Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

---

Dnes jenom ve zkratce a seriálově, ale třeba to někomu pomůže. Novoroční kocovina totiž nečeká jen konzumenty alkoholu, ale i fanoušky Stranger Things. Seriál končí po bezmála deseti letech silvestrovským finále (technicky vzato má epizoda v našich zeměpisných délkách premiéru až ve dvě ráno na Nový rok), které jde i do kin a svým rozpočtem i stopáží má bezmála hollywoodské parametry. Po úvodním hypu se však druhá várka epizod dopustila podobných faulů jako většina končících seriálů. Jde vůbec po tolika letech uspokojit většinu fanoušků, kterým jste tolikrát oddalovali uspokojení a servírovali vždy víc otázek než odpovědí?

Krátká odpověď je téměř vždy, že nikoliv. Komplexní seriály jako X-Files nebo Lost neumí svou záhadologii v závěru obhájit. Dokonce ani sitcom, který v úvodu nahodil nejdelší flashback historie a položil si otázku How I Met Your Mother, nebyl schopen vyvrcholení celého vyprávění ustát (jak říkají Američani “stick the landing”). A to přitom sitcomy mají v tomhle směru vedle detektivek s uzavřenými epizodami zdaleka nejlepší předpoklady “skončit v nejlepším”. Přátelé, MASH, mnohé další, u kterých si možná konce nepamatujete, ale prostě vám to tvůrci nezkazili, protože jde o typ seriálu, kde si pamatujete jednotlivé postavy či gagy, nikoliv zápletky. Kdo si vzpomene na poslední epizody Odpadlíka, A-Teamu nebo Columba? Málokdo, ale ty seriály jsou univerzálně milované. Tady musím zmínit fantastickou, i když odloženou koncovku seriálových (nebo spíš televizních) Poirotů s fantastickým Davidem Suchetem, v podobě Curtain - Poirot’s Last Case.

Teď bych mohl vyjmenovat několik seriálů, kterým se ta koncovka povedla navzdory všem obavám. Six Feet Under a Sopranos se objeví v každém takovém žebříčku, ať je dlouhý nebo krátký. Breaking Bad a Better Call Saul naznačují Gilliganův fištrón a schopnost vše do detailů naplánovat. Baltimorský The Wire už je mezi seriály legendou, dokonalým chameleonem, který vás pomalu připravuje na to, že tenhle oříšek nepůjde rozlousknout, vše skončí špatně a svět zůstane nefunkčním a temným místem. Geniální “cop out”. MASH už jsem zmínil, policejní The Shield nebo vrstevnatí The Americans se také často v žebříčcích objevují. Já za sebe zmíním netflixovský Dark, německý seriálový klenot, který v první sezóně obtížně kousáte, ve druhé vám jde hlava kolem a ve třetí už chcete z kolotoče vystoupit, ale zároveň dychtivě očekáváte epický konec… který opravdu přijde. Názory se liší, ale s přibývajícími roky od finální epizody se online obec shoduje, že nic takového tu nebylo a pravděpodobně už ani nebude, jako kdyby celé dílo vypadlo z časoprostorové škvíry pokročilejších civilizací a my ho teprve postupně začínáme chápat.

Vedle toho však existují stovky až tisíce seriálů, které to prostě nedaly. Jejich tvůrci se snažili být hrozně chytří a sofistikovaní. Slíbili fanouškům hory doly a ono to prostě nevyšlo. Game of Thrones, Alias, House of Cards, Westworld, ale třeba i Dallas, když půjdeme hodně hluboko. Není nikdy dobré znamení, když musíte na seriály navazovat několika televizními filmy. Občas prostě přetáhnete, natočíte o tu jednu, dvě sezóny víc, než byste opravdu měli a už není cesty zpátky. Nebo ze strachu točíte dál a dál a dál (Grey’s Anatomy, Walking Dead, The Simpsons), aby nikdo nepoznal, že vlastně žádný plán na epickou koncovku nemáte. Jenže všichni kolem tak nějak tuší, že už to lepší nebude, viz legendární “jumping the shark” moment z u nás spíše neznámého seriálu Happy Days, v níž Fonzie na vodních lyžích přeskočí žraloka. Pro většinu publika už to bylo trochu moc a seriál se z té blamáže už nikdy nevzpamatoval. Při sledování Prison Break svého času se skákalo přes žraloky snad v každé sezóně s výjimkou té první. Všech pět sezón dokoukali jen ti nejotrlejší.

V době streamovacích platforem se k neschopnosti včas odejít z pódia přidává ještě neschopnost příběh uspokojivě rozjet a dovyprávět v první, nebo druhé řadě. Netflix je největším průšvihářem, vytrhávajícím šňůry ze zdí po průměrných ratinzích, kdy se ambiciózní projekty bez náhrady ruší a fandové zůstávají v temnotě se svými hrdiny lapenými v nedořešených cliffhangerech, zatímco tvůrci píší na sociální sítě, že hledají možnosti, jak svůj seriál dovyprávět jinde. Většina z nich tu šanci nikdy nedostane. Není divu, že se někteří diváci začínají na seriál koukat až po úspěšné premiéře druhé sezóny, kdy je tvůrcům příslíbena třetí a čtvrtá, případně už mají nějaký plán, jak seriál dovést do úspěšného konce.

Ten má ostatně dneska většina showrunneru už při prvním pitchi. Nebo to alespoň tvrdí. Základem takového “prodeje” nového projektu je dnes komplexně představený svět, castingové nástřely, vyhodnocení merchandisingového potenciálu, aktivace crossplatforem a plán na pět sezón a jejich dějový oblouk pro každou z důležitých postav. Co se tedy může pokazit?

Fanoušci si zamilují jiné postavy, než jste očekávali. Světové trendy se posunou a diktují vám změny ve scénáři. Exekutivci vám diktují další změny, mnohé co jdou přímo proti tomu, čemu ti samí lidé tleskali na úvodní schůzce. Rebelující herec způsobí, že musíte jeho postavu předčasně odklidit ze scény a nějak to “vysvětlit”. Místo pěti sezón máte tři a dozvěděli jste se to těsně před natáčením dvouepizodového finále zmíněné třetí sezóny (to je ještě ten lepší případ). Nečekaně vám seřízli rozpočet na polovinu a herci chtějí mezi třetí a čtvrtou sezónou navýšení honorářů, takže kulisy už nejsou z betonu a skla, nejsou dokonce ani ze dřeva, někdo je prostě jen vytisknul na 3D tiskárně a dutá místa nastříkal montážní pěnou.

Skoro nic z toho není případ Stranger Things, kde Netflix za finální sezónu utratil 400 milionů, dal Dufferovým všechen čas světa, aby přišli s uspokojivým vyvrcholením a zmarketoval ten velkolepý konec do bezvědomí. Jenže ta očekávání prostě z principu nelze naplnit. Předvést nejlepší výkon na požádání v závěru desetileté kariéry, to se v showbusinessu, sportu nebo čemkoliv jiném povede jen pár legendám. Publikum si je ale pamatuje nejjasněji, takže podobné momenty očekává od všech. Píši a publikuji tyto řádky pár hodin před premiérou, takže se možná budu ráno omlouvat a poníženě chválit geniální otočku, ale… pravděpodobnost je dost výrazně na mojí straně, ačkoliv si to sám nepřeji.

A proto nekoukám na seriály, říká můj kolega z MovieZone Petr “Cival” Cífka. Ta šance, že se spálíš a budeš litovat desítek hodin, je prostě příliš velká. Většina seriálů září ve druhých a třetích sezónách, kdy už je pryč ta nervozita a “hledání se” z první řady, jsou navýšené rozpočty i záruky, takže se tvůrce může rozpřáhnout a herci se usadí ve svých charakterech. Pak přichází rutina, stagnace a nervozita z blížícího se konce. Pořád dokolečka stejný vzoreček, ale vidíme ho v posledních dekádách i u filmových sérií. X-Men, Indiana Jones, Rambo, Die Hard, Star Wars, Marvel jako takový, střídavě třeba Predátor, Vetřelci… mám pokračovat? Nebo jít snad do historie k Planetám opic, Růžovým panterům apod.? Každý producent si myslí, že má peníze, talent a štěstí, aby natočil ještě jeden hit, i když všechno od scénáře přes obsazení po náladu publika mluví proti. Kdo chtěl další Jurský svět, dalšího Trona, dalšího Kapitána Ameriku? Přesto je dostáváme, jdeme na další díl ze setrvačnosti, protože se nám líbil ten předchozí, a když chodit přestaneme, abychom vyjádřili nesoulad s prvním nepovedeným zářezem, ve výrobě jsou ještě minimálně dva další. Pro někoho je řešením koukat na minisérie, ale množí se případy, kdy v případě nečekaného úspěchu nafukují producenti dříve uzavřené příběhy o bonusové sezóny nebo spinoffy. Divák zkrátka nikdy nedojde pokoje.

Navíc jsou naši hrdinové po hollywoodsku hnaní do čím dál tím větších akcí a nebezpečenství. To je i příklad Stranger Things, kde se trochu jako v Rychle a zběsile parta “děcek”, co řeší jednoho bubáka a amblinovské dobrodružství v ospalém městečku, proměnila ve skorodospěláky, kteří vjíždí s po zuby ozbrojeným náklaďákem do obří brány pekelné, střílí z kulometu bubáky-pěšáky i nepřátelské vojáky, vypínají antihmotu a chtějí zastavit fúzi planety Země s nepřátelskou temnou galaxií. Od Goonies ke Star Wars, od překupníků kradených videorekorderů v Rychle a zběsile 1 k bondovkám v pětce a šestce k záchraně světa a výletům do vesmíru v devítce.

Jenže stejně jako nezastavíte stárnutí svých oblíbených dětských hrdinů, kterým přibývají vrásky a mizí dětská bezprostřednost, nemůžete brzdit tuhle degeneraci směrem k ambicióznějším a grandioznějším zápletkám. Známé rčení tvrdí, že člověk je povyšován do té doby, dokud nedojde na post, na který intelektuálně a organizačně nestačí. A tam zůstává, protože už není schopen se posunout výš. Je neefektivní, nešťastný a celým systém kvůli tomu ztrácí na spolehlivosti. Potíž je v tom, že nikdo nemá kouzelný klobouk, který vám prozradí, že nejlepší a nejspokojenější budete na postu o jednu, dvě příčky níž. Většina lidí tedy dře na tom, aby se dostala do stavu nespokojenosti, stejně jako většina seriálů míří tam, kde je vidět nechceme.

Myslete na to, až si budete dávat novoroční předsevzetí a o pár hodin později koukat na poslední epizodu Stranger Things. Budiž tomuto newsletteru přáno, aby v roce 2026 nepřeskočil žraloka.