James Cameron už asi paty z Pandory nikdy nevytáhne, o to důležitější tak je, aby každý nový Avatar dokázal stále bavit, překvapovat, dojímat, strhávat a hlavně posílat bradu až na zem z megatonážní akce, jakou umí jenom železný Jim. A vy už se nejspíš ptáte, jestli přesně to je i případ trojky. Inu, někteří z nás už mají trojku s podtitulem Oheň a popel čerstvě za sebou ve 3D s českým dabingem (bez Imaxu) a níže si tak můžete přečíst jejich dojmy. Většina z vás si ale beztak vyrazí velmi brzy udělat svoje vlastní, protože prostě událost, žejo. Nebo se pletu?

Jak to vidí Mr. Hlad:

James Cameron dělá to, co James Cameron umí dělat ze všech nejlépe. Spektákl. Třetí Avatar se samozřejmě nepokouší jít nějak zásadně jiným směrem než předchozí dva, ale to od něj asi nikdo neočekával. A v tom, v čem fungoval dřív, funguje i teď. Cameron dovede kombinovat silné emoce s opravdu velkolepými scénami, vedle té závěrečné ve trojce vypadají finále předchozích filmů jako chudí příbuzní. Stále to vypadá naprosto nádherně a design lodí, příšer, potvor, nových obyvatel Pandory… je to nádhera. A 3D tomu sluší, takže pokud jste poslední roky měli pocit, že tahle hollywoodská vějička je jen otravná snaha dostat z diváků víc peněz, nebojte se jí. Cameron s ní umí zacházet jako nikdo jiný. 

V některých scénách navíc Avatar příjemně potemní a nová záporačka je výborná, ale problémy tu jsou, ne že ne. Když si odmyslím, že se tak trochu pořád šlape na místě a Cameron zkrátka rozšiřuje svůj vesmír, který se mohl někomu už trošku okoukat, hlavní potíž tkví v hrdinech a práci s nimi. Je jich strašně moc. Každý z nich má vlastní příběh, vlastní úkol nebo dějový oblouk, na jehož konec musí dojít. A to bohužel vede k časté zkratkovitosti, kdy se skoro až násilně odskočí od jedné party ke druhé, protože ta musí něco najít, něčeho dosáhnout nebo něco vykonat. A pak rychle zpátky. I přes 195 minut jsem měl občas pocit, že Avatar by potřeboval delší stopáž, aby ty náhlé skoky vyvolávající pocit „tohle se muselo udělat, ale museli jsme to trochu sestříhat“ fungovaly přirozeněji. Když se to však na konci začne řezat (a zdaleka nejen na konci), člověk to Železnému Jimovi rád odpustí.

Jak to vidí Jokolo:

Pořád je to blockbusterovej námrd. Zážitek z kina pravděpodobně budete mít velký, protože Cameron není žádný troškař a z dechberoucího vizuálu či opulentní akce nijak neslevil. Když se do sebe pouští všelijaké potvory a stroje, když se na scéně poprvé objeví skvělá nová záporačka s děsivě vypadajícím popelavým kmenem a když si Quaritch s Jakem začnou zase dávat do držky na pozadí gigantické akce, divákovi se tají dech. Bitevní vřavy mají navíc ještě o něco větší měřítko, takže často nevíte, kam se dívat dřív. Drobná potíž je, že toto platí i o scénáři, který se pouští do velkého množství načatých dějových linek. A ne vždy to funguje.

Velké množství vedlejších postav, které více či méně zasahují do děje, tu i přes mohutnou stopáž nedostane příliš prostoru a vyústění jejich linek tak nemá patřičný efekt (vodní máma), případně úplně absentuje (biolog sympaťák). Práce s hlavními postavami je tu ale tentokrát výrazně lepší než v předcházejících dílech, objevují se i temnější momenty, dost náročné vnitřní konflikty a dynamika vztahu trojice Jake, Quaritch a Spider patří k tomu nejlepšímu, co tahle série zatím nabídla. Člověk tak může odpustit i občasné jalové dialogy, které se často opírají o směšná klišé. Na škodu je také to, že děj se vlastně posunul jen velmi málo, svět Pandory se tentokrát příliš nerozvíjí a finální akce, byť velkolepá, je jen kombinací konfrontace z jedničky a dvojky, přičemž do děje opět vstupují takřka totožné dějové zvraty. Větší důraz na hlavní postavy, skvělá záporačka a impozantní akce z toho však stále dělají jeden z největších kinozážitků letoška.

Jak to vidí Spooner:

Škarohlídi sice mohou vždy před premiérou Avatara brblat, jaká je škoda, že se Cameron zavrtal přes 20 let u jedné značky, ale ten čas a piplačka každého záběru jsou tady prostě znát. Stále totiž neexistuje větší blockbusterová sázka na jistotu než Železný Jim, což třetí Avatar bezpochyby dokazuje. Oheň a popel je opulentní a vizuálně nádhernou jízdou, v níž se do světa Pandory znovu ponoříme bez sebemenších problémů. Vizuálně je to ještě vypiplanější (i když jisté technické a obrazové detaily by chtěly doladit), akce je velkolepější a naštěstí je to celé i o něco emotivnější než minule.

Zatímco v The Way of Water se Cameron namísto příběhu spíše ponořoval do poutavého vodního světa, zde je děj přeci jen zajímavější, temnější a hlavní postavy mají díky minulým událostem výrazné charakterové oblouky, kdy občas vykouknou jejich temnější stránky. Snímek tak minimálně v první polovině funguje i po stránce emocí, bere dech kulervoucí akcí a servíruje novou skvělou záporačku. Jenže těch dějových linek je tu opravdu mnoho, což tempo přeci jen přibrzďuje, a v jistých motivech a konfliktech už se scénář točí v kruhu. Finále je pak samozřejmě vizuálně dechberoucí a totálně epické, v podstatě ale kopíruje šablonu závěru z druhého dílu a zároveň jako by Cameronovi najednou chyběla odvaha vše dovyprávět do ještě silnější a ucelenější tečky. Oheň a popel tak po scenáristické a dějové stránce rozhodně není bez chyb, stále však dokáže svým řemeslem maximálně bavit i vzít dech. Avatar je prostě pořád na svém a zaslouží si být viděn na co největším možném plátně.

Pusťte si dojmy také v audiovizuální podobě. Recenzi čekejte v nejbližších dnech.