Letošní vítěz Velké ceny v Cannes a norský kandidát na Oscara za nejlepší mezinárodní film, Citová hodnota Joachima Triera, sice plnohodnotně zamíří do českých kin až 8. ledna, bylo ho však možné vidět na karlovarském festivalu i ojediněle v Praze. Můžete se tedy za pár týdnů těšit na jeden z nejlepších filmů roku ehm 2025... 2026? 

Jak to vidí krauset:

Nesnesitelná lehkost bytí domu. Joachim Trier následuje tradici slavných snímků o natáčení, a mnoho toho zejména prostřednictvím Stellana Skarsgårda odtuší o vztazích i filmovém a divadelním umění. Jeho snímání odkazuje na krajinomalbu romantismu, podobně jako název dává vzpomenout romantickou literaturu. Trier se po celou délku stopáže věnuje emocím, aniž by sklouzával k laciné sentimentalitě, a kombinuje velký kumšt s pečlivou psychologizací. 

Citová hodnota vypráví o dvou dcerách slavného režiséra Gustava (Stellan Skarsgård), který se roky odcizení snaží vynahradit tím, že své starší dceři, divadelní herečce, dedikuje velmi osobní scénář k filmu, do něhož si ji přeje obsadit. Nora ale odmítá, s otcem si nerozumí a chová k němu výčitky. Ve své uměřenosti a opravdovosti strhující Renate Reinsve vládla i předchozímu Trierovu počinu, kterým byl Nejhorší člověk na světě.

Název jeho snímku dává samozřejmě vzpomenout Flaubertovu Citovou výchovu a i pro Gustava je napsání posledního scénáře a následná preprodukce velkou školou emocionální zralosti. Velkou pozornost zaslouží i scéna Stellanova údivu nad tím, že by jeho film nemusel být uveden v kinech, protože ho produkuje Netflix, která je jednou z nejpřiléhavějších reakcí na současně probíhající akvizici Warnerů Netflixem.   

Jak to vidí Rimsy:

Po otravně přeceňovaném Nejhorším člověku na světě přichází Joachim Trier s dalším potvrzením, že do filmařských kvalit svého vzdáleného příbuzného Larse má pořád velmi daleko. Osm nominací na Zlaté glóby i Velká cena z letošních Cannes však jasně ukazují, že se Trierovi daří trefovat většinový vkus odborné obce. A nelze se tomu úplně divit, jeho snahy o existenciální či rodinná dramata odlehčená komediálními momenty fungují jako takový artový fast food – hezky se na ně dívá a procítěné herecké výkony si zaslouží uznalé pokývání, jde však o příliš snadno přežvýkatelná sousta, po nichž zůstane jen pramalá hodnota (a nejen ta citová).

Ústřední herecký kvartet má dostatek charismatu, aby tenhle dvakrát vylouhovaný odvar z Bergmana udržel při životě, přesto se těžko brání dojmu, že jde o přehnaně vyumělkovaný scenáristický konstrukt, jehož spousta prvků se snaží až příliš okatě zahrát na divácké city; což se v mém případě příliš nedařilo, jelikož vychtěnost téhle seversky pochmurné variace na Drive My Car mi bránila se na postavy hlouběji napojit. Bezesporu jde o zručně udělaný film, který i navzdory přefouklé stopáži ví, jak pracovat s tempem, určitou umělou pachuť jsem však stejně jako u Nejhoršího člověka cítil až příliš silně. 

Jak to vidí Jokolo:

Nejhorší člověk na světě mě příliš neuchvátil, svou snahou napojit se na diváka mě zcela minul, naopak se mě v průběhu filmu zmocňoval neodbytný pocit povrchnosti. Citová hodnota je v lecčems podobná, ovšem hovoří o něco srozumitelnějším jazykem. Středobodem vyprávění je rozpadající se pouto mezi mladou herečkou, jejíž duše je rozervaná jak na pódiu, tak v zákulisí, a jejím otcem, slavným filmovým režisérem. Jejich vztah je tentokrát rozvinut do poměrně výrazné hloubky, čemuž napomáhají i výrazné výkony od Skarsgårda i Reinsve. Pořád nemohu tvrdit, že by mě výkony herečky této norské herečky nějak výrazně uchvacovaly, ale na uznalé pokývání to bez problémů stačí.

Prim tu však hraje švédský charismouš, který dalece přehrává všechny ostatní. Jeho přebujelé ego, které se zároveň bije s mohutnou snahou si na stará kolena vyřešit všechny vztahy, dělá z jeho postavy velmi poutavý prvek. Oproti Nejhoršímu člověku na světě tu tentokrát alespoň u něj funguje rozpracovaná motivace a to, jak nevhodné volí prostředky k navázání vztahu se svými dcerami, je stejně zajímavé jako bolavé. Některé scény tak vydají na vydatnou emocionální nálož, čemuž přispívá i skvělá Elle Fanning, která letos zažívá výjimečně dobrý rok. Přesto by mě zajímalo, jestli se u Triera někdy dovedu zbavit pocitu určité vyumělkovanosti a přehnané preciznosti. Na papíře tu je vše správně, ale oproti norskému filmu Až na věky, s nímž někdy bývá Citová hodnota srovnávána, tady výrazně chybí jakákoliv přirozenost či autenticita. Ocenění to nejspíš posbírá, ale ze mě to vyprchává až příliš rychle. 

Jak to vidí crom:

Dánský režisér Joachim Trier v roce 2021 uhranul kritiky i publikum svým precizním skalpelem partnerských vztahů ve filmu Nejhorší člověk na světě. A v podobném duchu pokračuje i letos ve svém novém snímku Citová hodnota. Akorát s tím rozdílem, že tentokrát neřeší lásku a vztahy, ale problémy mezi stárnoucími rodiči a dospělými dětmi. Což je téma neméně třaskavé a nabízející široké válečné pole plné traumat pohřbených hluboko v minulosti, ale neustále zasahujících do života rodičů i potomků. A Joachim Trier to v Citové hodnotě všechno má, opět úhledně zabalené do srozumitelných a čitelných rovin konfliktu mezi minulostí a přítomností.

Zároveň ovšem platí, že Trier přistupuje k látce velice smířlivě a odmítá řezat hluboko pod povrch. Nečekejte žádné tíživé, depresivní drama o zahořklých lidech a zhoubném prostředí rozpadajících se rodin. Všechno to vyloženě zlé a nenapravitelné si totiž můžete jenom domýšlet podle chování hlavní hrdinky v podání Renaty Reinsve. Ta po Nejhorším člověku na světě pokračuje v nahlížení do hlubokých zákoutí lidské duše, nicméně pod taktovkou dánského režiséra tak činí velice mírumilovně a vstřícně. Jako kdyby chtěla podat pomocnou ruku všem, kdo něco podobného zažili, ale nechtějí to v kině prožívat znova. Citová hodnota totiž víc než cokoli jiného pohladí po duši a nabídne svět, kde na odpuštění a obnovení vztahů není nikdy úplně pozdě. 

Jak to vidí Spooner:

Stylově i tónově značně odlišná podívaná než Nejhorší člověk na světě, který mi svým vyzněním, postavami i zpracováním přeci jen sedl o něco více. I Citová hodnota je však precizně zfilmovaným dramatem, v němž Joachim Trier citlivě zpracovává motivy mezigeneračních střetů a křehkosti lidských vztahů. Tvůrce se snaží svým postavám dostat hluboko pod kůži a znázornit jejich neustálý vnitřní boj, což vede k několika výrazným a špičkově napsaným dialogovým scénám, které strhnou jak režijními nápady, tak výtečným obsazením.

Ústřední čtveřice využívá obří herecké výzvy naplno. Renate Reinsve znovu ukazuje svůj obrovský talent a charismatický Stellan Skarsgård by si za jednu ze svých nejlepších rolí kariéry toho zlatého plešouna opravdu zasloužil (bohužel o něj ale bude bojovat s Seanem Pennem). Výsledek ale ve mně nezanechal tak zdrcující dojem, jak režisér nejspíš zamýšlel. Nejhorší člověk ve mně rezonoval daleko více. Z některých scén a tvůrčích postupů je přeci jen maličko cítit „festivalový“ kalkul a chybí nějaký výrazný tvůrčí moment či nápad, jenž by toto právem vychvalované drama vyšvihl ještě o úroveň výše. Filmová kvalita je ovšem v rukou Triera pořád zaručena.