hudebního elektronického chaosu (sweet danger) dokáže vykřesat temně lyrický zvuk hodinu trvající bitvy mezi Reze a Denjim, a to až do absolutního dechberoucího finále (Bomb, dance with chainsaw), po kterém nastoupí skličující katarze (Reze , the secret, the city and the country).

Od základu (Jake Xerxes Fussell, James Elkington)

Drama Od základu režiséra a scenáristy Maxe Walker-Silvermana je malým festivalovým snímkem, jehož hudbu si okamžitě zamilujete. Hudba je tady totiž integrální součástí jednotlivých scén. Představuje jejich pozadí, kulisy, ale i životní prostor a vnitřní rozpoložení hlavního hrdiny v podání Joshe O'Connora. Walker-Silverman si ke svému melancholickému hledání nové cesty životem vybral americké hudebníky Jakea Xerxese Fussella a Jamese Elkingtona. Mezi skladateli filmové hudby byste je ovšem hledali marně. Jsou to muzikanti, kterým tepe v žilách country, blues a folk. Právě proto jim Walker-Silverman svěřil zkomponování hudby ke svému novému filmu – protože jejich dosavadní tvorba dýchá zvlněnými prériemi, na kterých se pasou stáda skotu.

Od základu ovšem není moderní western, byť pojednává o životě jednoho kovboje. Je to film o síle znovu vstát, když vás život srazí na kolena. A přesně taková je i hudba Fussella a Elkingtona. Základem jsou jemné kytarové melodie, prodchnuté melancholií (Riding To The Ranch), smutkem (A Cowboy Without Cows), ale současně i nadějí (Mountain Time) a touhou po lepších zítřkách (Begin Again). Občas se ke kytarám přidá banjo (The Magic Boots) nebo klavír (Brother Theo), ale většinou Fussell s Elkingtonem prostě jenom jamují na kytary a nechávají melodie, aby samy plynuly časem a prostorem. Ostatně tak vznikla i většina jejich hudby – režisér jim pouštěl jednotlivé části filmu a oni rovnou sáhli do strun a hráli. A hráli výborně!

Frankenstein (Alexandre Desplat)

 Jak už jsem avizoval, francouzský skladatel Alexandre Desplat měl loni napilno. A že odvedl skvělou práci potvrzuje i nominace na Oscara za hudbu k nové vizualizaci Frankensteina v režii Guillerma del Tora. Pro oba autory to byla v pořadí již šestá spolupráce, přičemž za Tvář vody dostali oba Oscara. Jak to dopadne s Frankensteinem, to se teprve uvidí, ale jedno je jisté již teď – hudba k němu patří mezi ty nejzajímavější soundtracky loňského roku. Desplat se při komponování schválně soustředil na to, aby hudba nezrcadlila děj. Podle skladatele samotného totiž musí dobrá filmová hudba najít vyvážení mezi funkčností a fikcí. A hudbu k Frankensteinovi skládal tak, aby převládala fikce. Snad právě proto funguje jeho soundtrack velmi působivě i bez spojení s filmem a jeho jednotlivými scénami. Krásným příkladem je skladba Body Building, jejíž waltzový rytmus a orchestrální provedení s postupným důrazem na několik nástrojů (housle, klavír, triangl) vykouzlí představu na hony vzdálenou samotnému ději.

Ve filmu tím daná scéna sestavování umělé bytosti dostává zcela jiný rozměr. Nový Frankenstein je díky tomu mnohem víc Desplatův než del Torův, což je s ohledem na nepopiratelnou vizuální magii mexického režiséra fascinující. Desplatova hudba je grandiózně opulentní, s hluboce dojemnými sóly na housle v podání norské houslistky Eldbjørg Hemsing (Burning Angel), ale i intenzivně dramatickými motivy, jak si temně gotické ladění snímku vyžaduje (The Tower). Svou vlastní hudební identitu dostává jak Victor Frankenstein (Frenkenstein), tak jeho stvoření (Awakening), ale i Elizabeth a Victorova láska k ní (Victor & Elizabeth). Nádherná dynamika celého alba je podtržena dvěma finálními skladbami, do kterých Desplat zakomponoval dvě stěžejní myšlenky celého filmu: odpuštění (Forgiveness) a věčnost (Eternity).

Brutalista (Daniel Blumberg)

Brutálně opulentní, hypnoticky podmanivý, nestoudně velikášský a dojemně intimní. Jinými superlativy se hudba Daniela Blumberga pro fiktivní životopis poválečného architekta Lászla Tótha s tváří oscarového Adriena Brodyho snad ani popsat nedá. Pro mladého britského hudebníka to byl teprve druhý celovečerní film, ke kterému skládal hudbu a hned z toho byla nominace na Oscara, kterou během loňského udílení cen Akademie proměnil. Za jeho kouzlem nestojí jenom spolupráce s několika fantastickými hudebníky (pianista John Tilbury, trumpetista Axel Dörner, saxofonista Evan Parker a bubeník Steve Noble).

Je to také přístup k nahrávání hudby samotné, kdy si Blumberg vystačil s tím, co se mu vešlo do cestovního kufříku. S ním potom objížděl nejen hudebníky smutné, ale i své oblíbené kavárny a vlastní filmové lokace, kde se film natáčel – včetně italského kamenolomu! Díky tomu dokázal hudebně popsat jemná zákoutí Tóthovy duše a zachytit je pro příští generace. Od melancholicích motivů klavíru (Overture (László), Library, Porn) přes rozhárané a frenetické jazzové variace (Jazz Club, Building Site, New York) a dechberoucí nadčasové pasáže (Overture (Ship)), Pennsylvania, Steel, Epilogue (Venice)) až po temnou kakofonii symbolizující Tóthovy vnitřní démony (Heroin, Search Party). Prakticky bez použití elektroniky složil Blumberg nezapomenutelný a hudebně nesmírně poctivý soundtrack.

Hříšníci (Ludwig Göransson)

Švédský skladatel, textař, dirigent a hudební producent Ludwig Göransson své kvality již dávno osvědčil. Ostatně Oscar za Nolanův dobový opus magnum Oppenheimer z loňského roku svědčí za vše. A jeh tvůrčí genialitu můžeme obdivovat i letos, přičemž si troufám tvrdit, že za rekordními šestnácti nominacemi na Oscara pro upírský snímek Hříšníci stojí velkou měrou právě jeho hudba. Ta je totiž pro film klíčová nejen z emočního hlediska, ale má ve filmu zásadní roli i z hlediska děje. Už jenom proto, že se v něm vyskytuje celkem 29 samostatných hudebních vlivů! Göransson tak stál před velkou kariérní výzvou – složit hudbu tak, aby zakomponoval všechny tyto motivy, ale zároveň aby snímek postrádala muzikálový přístup. A něco takového se nedalo udělat z pohodlí studia, odtrženého od vlastního natáčení. Göransson se proto sbalil a přestěhoval se za štábem do New Orleans, kde jeho úkolem bylo mimo jiné dohlédnout, aby se někteří herci naučili hrát na příslušný nástroj.

Výsledek je naprosto fenomenální poctou především bluesové hudbě amerického jihu. Dominují mu neuvěřitelná sóla na vesměs dobové nástroje, zejména na kytaru (Smokestack Twins, Grace, Bo and Lil‘ Lisa) a harmoniku (Mound Bayou / Proper Black Folks), ale i housle (Not What He Seems / Sé Abú). Celý soundtrack je koncipovaný jako cesta časem do doby, kdy hudba byla skutečná magie (Magic What We Do (Surreal Montage), Hole Up ‘Til Sunrise), které Göransson na patřičných místech dodává nadčasovost letmým podbarvením syntetizátory a sborovým zpěvem (Thy Kingdom Come).

Jedna bitva za druhou (Jonny Greenwood)

Kritické zhodnocení stupně rozkladu naší společnosti provedl režisér Paul Thomas Anderson takovým způsobem, že z toho divákům i kritikům spadla brada až na zem. A stejně kvalitní práci odvedl jeho dvorní skladatel Jonny Greenwood, jak dokazuje nominace na Oscara za nejlepší původní hudbu. Greenwood při své šesté spolupráci s Andersonem vsadil na klasické orchestrální provedení s využitém London Contemporary Orchestra, jak se ostatně dalo čekat díky jeho lásce k vážné hudbě. Nicméně způsob, jakým tak učinil, je drzý, sebevědomý a explicitně vyzývavý. Na jedné straně vás ohromí jemnými až tklivými melodiemi (One Battlel After Another), aby vás vzápětí zničil disharmonickými až kakofonními pasážemi (The French 75, Mean Alley).

Z použitých nástrojů Greenwood vsadil zejména na piano, kytaru, basy, bicí a překvapivě také na Martenotovy vlny (Sisters of the Brave Beaver). S jejich pomocí dokáže budovat napětí (Baktan Cross, I Need the Greetin Code), jakož i zvést diváka (resp. posluchače) do nitra filmových postav (Baby Charlene, Perfidia Beverly Hills, Guitar for Willa). Kompozice jednotlivých skladeb s dominancí příslušných nástrojů dodává celkovému vyznění velmi rozklížený ráz, což skvěle vystihuje vyznění filmu a jeho poselství, a to až do naprostého konce (Trio for Willa).

Bugonia (Jerskin Fendrix)

Skládat hudbu pro filmy řeckého režiséra Yorgose Lanthimose je velmi specifickou tvůrčí kategorií. Ostatně provokativní a avantgardní režisér používá hudbu takovým způsobem, který je poplatný jeho režijnímu stylu. Pro své poslední tři filmy ale zřejmě našel skladatele, který dokáže jeho tvůrčí způsob nejen akceptovat, ale i adekvátně reflektovat. Je jím mladý britský hudebník Jerskin Fendrix. V jeho filmografii najdete pouze poslední tři Lanthimosovy snímky. Nic víc. Snad právě proto dokázal vytvořit něco, co přesně sedí tvůrčímu géniu Yorgose Lanthimose. Ten mu ostatně pro svůj nový snímek Bugonia neřekl nic jiného než tři slova. Toť vše. Protože si nepřál, aby skladatel o jeho novém filmu věděl cokoli bližšího. Na základě těchto tří slov složil Fendrix hudbu, aniž by tušil, jak budou vypadat jednotlivé scény. A Lanthimos je použil tak, jak je Fendrix složil. Šílené? Ano. Ostatně jako Bugonia samotná.

A já tři slova to byla? Včely (Bees), sklep (Basement) a vesmírná loď (Spacesihp). A pro všechny tři slova složil Fendrix neuvěřitelně silné skladby, kolem nichž vystavěl zbývající hudbu. To celé před tím, než mohl číst scénář nebo vidět jediný záběr z filmu, natož celý snímek. Díky tomu hudba funguje jak ve filmu samotném (Tell Teddy I’m Sorry), tak (snad ještě víc) při samostatném poslechu (Grand Tango). Filmová hudba snad ještě nikdy nebyla šílenější – a poutavější!

Avatar: Oheň a popel (Simon Franglen)

Dlouhých 11 let uteklo od tragické smrti Jamese Hornera, dvorního skladatele krále Hollywoodu Jamese Camerona. A přesto jsme měli loni možnost v kinech slyšet jeho hudbu v celé její kráse. Jak je to možné? Protože se do kin vrátil Avatar. Třetí výprava na Pandoru znamenala mimo jiné návrat původní hudby složené Jamesem Hornerem pro první díl z roku 2009. Po jeho smrti převzal taktovku britský skladatel Simon Franglen, jenž dokázal na Hornerovy melodie navázat takovým způsobem, že budete mít pocit, jako kdyby tady oscarový skladatel byl pořád s námi. Abych to ale uvedl na pravou míru – Franglen složil pro druhý a třetí díl velmi svébytnou partituru s vlastními motivy opírajícími se o filmové reálie – vodní kmen Metkayina a ohnivý národ Mangkwan. Zároveň si ale dal záležet na tom, aby v jeho hudbě zaznělo vše, co můžeme směle nazvat „hornerismem“. A výsledek je naprosto nedostižný!

Franglen pojal druhý a třetí díl ságy jako navzájem propojené dílo, takže v Ohni a popelu a dovršuje práci na všech dosavadních hudebních tématech a nápadech (Brothers, I Can Be Your Guide), ke kterým připojil některé nové (Mangkwan Attack, I Am the Fire). Soundtrack ke třetímu Avatarovi tak hodnotíme právě s ohledem na to, jak skvěle implementoval Hornerovy mystické melodie (You Still Have This Family) a současně propojil následující dva díly zastřešujícími motivy. Novinkou je hudební motiv ohnivého kmene Mangkwan, úmyslně nepřívětivý na poslech. Franglen v něm využívá mongolský nástroj Morin chuur, který spojil s elektronickým violoncellem a v rámci postprodukce z nich udělal velmi neobvyklou a syrovou kombinaci. Podobně přistoupil i ke smyčcovým pasážím ve Forest Chase, které doplnil o výrazné hrdelní vokály (The Ash Camp). Nejsou to ovšem tyto nové hudební nápady, které činí soundtrack ke třetímu dílu Avatara tak výjimečným. Je to především zmíněné napojení na hudbu Jamese Hornera a dotažení hudebních nápadů z dvojky k dokonalosti (The Beach, Mission Accomplished). Impozantní je navíc i celková délka soundtracku, která překonává dvě hodiny a můžete si být jisti, že nudit se nebudete ani sekundu.

28 let poté (Young Fathers)

Třetí díl britské hororové ságy o zombie apokalypse 28 let poté znovu svedl dohromady režiséra Danny Boyle a scénáristu Alexe Garlanda, jejichž filmy vždycky představují pro diváka zajímavou výzvu. A v případě hudební stránky jejich loňského hororu to platí dvojnásob. Boyle totiž pro složení hudby angažoval skotskou progresivní hip-hopovou skupinu Young Fathers. Zdá se vám to jako velmi bizarní nápad? Však taky je! Výsledek vás ovšem naprosto odzbrojí. Jde o temnou, psychedelickou, ale místy i překvapivě jímavou jízdu napříč hudebními vlivy a žánry, která boří veškeré hranice. Samotný Boyle tvorbu Young Fathers přirovnává k The Beach Boys na steroidech a dodává, že ho fascinovala jejich schopnost kombinovat hlasovou harmonii s elektronickými beaty a představa, s čím by přišli pro jeho film, jej fascinovala. Už z úvodní skladby Promised Land, které dominují postupně vrstvené vokály ústředního tria, jednoznačně vyčtete, že to bude maximálně zajímavý zážitek.

Mix hip-hopu (Rise), popu (Lowly), elektroniky (Travelling), ale i klasické orchestrální kompozice (Causeway) nebo dětského sboru s velkým důrazem na individuální charakter každé skladby. Inspiraci přitom Young Fathers čerpali všude možně, od básní Rudyarda Kiplinga (Boots) až po křesťanské chvalozpěvy (Abide). Zajímavý a relativně samostatný celek představují skladby věnované hlavnímu antagonistovi (Alpha Intro, Alpha, Alpha Tunnel I, Alpha Tunnel II), zdánlivě neuspořádané elektronické smyčky spojené s bicími a nesrozumitelným hrdelním skandováním. Postapokalyptická jízda kulminuje trojicí skladeb naprosto odlišného rázu, kde se divoký sled událostí promění ve tklivé pasáže pro mužské i ženské hlasy a táhlé smyčcové party (Hum, Hush a Remember). To vše v podání trojice kluků z Edinburghu, jejichž zkušebna připomíná víc chatrč bezdomovců než profesionální studio. Bravo!