Kina byla v roce 2019 narvaná k prasknutí, jen aby se na celou další sezónu (nebo spíš dvě) nečekaně vypnula. Určitě nejsem jediný, kdo tenhle zlom razantně pocítil, a doteď mám nejspíš přehnaný pocit, že tehdy začala „popcornová doba temna“. Zmizely velkolepé Star Wars a Star Treky, zmizely výborné marvelovky, zmizely neselhávající nášupy Mission: Impossible… a najednou jako by byl problémy najít filmy, které jsou „zábavné“ a člověk od první projekce ví, že se k nim bude nadšeně vracet mnoho let.

Snad chápete, jak to myslím. Samozřejmě, že od roku 2021 vznikla záplava excelentních a vynikajících filmů. Většina z nich ale má vážnějších charakter, často jsou velmi dlouhé a jen málokdy jsem některý z nich (z vícero důvodů) viděl podruhé. Předchozí dekády mi přitom přišly dost plodné na filmy, u kterých jsem měl pocit, že mě nikdy nepřestanou bavit.

Vyrobit biják, jenž snese mnoho opáček a neustále vybízí k tomu, aby ho člověk doporučoval svému okolí, pro mě odjakživa byla ultimátní filmařská výhra. Právě takovými novinkami jsem si vždycky rozšiřoval svůj filmový svět a každý přírůstek „pecky na věčné časy“ jsem vítal s otevřenou náručí. Schválně jsem tedy projel posledních pět let a pokusil se vybrat filmy, které jsem viděl několikrát, chtěl bych je mít na Blůčku (nebo už je na něm mám), z fleku bych je doporučil kamarádům a rozhodně bych je dokoukal, kdybych na ně náhodou narazil v televizi.

S přihlédnutím k tomu, aby to opravdu byly spíš „zábavné“ kousky, se mi v tabulce nakonec seskládalo sedm filmů. Některé jsou epické a provařené, jiné o něco menší a možná jste se k nim ještě nedostali – ale reálně si myslím, že spousta lidí viděla (a má ráda) všech sedm. Nečekám tedy, že budete žasnout nad mojí objevností, ale spíš bych chtěl, abyste se zamysleli nad tím, jestli tyhle „trvalky“ vnímáte stejně. A jestli byste k nim z fleku přidali nějaké další. Třeba nakonec další redaktoři MovieZone sepíšou jiné výběry, těmhle trefám nicméně prorokuji věčný život já.

Nikdo (2021)

Bob Odenkirk se proslavil jako ukecaný právník z Breaking Bad (a Better Call Saul) a doslova nikdo nečekal, že se z něj na prahu šedesátky stane akční hrdina. Scenárista Derek Kolstad (John Wick) a režisér Ilja Najšuller (Hardcore Henry) v něm ale viděli unikátní mašinu na zabíjení a kupodivu se jejich čuch potvrdil. Nikdo tak přišel jako blesk z čistého nebe a představil nenápadného chlápka od vedle, který umí z dialogových (nebo spíš monologových?) pasáží akční jednohubky vyždímat stejný požitek jako ze střílení a rozdávání ran, což mi doteď přijde jako husarský kousek.

Sequel bohužel ukázal, že tohle kouzlo nejde moc zreplikovat. Jednička ale zůstává téměř dokonalou akční hříčkou a se svižnými 92 minutami je malým klenotem, v němž Odenkirk možná strká do kapsy i Liama Neeson v prvním Taken. Z fleku si vybavím klidně i pět scén, které bych si hned pustil – a to už je skoro jednodušší dát si to celé znova, ne?

Top Gun: Maverick (2022)

Natvrdo říkám, že je pro mě druhý Top Gun asi nejlepším filmem poslední pětiletky vůbec. V IMAXu jsem se ho ani při druhé projekci nemohl dostatečně nabažit a dodnes nechápu, jak mohli Cruise, McQuarrie a Kosinski odvést tak čistou práci. Už vrácení Mavericka do kin po dlouhých 36 je dost ošemetná věc – a udělat to stylem, kdy sequel mohutně zastíní původní klasiku, je vyloženě zázrak.

Druhý Top Gun ale přesně udržel balanc mezi nostalgickou poetickou a dynamickým moderním nářezem, skvěle trefil vedlejší postavy (Glen Powell nebo Monica Barbaro z něj žijí dodnes) a zvládnul vymazlený úvod trumfnout adrenalinovým finále. A co víc, možná nejlepší scénu má v půlce (testovací let), takže to opravdu jsou neselhávají hody od začátku až do konce. Já bych tu trojku radši ani neriskoval…

Kocour v botách: Poslední přání (2022)

Se Shrekem jsem skončil u dvojky a prvního Kocoura v botách jsem neviděl, takže jsem se do tohohle světa vracel 18 let po tom, co jsem ho opustil. Proč? Protože extatické výkřiky z okolí nebraly konce a začalo mi vrtat hlavou, jak může druhý Kocour v botách proboha vyvolávat takové nadšení.

Inu, dodnes to tak úplně nechápu, ale může. A všechny superlativa jsou do posledního písmenka zasloužená, protože tu chlupatý šermíř našlapaně vylézá ze Shrekova stínu a roztáčí osudovou hru o vlastní (poslední) život. Záplava nápadů, dynamická akce, výborné postavy… kdyby se každá série uměla u šestého filmu takhle mocně upgradeovat, filmový svět by hned byl krásnější.

Dungeons & Dragons: Čest zlodějů (2023)

Film, kvůli kterému tenhle článek vzniknul. Chtěl jsem totiž pár posledním lidem, kteří se téhle fantasy vyhýbají (asi proto, že jim D&D nic neříká?), vysvětlit, že musejí okamžitě přestat. John Francis Daley a Jonathan Goldstein totiž natočili nejzábavnější film posledních let (u scény na hřbitově vždycky tleskalo celé kino!), jenž kráčí ve šlépějích Strážců Galaxie v tom nejlepším možném smyslu.

Neskutečně sympatické postavy se tu protloukají jedním heistem za druhým a vždycky je veliká radost na to pohledět. Stejně tak si zaslouží chválu budování jejich vztahů, nepřeberné množství skvělých vtipů a také srdceryvné finále, u kterého se vždycky snažím zachytit onen klíčový bojový moment. Když jsem před pár lety běžel půlmaraton, poslouchal jsem ty dvě hodiny+ zvukovou stopu Dungeons & Dragons, protože jsem věděl, že to zabaví můj mozek na maximum a budu tak méně vnímat drtivou tělesnou únavu. Lepší doporučení už mě vážně nenapadá!

Spider-Man: Napříč paralelními světy (2023)

Když jsme v roce 2020 sepisovali nejlepší filmy uplynulé dekády, spoustě mých kolegů se do žebříčku vešel Spider-Man: Paralelní světy. Pokračování tak bylo nesmírně očekávané a nutno říct, že vážně nezklamalo. Znovu se zrodila srdcovka pro miliony (nejen komiksových) fanoušků, u níž je fascinující, kolik informací a detailů zvládá vměstnat do každého filmového políčka.

V kině jsem skoro měl pocit, že bych si měl sednout výrazně dál, aby to můj mozek celé pobral. Návrat Milese Moralese, který je šikovně obklopený tunou dalších Spider-Manů, totiž servíruje nevídaně bohatou a promakanou blockbusterovou kanonádu, u níž se musí ocenit jak epické „set-pieces“, tak brilantní práce s prokreslenými hrdiny a složitým univerzem, v němž se divoce houpají. Snad nekonečně čekání na trojku neskončí fiaskem. Je tu totiž našlápnuto k jedné z nejlepších trilogií 21. století.

Wonka (2023)

„Well, there’s chocolate… and there’s chocolate,“ říkáme doma už přes dva roky při pravidelném citování Wonky. Zezačátku bylo dost smutné, že Paul King utekl po dvou výborných Paddingtonech od trojky (taky na to bolestivě doplatila), nakonec tomu ale rozumím. Expert na přeslazené rodinné filmy potřeboval nový svět, aby opět roztočil svou fantazii na maximum. A i když to na někoho bylo moc (stejně jako u Karlíkovy továrny na čokoládu, jíž paradoxně nenávidím), já jsem vycházel z kina s obrovitánským úsměvem na tváři.

Wonka funguje jako komedie, jako pohádka i jako muzikál. Možná nepřináší nic úplně zlomového, má však energie a elánu na rozdávání a na spočítání vyloženě kouzelných scén bych potřeboval prsty obou rukou. Navíc má ohromně chytlavé písničky a – Paul Atreides promine – za mě jde o nejobdivuhodnější hereckou kreaci Timothéeho Chalameta. Vůbec si nejsem jistý, jestli chci riskovat dvojku, s Paddingtonem to ale Kingovi vyšlo. Tak se třeba stane další zázrak.

F1 (2025)

Velké závodnické finále. F1 jsem původně vůbec nevěřil, jelikož nemám rád Kosinskiho Trona ani jeho Nevědomí a vehementně jsem se přesvědčoval o tom, že druhý Top Gun reálně natočil McQuarrie. Už úvodní scéna mě však rychle umlčela a ze všech dalších bylo jasné, že má rodák z Iowy neobyčejný blockbusterový cit. Lehkou rukou tu udělá z Pittova Sonnyho stejného suverénního borce, jakým je Maverick, a bez okolků pak sází na IMAXové plátno jednu famózní závodní sekvenci za druhou.

Pořád mi přijde divné, že je film do takové míry o ohýbání pravidel (v reálu formule vůbec nesleduju), při druhém zhlédnutí jsem ale F1 definitivně přišel na chuť a stojím si za tím, že lepší IMAX projekci loni zažít nešlo. Doma to samozřejmě není až taková těžkotonážní rozkoš. O to víc však vynikne poctivá práce na všem ostatním (nejradši mám „nenápadné“ předání třech poselství Joshuovi) a teď už nepochybuju o tom, že jsem nafasoval další přírůstek do svého filmového světa. Tahle naspeedovaná jistota bude šlapat navěky!

Tady bych mohl dopsat přes deset kousků, které jsem zvažoval a nakonec kvůli něčemu zamítnul, ale radši budu mlčet, ať je nevyzobávám případným následovníkům. Kterým filmům z mého výběru byste tedy dali označení „popcornová trvalka“? A co z poslední pětiletky nominujete za sebe? Rozepište se v diskuzi, třeba zjistíme, že to celé vidím moc černě a pořád vznikají tuny zábavných nářezů s dlouhýma nohama.