Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

---

Nikki Glaser v úvodu svého monologu při moderování Zlatých glóbů trefně podotkla, že Hollywood není pupek světa a že planetou zmítají mnohem důležitější otázky než to, kdo vyhraje sošku za nejlepší drama či komedii/muzikál. V první minutě svého “stand-upu” se trefila ještě několikrát, dalších devět už bylo spíš takovou tradiční rutinou, kdy si hrála na fangirl vytipovaných herců nebo hereček, načež se je snažila přátelsky shodit v rámci slušného vychování. Připomnělo mi to, jak Ricky Gervais v nedávno zveřejněném speciálu Mortality na Netflixu zmínil zákulisí jeho moderování. Vtipy si prý psal sám a nikdy je prý - až na svou derniéru - nemusel prezentovat před komisí a žádat o schválení. Nikki prý svou desetiminutovku pilovala půl roku v klubech a nakonec ji několikrát předvedla před zástupci studií i agenty nejslavnějších herců, aby z toho náhodou nebylo velké mrzení. Není divu, že její monolog i samotné předávání bylo více či méně bez velkých překvapení. Ale to už přetékáme do prvního tématu…

 

Glóby zvenku i zevnitř

Nečekejte ode mne rozbory výsledků. Ty po mně chtěla nejmenovaná televize, ale čtyřminutový vstup se smrsknul na dvacet sekund, takže jsem plus mínus stihnul říct, že Timothée Chalamet má na Oscarech rozhodně šanci i proto, že… a dál jsem to už nedořekl. Nicméně to už za mě udělali mnozí jiní. Kdo přenos sledoval, ten jistě ocenil pár solidních proslovů, zaslouženou sošku pro Wagnera Mouru v nabité konkurenci, možná i příliš kreativního hudebního DJ při nástupech herců a hereček na pódium, ale jinak to byla tradiční tříhodinová rutina plná vaty. Není divu, že sledovanost oproti loňsku opět klesla (o sedm procent) a drtivá většina diváků si úvodní monolog i nejlepší prezentace a proslovy jednotlivých kategorií pustila v lepším případě na YouTube, v horším vyklipované a vytržené z kontextu na TikToku.

To je holt budoucnost, kvůli níž se za pár let na YouTube přestěhují i Oscaři. Zlaté glóby pro křečovité zachování pouhého zdání jakékoliv relevance ovšem dělají víc, mnohem víc. Pryč jsou doby neziskovky, v níž hlasovali zahraniční novináři v Hollywoodu. Po skandálu pár let dozadu celou značku koupil Jay Penske, který zároveň spoluvlastní významná hollywoodská média (Deadline, Variety, Hollywood Reporter). Je to dokonalý byznys, protože honba za soškami stojí producenty desítky milionů dolarů, které utratí za celostránkové inzeráty ve zmíněných periodikách, nejrůznější promítání, prezentace, opulentní obědy a párty, press junkety a předplacené rozhovory. Většina peněz skončí v kapse pana Penskeho, který studia a producenty povzbuzuje, ať utrácejí ještě víc a radostněji.

Loni byla součástí přenosu dokonce i tabule, na níž svítilo, které studio či streamer vede na body (rozuměj počet získaných sošek). Letos ji rovnou nahradila spolupráce s Polymarketem, předním gamblingovým brandem, který umožňuje sázet na cokoliv, od víkendových výsledků v boxoffice přes vyhrané sošky až po designéry dámských rób na červeném koberci. Součástí infografiky tak byly vypsané kurzy v jednotlivých kategoriích, nástup kategorií moderoval v uchu diváků upovídaný komentátor, který evidentně viděl jména řady tvůrců poprvé v životě, a celé to až nepříjemně připomínalo koňské dostihy. 

Ale i přes tenhle trumpovský “grift”, který je dění v současné Americe tak moc příznačný, i přes ten vnitřní neklid, s nímž jsem sledoval slavné tváře u stolů, které se snažily verbálně či nonverbálně nevyčuhovat z řady, protože i zdi mají uši a každý jeden mobil na stole či v kabelce může vše nepřístojné zaznamenávat, jsem byl alespoň rád za to, že kinematografie měla šanci promluvit k divákům a minimálně prostřednictvím osobních proslovů sama sebe trochu polidštit. Vizitka současného Hollywoodu je tak mizerná, že občas potřebujeme vědět, že za ním pořád ještě stojí lidé z masa a kostí, kteří přišli do L.A. s prázdnou kapsou, ale hlavou plnou snů a nadějí. 

Tatínek vám vyhlásí válku!

Osmkrát se nabídli, osmkrát je odmítli. Vyhrožovali nepřátelským převzetím, ale to by se muselo najít dostatek akcionářů, aby jim prodali akcie a oni tak mohli nominovat své lidi do dozorčí rady, která je tak neústupná a slepá k jejich žádostem. A tak se rozhodli dohodu s konkurencí zažalovat u soudu. Ať všichni to praní špinavého prádla vidí v přímém přenosu.

Řeč je samozřejmě o Paramountu, resp. Skydance, resp. Davidovi a Larrym Ellisonových. Podle toho, kdo nakonec uspěje, z toho časem bude povedená minisérie na Netflixu nebo Paramountu+, přece jenom historii vždy píše vítěz. Warneři jsou někde uprostřed, ale zbohatlický synek jejich odmítání statečně ignoruje. Někde někomu zjevně slíbil, že Warner Bros. Discovery získá za každou cenu. Zatím se mluví jen o neslýchané ostudě, ale žalobou tasí Ellisonovi svou poslední trumpovou kartu.

Podle toho, co si o současných USA a jejich vedení myslíte, to můžete považovat za pouhou zdržovací taktiku, nebo zcela reálnou hrozbu, která dosavadní jednání patřičně vykolejí. U soudů mají Ellisonovi pravděpodobně větší šanci než při tzv. proxy fight, kdy budou chtít sesadit stávající členy rady a dosadit tam své vlastní, aby zvrátil její rozhodnutí. Je to boj na dlouhé lokte a nemusí vyjít, jak jsme viděli před dvěma lety u Disneyho, kdy Bob Iger úspěšně odrazil Nelsona Peltze.

A přitom by prostě stačilo nabídnout víc peněz. Stávajících 30 dolarů za akcii je Warnerům málo a navrhují, aby Ellison přitlačil na 35. Faktem je, že i částka někde na půli cesty by možná řadě velkých investorů nasadila brouka do hlavy. Netflix mezitím neváhá a svých cca 28 dolarů pravděpodobně nově nabídne v hotovosti (původně mělo být cca patnáct procent v akciích Netflixu). 

Paramount se snaží soud urgovat o co nejrychlejší projednání, aby zasel mezi akcionáře nervozitu a získal ve Warnerech podíl, který mu umožní nakouknout “pod kapotu” ještě před výročním zasedáním. Jenže na jeho snahu “otevřít bezmocným akcionářům WBD oči” zatím nikdo prodejem svých podílů nereaguje. UPDATE: Soud žádost o rychlejší projednání zamítnul, protože Paramountu nevznikla žádná “nenahraditelná škoda”.

Pokud vám začalo být Davida Ellisona líto, můžete s ním oslavit jinou soudní výhru. Shaun Gray, scenárista a bratranec jednoho z autorů scénáře k Top Gun: Maverick, se soudil o peníze za podíl na finálním scénáři snímku. Paramount s tím nesouhlasil, protože se k němu informace o Grayově práci na různých verzích scénáře nikdy nedostala. Soudce nakonec studio podržel, protože argumentoval tím, že i kdyby Gray něco v Top Gun: Maverick vymyslel, jde vlastně o rozpracování myšlenek a nápadů, které byly prezentovány už v původním Top Gunu, který je výhradně v gesci Paramountu. Hotovo dvacet.

Ještě než začnete oslavovat výhru Goliáše nad Davidem (i když v tomhle případě je Davidem Ellison?), uvědomte si, že Paramount obratem zažaloval Graye za neautorizovanou práci na scénáři a porušení autorských práv, jakkoliv v zákulisí panuje shoda, že Gray - neoficiálně - řadu památných scén do filmu skutečně vymyslel a napsal. A druhá podpásovka, alespoň pro někoho, přichází hned v zápětí. Tohle byla ta jediná brzda, která bránila natáčení trojky. Nemusíte být matematici, abyste si uvědomili, jak velká šance je, že se jakékoliv navazování na Top Gun: Maverick v přímé režii Ellisona zoufale nepovede a pohřbí tak částečně tu neuvěřitelnou trefu, které jsme se před pár lety dočkali. Ale co už, nic pěkného nemůže trvat věčně.

Claude z cloudu

Zatímco odbory se snaží držet stráž u dveří, aby do Hollywoodu neproklouzla žádná zlobivá A.I. a zaměřují se na ty největší hráče, co chtějí nahrazovat, zjednodušovat a nebo vysávat, kanceláře studiových pomocníčků na nejnižších patrech hollywoodské hierarchie už jsou nástrojů umělé inteligence plné. Většinou však nejde o produkty od Googlu nebo OpenAI, nýbrž o software od Anthropicu. Vypadají neškodně, veřejnost příliš netrápí, ale potichu mění pravidla fungování továrny na sny od úplných základů.

Nedávná anketa mezi koncovými spotřebiteli (čti diváky) ohledně obav z nasazení A.I. v zábavním průmyslu je celkem výmluvná. Lidem nevadí, když se s pomocí umělé inteligence zjednodušší administrativa, zrychlí výroba dabingu nebo vizuálních efektů. Opatrnější jsou u střihu, generování voice-overů nebo skládání hudby. Zcela pak odmítají psaní scénáře a nahrazování herců, ať už žijících či zesnulých. Z výsledků vidíte, že nasazení Anthropicu v kancelářské práci nikomu žíly netrhá. A přitom to velkým způsobem zasáhne do všech procesů, od náboru nových lidí, analýzy scénářů, castingových rozhodnutí, nebo volby, kde, jak dlouho nebo čím točit.

Claude od Anthropicu slibuje, že vše zoptimalizuje a zlevní. Na to slyší v době přebujelých rozpočtů a churavějících kin úplně všichni. Jenže výsledky jsou minimálně nejisté a Hollywood si dost možná předplácí oprátku, na které se postupně a velmi pomalu uškrtí. Ve své analýze pro Seznam zprávy, která bude součástí článku, co by měl příští týden vyjít, komentuji mj. i to, jak Netflix vyzval na souboj YouTube. Vážně při tom hrozí, že Hollywood ve snaze ušetřit a masivně nasadit A.I. klesne na úroveň některých snaživých youtuberů a lidé si definitivně uvědomí, že éra velkých studiových blockbusterů je najednou pryč. Zatím to vypadá nepředstavitelně, ale on stačí jeden jediný meteor, aby zahubil všechny dinosaury. Tady přitom vážně hrozí, že si ho studia odpálí vlastnoručně, ze strachu aby to neudělal někdo jiný. 

Tohle video, které prezentuje Claudovy coworkingové schopnosti, má být postrachem všech bílých límečků, nejen v Hollywoodu. Masy na internetu budou tleskat, jak kancelářské krysy pochodují do polí a továren, než pochopí, že pokud A.I. bublina nepraskne, systémové trhliny budou natolik hluboké, že nezůstane nikdo, kdo by se zasmál jako ten příslovečný poslední.

Situace se v téhle oblasti mění ještě rychleji než ve sporu Ellisona s Warnery, takže podobně depresivní řeči nečtete naposledy. Ale pokud máte chuť na hladivou nostalgii (která se ale vlastně též neobejde bez destrukce tradičních amerických hodnot), počkejte si na zítřejší ohlédnutí pro předplatitele. Spojí moje dvě velké lásky - auta a filmy.

A protože jsme dneska dlouzí, vynechávám výjimečně Filmtech. On ten Claude pod něj za chvilku možná bude spadat. Ale to už jsem zase zbytečně negativní. Pojďme tu ukončit s úsměvem na rtech.

Jednou větou…

Ačkoliv bych si vsadil, že Warneři nakonec se třetí Dunou uhnou ze slotu, na který připadá i premiéra Avengers: Doomsday, Timothée Chalamet a Robert Downey Jr. chtějí ze společné premiéry udělat dalšího Barbenheimera. Dokonce už mají i nový buzzword - kupujte lístky na Dunesday!

Když už jsme u toho sázení, ze startupového záhrobí se vrací MoviePass. Tentokrát už nepůjde o předplatné, které vám umožní vidět v kinech co nejvíc filmů bufetovým stylem. Noví majitelé chtějí rozjet značku Mogul a přiživit se na hollywoodských tipovačkách/sázkách. Protože jde zatím o šedou zónu, mluví o tom jako o ekvivalentu sportovních fantasy lig, ale vzhledem k výsledkům Polymarketu a Kalshi prostě a jednoduše cítí prachy. O těch tipovacích nástrojích a jejich rozmachu už jsem v krátkosti psal, ale před Oscary si na toto téma zjevně budeme muset dát nášup.

Streameři (tj. i streamovací platformy provozované tradičními studii) letos za “content” utratí přes 100 miliard dolarů. Je to historicky rekordní číslo, ale stejně nezaručuje, že práce pro hollywoodské fachmany nebude méně než kdy dřív.

Netflix těsně před vydáním newsletteru vysázel Sony na stůl sedm miliard dolarů za exkluzivní globální Pay 1 okno na sedm let. Co to znamená? Že všude, kde doběhnou Sony teritoriální dohody s jinými streamery, převezme Netflix tituly od Sony a bude je uvádět poté, co si odkroutí pouť kiny a na PVOD (tj. cca 90 až 120 dnů od premiéry v kinech). Je to miliarda ročně za absolutní exkluzivitu, která minimálně zajistí, že Sony se z Hollywoodu stahovat nebude (zároveň takhle úzké pouto znamená, že si teď s Netflixem budou blíž než kdykoliv jindy).

Jako třešinka na závěr nová (měsíc stará) Gymkhana s Travisem Pastranou, který si plní sny a ve své derniéře prohání ikonický Subaru Brat po Austrálii. Jsem vám říkal, že mám auta rád. Tohle je navíc dost možná poslední Gymkhana, jak ji známe, a hezká vzpomínka na zesnulého Kena Blocka, který s tímhle řáděním v městských ulicích před sedmnácti lety začal.