Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu. 

---

Původně jsem chtěl dnešní newsletter pojmout trochu monotematicky, protože jsem sázel na to, že by mohlo jít o ten podzimní týden, kdy se vlastně nic pořádného neseběhne. A dopadlo to jako vždycky, takže tu máme novinkový mix. Hned na úvod si raději odbudu tradiční plug, jak tomu říkají v pozdních talkshow. Nepřišel jsem propagovat knížku, ale když už nám (MovieZone) jednou do roka něco vyjde, tak ať o tom víte. Na velký knižní čtvrtek šla do prodejů macatá Encyklopedie sci-fi filmu.

Díky zalidněné obálce ji rozhodně nepřehlédnete, čekají váš čtyři stovky stran o všem možném. Já osobně jsem přispěl jen doslovnou troškou do mlýna, takže musím pochválit hlavně zbytek týmu. Sám (jako že úplně sám) už několik měsíců připravuji knižní historii filmových bitek, tak když se všechno dobře sejde, budete si ji moct koupit do roka a do dne. A možná k té knížce bude i nějaký další mediální výstup, když už to do sebe všechno nasaju jako houba. Sliby, chyby, já vím… takže radši ani nenaznačuji. 

Jak se žije americkým kinařům

Sledoval jsem několik posledních dnů roadtrip GenZ novináře Matthewa Franka, který najezdil po středu USA přes 4000 mil, aby navštívil dvacet států a bezmála šedesát malých i velkých kin, aby se v nich provozovatelů i návštěvníků zeptal, jak vnímají chození do kina v roce 2025. Až na samotný začátek a závěr se vyhnul pobřeží, takže se primárně soustředil na malá a menší města, aby doručil zpravodajství, o němž se ve velkých médiích píše jen málo.

Celkový obrázek malých kin vás asi nepřekvapí (především určitě nepřekvapí Jirku Flígla z Aera): Srdcem malých biografů jsou “štamgasti”. Nejen ti, co chodí do kina na filmy, proto má ostatně každé maloměstské kino svůj bar, kde se vysedává dlouho před i po filmu. Ideálně se tu míchají tematické drinky, ale ještě víc patroni slyší na retroprojekce absolutních klasik - třeba Monty Python’s Holy Grail, kde u vchodu dostanete kokosové slupky, abyste s nimi mohli během projekce klapat. Modří už vědí.

Podobné nápady drží srdcaře, kteří podobná místa provozují, alespoň trochu nad vodou. Premiéry mají občas tak mizernou návštěvnost, že je potřeba poslat záměstnance domů a v digitalizovaném kině obstarat všechno v jedné (majitelově) osobě. Jedině tak se dá finančně vyjít. Kdo prodává popcorn, ten nerad přiznává, že ho poslední dobou víc prodá “s sebou” než ke konzumaci na místě. Lidé prostě přijedou a koupí si fůru popcornu (ano, artiklu, který je v kinech prokazatelně s nejvyšší marží), aby si ho mohli sníst doma u streamovaného filmu. Tady je nutné připomenout, že americký popcorn, do něhož si pak podle chuti můžete sami načepovat něco, co se vzdáleně podobá rozpuštěnému máslu, je tak trochu jiný level. Zároveň bych nikomu nepřál ten popcornovač po směně čistit, ale o tom vědí své i zaměstnanci českých multiplexů. Popcornovač je něco jako krátká sirka nebo Černý Petr.

Všichni kinaři se shodují, že zkracování distribučních oken je pro ně velký problém. Jakmile se film objeví do čtyř týdnů na PVOD a často do osmi na SVOD, nemohou už proti ekonomice domácího kina bojovat. Většina lidí prostě zvolí mnohem levnější projekci v pohodlí vlastního obýváku. Dřív bylo garantovaných šest, sedm týdnů, což dávalo i menším kinům a aglomeracím šanci bojovat o diváka. Ne každý stihne premiérový víkend, ale když se o film v následujících týdnech píše, lidé si udělají čas, pokud běží jen v kinech, protože chtějí být součástí konverzace. Zkrácení oken je nutí přemýšlet, zda přece jen chvilku nepočkají.

Kinaři kontrují levnými úterky nebo právě projekcí klasik, kde jdou lidé za zážitkem a pospolitostí, už nikoho netlačí nějaká naléhavost, pokud mluvíme o výročí třicetiletého kultovního filmu. Jedinou výjimkou jsou pak horory a dětské filmy. To první láká teenagery, kteří chtějí být všude, hlavně ne doma s rodiči, to druhé je pak snadnou příležitostí uhlídat malé děti a vyplnit odpoledne.

Na malých městech vlastní kina postarší páry, které na chození do kina vyrůstaly. Ekonomika jim velí, aby vše obstaraly v rodinném módu, pak jim na provoz stačí, aby kino denně navštívilo cca 50 lidí (napříč několika sály). Kdo byl někdy v maloměstském kině, tomu to stále bude připadat jako vysoké číslo, ale je nutné si uvědomit, že americká městečka o několika tisících obyvatel mají často čtyř nebo šestisálové kino.

Věřím, že kdyby chtěl někdo udělat český roadtrip po malých kinech, byl by z toho hezký dokument. Nehlaste se všichni. Rok, dva počkám, pak nastartuju auto sám. Jestli tedy ještě bude koho se ptát…

Hollywood vs. YouTube

Další kolečko, tentokrát tedy spíš odstavec o snaze Hollywoodu přežít nové pořádky. Odborové organizace (primárně WGA a SAG-AFTRA) zakládají odnože, které budou do jejich řad lákat velké YouTubery. Kromě záruk jim chtějí nabídnout i umetenou cestičku na stříbrné plátno v době, kdy YouTube začíná přetékat generovaným A.I. obsahem. Nebude to snadná bitva, protože youtubeři s milionovými počty odběratelů pořád díky YouTube generují obrovské zisky, které Hollywood ani při odborových minimech nemůže dorovnat. Jde tedy o závod, kdo dřív zničí sám sebe - jestli tradiční televize, na které už nikdo nebude koukat, a jejich rozpočty na původní tvorbu půjdou do směšných hodnot, nebo YouTube, který se zhroutí pod náporem A.I. obsahu, a jeho “rukodělní” tvůrci se najednou budou rozhlížet jinde.

Zároveň se ale budou chtít streamovací platformy jako Netflix nebo Disney+ stále víc tvářit jako YouTube. Bob Iger dokonce prohlásil, že umožní svým uživatelům generovat vlastní A.I. obsah s oblíbenými disneyovskými postavičkami (zatímco Myšák neúprosně zažaluje kohokoliv, kdo by se o totéž pokoušel jinde). Tak snad z toho nebude vlna nepřístojných videí s disneyovskými princeznami. Uf.

Arnieho filmy bez Arnieho

Do kin jde dneska Running Man, před týdnem jsme se mohli těšit z Predátora. Zatímco Predátor měl jednak úspěch a druhak není arnieovským filmem už od prvního sequelu z roku 1990, Running Man má přímou souvislost s první adaptací z roku 1987, která sice s Kingovou povídkou nemá společného snad vůbec nic, ale počítat se to musí, zvlášť když v médiích se to pojítko u obou filmů (Predátor je taktéž z roku 1987) používá, dokonce i v hodnocení tržeb, což už je dvojnásob absurdní. A garantuji vám, že u Running Mana to srovnání také padne, zvlášť když byl “originál” považován za propadák a utržil trestuhodně málo, takže nová verze s Glenem Powellem nebude mít potíž ho přeskočit, i kdyby zaostala za očekáváním.

Ohlasy jsou vlažné až chladné, což málokoho překvapí. Já jsem fanda Edgara Wrighta, takže vlastně pořád trochu doufám, že to není úplná ostuda, ale o zbytečnosti filmu lze úspěšně spekulovat už teď. Když před bezmála čtyřiceti lety Running Man startoval, mohl si podobně jako Robocop dělat srandu z osmdesátkové korporátní kultury, bujícího nádoru nízké televizní zábavy a lidí, co jsou schopni za chléb a hry koukat vlastně na cokoliv. Dneska však náměty soutěžních reality shows v mnohém překonávají smělé Kingovy dystopické vize, takže se vlastně už není čemu vysmívat a před čím varovat. Co mohl tehdy někdo mezi upachtěnou akcí a křečovitými one-linery považovat za přesah, to je dnes pouhopouhým konstatováním faktu.

Nejvíc nervózní je z toho asi Glen Powell, který prostě není (a možná ani nebude) hvězdou, což ostatně potvrdil i seriálový Chad Powers. Možná měl po premiéře Top Gun: Maverick a Anyone But You skutečně našlápnuto alespoň na takové to poamericku domácké jméno, na premiéru ho přišel podpořit Tom Cruise, ale v jeho šlépějích už nikdo nikdy kráčet nebude, natož pak průměrně zručný Powell. Sice s akční fyzičkou, ale tu vám dnes na počkání uplácá každý hollywoodský trenér. A neberte to jak hate, já mám Powella rád. Měl jsem rád i Jasona Momou, když si hrál na Conana. Colina Farrella, když se kočkoval s Kate Beckinsale v novém Total Recallu. Nedávnou Rudou Sonju radši vynechám, tu by nespasilo ani Schwarzeneggerovo cameo. Problém nicméně není v Arnieho absenci, jak jsme ostatně viděli u pátého nebo šestého Terminátora. Problém je v tom, že je prostě jiná doba.

Osmdesátkové velehity s pochodujícím rakouským dubem prostě sázely na úplně jiné hodnoty, lidé na ně chodili kvůli Arnieho auře, mírné přiblblosti, ale zejména kvůli kouzlu nezastavitelné armády jednoho muže, ať už dávala za vyučenou banánovým teroristům v Komandu, nepřátelským mimozemšťanům v Predátorovi nebo partě děcek v Policajtovi ze školky. Chtít dělat něco podobného teď je naivní, chtít dělat něco jiného a vydávat to za něco podobného je absurdní. Takové pokusy o oprašování osmdesátkové nostalgie jsou tak předem odsouzené k neúspěchu. A přesto na ně někdo naskakuje znovu a znovu.

Podobná situace je u Stalloneho. Můžete zmínit trilogii Creed jako výjimku, ale Ryan Coogler se nám prostě narodí jednou za generaci a Sly překvapivě pokorně v nových filmech přijal submisivní pozici, aby nechal vyniknout Michaela B. Jordana a novou boxerskou školu. I proto s obavami sleduji osud remaku Cliffhangera, kde místo Stalloneho leze neštěstí po horách a po… Lily James. Jejího otce nehraje Sly, který se nedohodnul na penězích a scénáři, ale překvapivě Pierce Brosnan.

A brzy se dočkáme i nového Ramba, na kterého práva (spolu s opcí na jakékoliv pokračování série Expendables) koupili u Lionsgate. Film točí režisér finských nářezovek Sisu a Sisu 2, ovšem v hlavní roli s Noahem Centineem. Ten měl být i novým He-Manem (Masters of Universe jsou také z roku 1987, aby toho nebylo dost), ale snímek nakonec připravují u MGM s jiným castingem i scénářem. Prý má nový Rambo inspirovat novou generací kluků, aby si víc hráli v lese a míň s mobilem. Nevím, jestli děj prvního Ramba lze označit za “hraní v lese”. Doufám, že rodiče mají kromě pytlů na odpadky v domácnosti i dost pytlů na mrtvoly.

Pointa je v tom, že to zas a znovu nebude fungovat, protože zrovna v případě Ramba byla prostě jiná doba, kdy dávala adaptace původního románu smysl, stejně jako svým způsobem dávaly smysl pozdější Reaganovy agitky (a částečně i vykřičník v podobě čtyřky). Cliffhanger byl už v devadesátkách spíš klika, z pohledu tržeb nejde o nic světoborného. Pokud mají producenti pocit, že vyšplhají na vrchol po zádech slavné značky, pak tedy hodně štěstí.

Nechci tím říct, že preferuji legacy sequely před těmi prvoplánovými. Na konto těch prvních nedávno natočil moc hezké video Patrick Willems. Nová generace si zaslouží nové hrdiny. Jestli se jich dočká, to je jiná otázka. Pořád ale věřím, že diváci mají moc ke svým potřebám producenty dotlačit.

Filmtech: Bezpečnost především

Tohle je spíš historka a nakouknutí za oponu, než vyloženě Filmtech, ale něco z něj tu přece jen bude. V kinech teď běží Back to the Future a vy možná víte, že onen slavný výjev Dr. Browna, visícího za ručičku hodin na věži, je přímou citací slavného snímku Safety Last!, kde podobně visí Harold Lloyd. Ten dostal nápad na fantastický gag v roce 1922, když viděl profesionálního lezce a kaskadéra Billa Strotherse lézt bez jištění na Brockman Building v Los Angeles. Dvanáctipatrová budova z roku 1912 byla první, která dosáhla tehdejšího výškového limitu výstavby (150 stop). Strothers na ni vylezl, pak jezdil po římse na kole a nakonec udělal stojku. Fascinovaný Lloyd za ním vyšel po schodech a nabídl mu práci na filmu, v němž jeho postava taktéž leze po stěně budovy v rámci tzv. publicity stuntu, tj. aby se dole srotil dav a ten pak šel do budovy nakupovat.

Lloyd se před novináři dušoval, že při natáčení nepoužil žádné triky typu dvojité expozice. Mohl si to dovolit, protože skutečně visel za ručičku z velkého ciferníku fasádových hodin. Jen nezmínil, že o patro pod ním byla jiná střecha s matrací. Stothers mimochodem ve filmu hraje malou roličku pajdavého tuláka. Sám totiž ještě před natáčením zkoušel na budovu (jde o pouze desetipatrový bankovní a pojišťovací dům, tj. nikoliv Brockman Building) vylézt a spadl z výšky cca třetího patra a zlomil si nohu. To kulhání v roli tedy není hrané.

Safety Last! mělo obrovský úspěch a patří k Lloydovým nejúspěšnějším filmům. Záběr s Lloydem visícím z hodin patří k nejslavnějším výjevům éry. Dokonce si můžete koupit i budík s miniaturním Lloydem. Propagaci snímku však zastínila tragédie. Když vše publicity stuntem začalo, mělo jím to i skončit. Studio si najalo profesionálního lezce Harryho F. Younga, aby vylezl po fasádě broadwayského hotelu Martinique. Ten byl vysoký šedesát metrů a měl devatenáct pater. Young bohužel vylezl jen do desátého patra, odkud se zřítil. Na sobě měl tričko s nepřehlédnutelným nápisem Safety Last! New York obratem vydal nařízení, které zakazovalo podobné exhibice pod velmi přísnými tresty.

Jednou větou…

Slíbil jsem vám Tilly Norwood, tak se mi vejde alespoň sem, protože jsme dneska hodně dlouzí. Její tvůrci jsou ohledně Hollywoodu velmi, velmi nezkušení, takže budou i nadále zdrojem fantastických prohlášení. Nejnověji tvrdí, že už mají hotový vizuál a momentálně Tilly budují “osobnost”, aby se v roce 2026 mohla rozhodovat sama za sebe. Zároveň nevylučují, že by mohla být koncem příštího roku na prodej. Jestli tohle není virtuální otrokářství s osobami, co jsou schopné samostatného uvažování, tak už nevím.

Už se těšíte na finále Stranger Things? A nakoukáváte předchozí řady? Podle statistik Netflixu rozhodně nejste sami. Nejvyšší čas začít, první čtyři epizody páté sezóny jsou tu za čtrnáct dnů.