Detektivní série Na nože si stihla vybudovat poměrně silné renomé. Jednička byla takřka univerzálně přijata jako povedená a odlehčená variace na whodunit žánr, která se navíc mohla opřít o extravagantního Craiga a skvělý ansámbl. Tytéž propriety pak poskytl i druhý díl Glass Onion, nicméně nadhled se vytratil a zbyla jen okázalá snaha diváka překvapit a tepat do něj nepovedenou sociální kritikou. Trojka s podtitulem Probuzení mrtvého muže se tak z prvních ukázek více držela při zemi, opět vsadila na silnější atmosféru á la Agatha Christie a do popředí postavila dva skvělé Joshe - Brolina a O'Connora. Co na Johnsonovu detektivku říkáme?

Jak to vidí Mr. Hlad:

Mám rád Riana Johnsona a baví mě, že se pokouší diváky překvapovat, i když ví, že ne vždycky to pro něj dopadne dobře. No a tentokrát jsem bohužel na té nepříliš spokojené straně barikády i já, i když je mi jasné, že to dřív nebo později přijít muselo. Třetí Na nože svoje kvality rozhodně má, jsou tu hvězdní herci, zajímavé prostředí a do jisté míry opět trošku jiný přístup k látce, ale tady nastává malinko problém. Pátrání po vrahovi morálně extrémně zrůdného kněze Joshe Brolina se totiž odvíjí poněkud nezajímavě. A to z několika důvodů. 

Za prvé Benoit Blanc je tu víceméně vedlejší postava, protože mnohem víc prostoru dostává samotný hlavní podezřelý a ne zcela dobrovolně i detektiv v podání hodně dobrého Joshe O'Connora. To by zase tak moc nevadilo. Problém tkví v tom, že i když se tu i tentokrát sešla herecká elita, většina z postav tu funguje víceméně jako stafáž. Scénář málokoho z nich staví do role „ten by to možná udělal“, a tak věci plynou dvě a půl hodiny poměrně svižně, ale zdaleka ne tak vychytrale a hravě jako dřív. Nehledě na fakt, že trik s podezřelým/detektivem vlastně už Johnson použil v jedničce. Zvraty nejsou příliš věrohodné, hrdinové i díky své nezajímavosti víceméně karikatury a občas dost laciné a chybí tomu šťáva, nápaditost a vychytralost předchozích dílů. Na páteční večer OK, na rozdíl od prvního filmu to ale znovu neuvidím a na rozdíl od druhého si na to asi za týden ani nevzpomenu. 

Jak to vidí do_Od:

Umřel jsem a přišel do nebe. Nebo aspoň tak nějak bych shrnul své pocity zhruba od nějaké 40. minuty nejnovějšího filmu Riana Johnsona. Do té doby to bylo taky skvělý, Josh O'Connor už je pro mě nyní asi nejzajímavější herec své generace, takže ten retrospektivní prolog o délce jedné seriálové epizody pohodlně utáhl, ale až s nástupem Craiga na scénu a první větší ukázkou mistrovství pána za kamerou a jeho kostelní „světlohry“ jsem opravdu začal zase věřit. Věřit, že s mou letošní filmovou topkou přece jen ještě něco silně otřese.

Nejen, že má Na nože: Probuzení mrtvého muže suverénně nejlepší whodunnit (a taky řemeslo) z těch tří filmů, zároveň je tu ta detektivka ale nejvíc druhořadá tomu, o čem Johnson ve skutečnosti vypráví. Tedy o lidském hříchu. A o víře. A o povrchní době. Především ale o tom, jak to všechno dohromady může někomu vyvolat existenciální krizí, zatímco pro jiné to jsou jen prostředky světící účel. Benoit Blanc tak ve filmu tentokrát není ani tolik detektivkem, jako spíš zhmotněným zásahem shůry, který ty zlobivé ovečky musí vrátit na správnou cestu. A jelikož je Johnson milovník paradoxů, tak při tom Craig trousí jednu kacířskou hlášku za druhou, aby podtrhnul, v jak iracionálním světě žijeme. A i když má pravdu (a vy víte, že má pravdu), stejně mě ten konec zasáhl. Ne proto, že bych snad věřil na existenci nějaké vyšší entity. Ale zkrátka proto, že čas od času chci věřit na existenci vítězství lidské dobroty nad lidskou lhostejností. Jo, jsem cíťa i naiva. Don't care.

Jak to vidí TedGeorge:

Tzv. „Whodunity“ stejně jako režisér Johnson miluju. Na nože bych dnes klidně zařadil do top desítky nej filmů za rok 2019 a na Probuzení mrtvého muže jsem se těšil. Výsledek? U mě spíše zklamání. Přijde mi, jako kdyby Rian neznal míru. Probuzení mrtvého muže vážně nepotřebovalo 140 minut dlouhou stopáž. Exhibovat s pomalu čtyřicetiminutovým kněžským prologem, v němž geniální Benoit Blanc absentuje, nebylo nutné. Stejně tak bych se obešel bez tolika zbytečných (nebudu hvězdné herce a herečky raději jmenovat, abych nespoileroval) postav. Zbytné rozmluvy o roli křesťanství v naší prohnilé společnosti bych okamžitě seškrtal.

Johnson, hledající znovu originalitu na notně zoraném detektivním poli, nemusel vytvářet natolik složitý konstrukt, aby Blanc (znovu výborný Craig) potřeboval závěrečnou půlhodinu na útrpně prodlužovanou vysvětlovačku. Chtěl jsem elegantní rozlousknutí, nikoliv křečovité vršení skrytých motivací a rekvizit. Hlavní problém holt tkví v tom, že čím dál úspěšnější a bohatší Netflix dal Johnsonovi kromě 450 milionů dolarů za dvě pokračování i totální tvůrčí svobodu. Kdyby u streamovacího krále fungovalo něco jako „normální“ studiový dohled (dramaturgie je u nich asi sprosté slovo), mohla vzniknout sevřenější a celkově lepší detektivka.

Takže velký špatný a pomalu hejt? Ne. Probuzení mrtvého muže se znovu může pyšnit skvělými hereckými výkony. Zapomenutá farnost s hrstkou věrných oveček slouží jako vděčné plátno, na kterém se hračička Johnson vyřádil a výborně napsané a odříkané (byť pro příběh často zbytečné) dialogy režisér a scénárista většinou podtrhne vtipnou pointou. Genius loci vykreslil Rian také znovu na jedničku. Při pohledu na spokojené Rotteny, IMDb a červenající se CSFD jsem navíc v žehrající menšině. Místo rozhřešení tak první dojmy alibisticky zakončím výzvou, abyste se nenechali odradit a přesvědčili se o (ne)kvalitách vzácné áčkové detektivky sami.

Jak to vidí Jokolo:

První díl Na nože mi celkem utekl, dvojka mi připadala jako přepálená onanie, z níž se vytratila veškerá lehkost či chytrá hravost. Přízemnější trojka mi tak sedla o něco více, a to nejen díky mnohem vymazlenějšímu geniu loci. Wake Up a Dead Man totiž táhne nahoru zejména Josh O'Connor, jehož charisma je obrovské a nemůžu se dočkat toho, jaké budou jeho příští role. I díky tomu jsem si tak nejvíc užil první akt, kdy vůbec neřešíme detektivku, ale příběh mladého kněze ve střetu s postarším konzervativním pastorem. Postavy v tuto chvíli ještě mají nějaký náboj, děj příjemně plyne, herci jsou skvělí a kouká se na to pěkně. Pak přijde Benoit Blanc a onanie je zpět.

Whodunit filmy obecně nejsou moje parketa. Když už detektivka, tak taková, která má vliv na své charaktery, rozvíjí a posouvá vyšetřovatele a staví je do popředí. Celá detektivní série od Riana Johnsona však stojí na poměrně povrchních proprietách, které z Blanca nedělají živou postavu, jen výrazný prostředek k rozplétání zápletky. Jde samozřejmě o prvek, který k těmto detektivkám patří, takže tady trošku pláču na špatném hrobě. Tohle má být primárně jednoduchá zábava, což se Johnsonovi daří, neb případ tentokrát není tak okázale spletitý a nesnaží se z diváka udělat blbce. Přesto působí vykonstruovaně a snaha obohatit děj o hloubání nad vírou dojem povrchnosti jen podtrhává. Herci jsou skvělí, ale ve filmu jsou jejich postavy pouze výplní pro odvedení pozornosti bez jakéhokoliv vlivu na příběh. Snaha je prohloubit a zakomponovat do filmu rádoby vzletné myšlenky jde však zcela mimo. 

Řešení celého zločinu navíc není zdaleka tak elegantní jako v prvním díle, naopak působí uměle, natahovaně a kvůli přehnanému vysvětlování se nedostavuje téměř žádná katarze z rozřešení. Občasné narážky na současný svět, Netflix či Star Wars mohou působit úsměvně, ovšem v konečném důsledku jen potvrzují to, že tady se jen hraje na efekt. Nejde však o totální provar, na poli žánru poirotovských detektivek jde pořád o neurážející jednohubku, která na jeden prostinký zábavný večer vystačí. Krom skvělého O'Connora a povedené atmosféry ve mně však z filmu nezůstalo vůbec nic.