Při pohledu na kariéru Sama Raimiho člověk jen těžko hledá film, který by byl vyloženě nepovedený. Autor legendárního Evil Dead a trilogie Spider-Manů s Tobeym Maguirem naneštěstí pro fandy za kameru už tolik neleze, takže když už to udělá, čekáme zajímavé věci. Jeho novinka SOS, ve které Rachel McAdams a Dylan O'Brien ztroskotají na exotickém ostrově a čeká je tu boj o holý život, sbírá za mořem velmi spokojené reakce a my jsme ji už viděli taky. Jak se nám líbila? 

Jak to vidí do_od:
Návrat Sama Raimiho jak se sluší a patří. Žádný Spider-Man 4, po docela strnulém Doctor Strange and The Multiverse of Madness jsem upřímně rád, že se mistr vrátil k něčemu, kde přece jen může mít volnější ruce a ukázat, že pořád má kinematografii co nabídnout. No a nabízí teda pořádnou jízdu.

Send Help je žánrově tak trochu sámoška, kde si každý vybere to, na co zrovna má chuť, a film mu to dřív nebo později najde. Na rozdíl od řady podobně laděných snímků zde ta kombinace ale není nijak rušivá, otravná a celkem organicky graduje až k (možná příliš) očekávanému finále. Důležité přitom je, že se to Raimu ani v jeden moment nezačne rozpadat celé pod rukama.

Výsledkem je tak vynikající trosečnická válka mezi famózně hrající Rachel McAdams a ne o moc zaostávajícím Dylanem O'Brienem, která sice dá vzpomenout na pár klasik i naopak docela nedávných děl, nicméně Raimiho hravá režie, líbezný soundtrack Dannyho Elfmana a kamera dalšího veterána Billa Popea (Matrixy!) přesto dělají ze snímku natolik výrazný a sebejistý zážitek, že se Send Help v budoucnu mezi tím etalonem podobně laděných survival thrillerů rozhodně neztratí. A platí to i o filmografii Sama Raimiho, kde bude snímek patřit k tomu nejlepšímu (byť asi ne nejzásadnějšímu), s čím filmař přišel. Ryzí kinozábava.

Jak to vidí Crom:
Je to velmi cynické, občas zábavně brutální, místy překvapivě vážné a celkově lehce nevyvážené. Nový film Sama Raimiho s Rachel McAdams v hlavní roli může být ledacos – alegorií o nezdravém korporátním potravním řetězci, body hororem s hektolitry prolité krve, satirou o lidských protikladech, moderní pohádkou pro dospělé o nalezení sebe sama, hodně černou komedií o temné stránce našich životů. Ve výsledku natočil Raimi žánrový mix, kde dostanete od každého trochu. Což většinu času funguje. Kdyby měl film 90 minut, šlo by o svižnou podívanou, jakou jste v kině už hodně dlouho neviděli – minimálně od Krvavé nevěsty.

Bohužel SOS má 113 minut a chybí mu postupná gradace, při které by se pomalu stupňoval teror, kterým se oba hlavní představitelé častují. S každou novou vyhrocenou scénou totiž přijde částečná zpátečka, až má člověk místy strach, že dojde i na romantiku. Na tu nakonec (naštěstí!) nedojde a film se překlene do grandiózně přepáleného finále, ale cesta k němu je hodně trnitá a místy i problematická z hlediska motivace a chování postav. Nebýt toho, jde o čirou zábavu. I tak se ale jedná o něco velmi fascinujícího, co rozhodně stojí za to vidět. Už jenom proto, že takových filmů se moc netočí.

Jak to vidí Spooner:
Sam Raimi je prostě hračička a u SOS je zase jednou ve svém živlu. Jeho ostrovní psycho s Rachel McAdams a Dylanem O'Brienem je až nečekaně dravou, svěží a cynickou podívanou, v níž se ikonický tvůrce zase jednou žánrově naprosto utrhl ze řetězu. Raimi sympaticky podvrací typická klišé filmů s trosečníky a míchá snímek se žánry a filmovými inspiracemi, u nichž byste rozhodně nečekali, že se tu objeví. Chvíli to vypadá (i když jen na povrchu) jako Šest dní, sedm nocí, pak se to celé změní v ostrovní variaci Misery nechce zemřít a do toho občas vyskočí typické Raimiho krvavé či brakové pomrknutí jak z Evil Dead či jiných počinů.

Právě ona nepředvídatelnost a žánrová různorodost mě na filmu bavila nejvíce, i když chápu, že ne všem tenhle divoký mix sedne. Zároveň však snímek po většinu stopáže funguje jako vyhrocená psychologická hra dvou pošahaných psychopatů, kdy divák jen čeká na to, kdo z nich nakonec bude ten větší magor. A díky úžasné McAdams a stále lepšímu O'Brienovi vás jejich střety baví i ve chvíli, kdy to má divák celé scenáristicky prokouklé. Snímek tedy doplácí zejména na dlouhou stopáž, kdy se v jistých částech přešlapuje až příliš na místě, zejména když už jsou všechny karty jasně rozdány. Raimi se navíc asi už nikdy nenaučí pracovat s triky (digitální zvířata bych fakt zakázal) a v pár momentech to přeci jen působí krapet roztříštěně. Počet šťavnatých, černohumorných a zábavných momentů však jasně převládá. 

Jak to vidí Mr. Hlad:
Trošku jsem se bál, jestli zvládne Raimi z celkem okoukaného tématu vymáčknout něco skutečně zajímavého. A povedlo se mu to. V SOS si hraje s divákem, jeho očekáváním i stylem a to, co začíná jako tradiční příběh o boji o přežití, je ve skutečnosti dost vychytralý thriller s krásně nečitelnými postavami. Od jisté chvíle je jasné, že oba trosečníci spolu hrají hru, v níž nechtějí vyložit všechny karty, ale úplně stejně si Raimi hraje i s diváky, které dovede mnohdy překvapit, zajít do extrému tam, kde by to člověk možná úplně nečekal, a ve chvílích, kdy by to čekal, zajít do extrému ještě výrazně většího. 

V základu jde samozřejmě o survival thriller, ale Raimi se nebojí černého humoru, hororových prvků i pomrkávání na fanoušky jeho starší tvorby, takže tu jsou evildeadovské momenty, spousta tělesných tekutin a výbuchy extrémního násilí, které jsou však často spíš cíleně vtipné než děsivé. A oba hrdinové se navíc jen těžko dají nacpat do nějaké jednoduché škatulky a až do konce člověk vlastně neví, komu z nich fandit. A jestli vůbec někomu. Sympatický a hravý mix děsu, dramatu, bizarní komedie a hororu, který se nebojí být cynický a ironický. Škoda jen, že nebyl o malinko kratší, protože tempo občas trošku zahapruje. 

Recenzi čekejte velmi brzy